Jméno herce Jana Potměšila se stalo symbolem velké vůle a odhodlání. Koncem 80. let, byl mladý nadějný herec už poměrně známou osobností díky svým rolím v dramatu Proč?, v pohádce O princezně Jasněnce a létajícím ševci a v dramatu Bony a klid. V době, kdy se schylovalo k revolučním změnám, šel z role do role. I přes své pracovní vytížení pečlivě sledoval společenské dění a aktivně se zapojoval do studentských akcí během sametové revoluce. „Končil jsem studia na DAMU, díky panu Janu Kačerovi jsem hostoval v Divadle na Vinohradech, během Palachova týdne jsem skončil na policejní stanici. 17. listopadu jsem se účastnil setkání studentů na Albertově, ale na Národní třídě jsem nebyl, protože jsem šel zkoušet Romea a Julii do paláce Adria. Události toho dne ale spojily studenty a divadelníky v odporu proti režimu. Přestali jsme hrát, diskutovali, jezdili do fabrik,“ vzpomínal na hektické období v roce 2008.
Foto: Josef Šrámek ml., CC BY 4.0, via Wikimedia Commons
sametová revoluce 1989
Souzněl s ideály demokracie, toužil po změně. A změna v roce 1989 převrátila jeho život naruby. S vytouženu svobodou přišla bohužel i velká rána. „V té době nám zavolali z Ostravy, že se chytá setkání zástupců horníků a my jeli 8. prosince do Ostravy získat horníky, aby se přidali ke změnám ve společnosti. Do Ostravy jsem vyrazil s Janem Kačerem, který tam působil patnáct let. Absolvovali jsme další dvě setkání v divadlech a v noci vyrazili v zimě a za sněžení na cestu zpátky do Prahy. Přidal se k nám ještě dokumentarista Václav Křístek. Já si jen pamatuji, že jsem seděl na zadním sedadle Fiatu Tipo, což byl v tehdejší době slušný vůz. Další věci vím už jen z vyprávění,“ uvedl. Bohužel řidič, jehož jméno herec nikdy neprozradil, nejspíše pod vlivem mikrospánku narazil autem do levých svodidel. Odtud se jejich vůz odrazil na pravou stranu a skutálel se ze svahu. Potměšil z auta vypadl a auto jej přimáčklo. Kromě vážného zranění hlavy měl také otok na páteři, který způsobil hercovo upoutání na invalidní vozík. Lékaři tenkrát mladíkovi nedávali moc velké šance na přežití.
Když se probral z dlouhého bezvědomí, první věta, kterou slyšel, byla od jeho otce. Sdělil mu, že se Havel stal prezidentem. Zároveň postupně zjišťoval, že jeho zranění bude mít doživotní následky. Jednou jej přišel navštívit onen řidič auta, který jej vezl z Ostravy. Přivezl mu balíček, ve které byla krabička, kterou když otevřel, byl poněkud zaskočen. Na krabici plnou rakviček se šlehačkou reagoval slovy: „No ale takhle blbě na tom přece ještě nejsem?“ Od té doby se u něj už řidič neobjevil.
Návrat do normálního života nebyl jednoduchý. „Nejraději bych se prostyděl až pod zem. Měl jsem velký problém, když jsem vyjel na ulici a nedejbože mě někdo poznal. Najednou jsem si připadal nepatřičně. Navíc jsem neuměl věci běžného provozu. Když jsem přijel před drobnou překážku, jako je třeba obrubník, který dnes překonám, byl to velký problém,“ sdělil v roce 2014. Nedokázal si říct o pomoc, býval na své okolí protivný. Připadal si jako mimino, které se učí dělat první krůčky. Nakonec se ale nastalé situaci dokázal přizpůsobit, vrátil se k herectví a po několika letech se i oženil.
S manželkou Radkou se poznal už v 90. letech v divadelním spolku Kašpar, kde jeho budoucí žena psala pro klubové noviny. Trvalo však více než deset let, než jejich přátelství přerostlo v lásku. V roce 2004 herec vyženil tehdy tříletého syna Šimona, kterého si osvojil, později se jim narodil syn Honzík. Potměšil však mezi dětmi nedělal rozdíly.
