Když ve čtvrtek 16. dubna večer vystoupili před novináře v sídle české vlády premiér Andrej Babiš a generální tajemník NATO Mark Rutte, chovali se k sobě velmi velmi přátelsky. Jenže za fasádou zdvořilosti se řešil počínající velký problém.
Vyplývá to i z toho, jak se toto navenek milé setkání odehrálo. Aliance ohlásila schůzku pouhý den před jejím konáním a nakonec trvala jen zhruba půl hodiny – generální tajemník NATO by si do Prahy jen těžko odskočil na přátelské rychlé popovídání.
Slovo problém sice nepadlo, ale to zřejmě jen proto, že jednání o našem obranném rozpočtu v NATO jsou teprve na začátku. Každopádně Andrej Babiš mluvil o tom, že si Aliance a Česko vymění čísla týkající se toho, kolik procent HDP naše země vydá letos na obranu.
Dokládají to slova generálního tajemníka: „Bezpečnost je základem prosperity. Bez bezpečnosti společnost a ekonomika trpí,“ řekl Mark Rutte. Z toho je zjevné, že se Evropa začíná posunovat k tomu, aby nestála jen na ekonomické spolupráci.
Debatu o českém obranném rozpočtu přitom vyvolala naše nová vláda tím, že v něm hned po svém jmenování začala škrtat. Minulá vláda připravovala náš obranný rozpočet tak, aby výrazněji překročil minimálně dvě procenta HDP a směřoval k pěti procentům, na kterých se Aliance shodla loni.
Babišova vláda však chce dát (podle schváleného státního rozpočtu) letos ministerstvu obrany jen 1,73 procenta HDP. Oproti návrhu Fialovy vlády sebrala obraně jednadvacet miliard korun a tak velký zářez do peněz pro armádu může Aliance ignorovat jen těžko.
Babiš v Bruselu sice nebyl proti půjčce Ukrajině na další dva roky válčení, ale nebyl ani pro ni a navíc podpořil usnesení, které počítá s další diskusí o využití zmrazených ruských aktiv. A za půjčku nakonec odmítl ručit.
Hlasoval tak v rozporu s hlavním proudem v Evropské unii, v rozporu se svými koaličními partnery, pro které je jakákoliv