Spolu pak žili rodinným životem, a byli šťastní. Přeci jen se občas našel někdo, kdo mu dal pocítit jeho hendikep. „Jednou jsem potkal jednoho chlápka a on mi povídal: ,Co vlastně umíš, krom, toho, že jsi mrzák?´ A já jsem se mu snažil odpovědět, že se snažím naplňovat svůj život, tak aby to mělo smysl, abych tomu věřil a tak, aby to mělo cenu. Posléze jsem měl možnost mluvit před lidmi, tak jsem řekl, že jsme vlastně všichni takoví mrzáci po tom období, kdy jsme všichni žili v té totalitě. Protože v nás se prostě poničilo přirozené myšlení a zacházení sama se sebou, se svým svobodným názorem a se zodpovědností za své kroky,“ prohlásil v dokumentárním pořadu Jan Potměšil: Nikdy bych neměnil. Herec si vážil toho, že se po dlouhé době nesvobody a diktatury mohli lidé opět nadechnout svobody, která je dle herce nezbytná k tomu, aby si člověk plnil své sny.
Pro Potměšila byla jeho profese naplněným snem. K herectví se dostal už jako dítě. „Když mi bylo osm let, přišli na školu filmaři. Nevybrali mne tehdy do filmu, ale do dětského televizního pořadu, v němž jsme představovali nové knížky. A když už se jednou dostanete do povědomí, tak se na vás začínají obracet znovu a já se objevoval v televizních inscenacích. Zahrál jsem si ve filmech Jakub a Tajemství ocelového města,“ vzpomínal.
V deseti letech se mu naskytla příležitost zahrát si v seriálu Žena za pultem. Tehdy hrál mladšího bratra herečky Jany Bouškové, maminku mu hrála představitelka hlavní postavy Jiřina Švorcová, která tou dobou byla také členkou ÚV KSČ. Ta na svého seriálového synka vzpomínala v superlativech. „Mám dojem, že mě měl rád a já jsem ho milovala. Moc jsme si rozuměli. On byl kouzelný. Na požádání jeho rodičů jsem mu na památku napsala věnování na naše společné fotografie,“ uvedla v knize Jiřina Švorcová osobně. Později se setkali ještě v divadle, půjčovala mu nějaké texty Wolkera, když dělal zkoušky na konzervatoř.
Když se pak dozvěděla o jeho autonehodě, strašně moc ji to bolelo u srdce. Po roce 1989 se však již nesetkali. Přiznala, že po tom ani netoužila. „On se potom dostal politicky na úplně jinou platformu a myslím, že bychom si spolu ani jeden ani druhý tak nějak nevěděli rady. Nevím, jestli by mě přivítal, jestli by mě viděl rád. Pochybuji o tom. Mě by strašně těšilo, kdyby jeho vztahy ke mně nedoznaly nějaké velikánské změny. Pamatuji se, jak jsme se těsně před listopadem 1989 bavily s Jiřinou Jiráskovou a říkala jsem jí, že jsem mu pomáhala učit se texty a ona se mě ptala:, A kde ty jsi k němu přišla?´ Už tam bylo to, že on už byl v jiné konstelaci, v jiných seskupeních, a ona si neuvědomila, že to je můj Péťa ze Ženy za pultem,“ uvedla v roce 2010, rok před svou smrtí.
Z jejího Péti vyrostl uznávaný herec, který ztvárnil řadu rolí, a to i na vozíčku. K jeho nejúspěšnějším rolím patřila hlavní postava ve hře Růže pro Algernon. Za ztvárnění titulní role ve hře Richard III. získal Cenu Alfréda Radoka. Kromě herectví se věnoval také dabingu a vystupoval na dobročinných koncertech. V posledních letech života ho trápily opakované zdravotní komplikace, které způsobily, že 16. dubna 2026 ve věku 60 let vydechl ve spánku naposledy.
Foto: Kamil Rakyta, CC BY-SA 3.0 , via Wikimedia Commons
Jan Potměšil na koncertě za vězněného čínského právníka Kao Č´-šenga
GRACLÍK, Miroslav; VÁCLAV V. NEKVAPIL a ŠVORCOVÁ, Jiřina. Jiřina Švorcová osobně. 2010. ISBN 9788073884048.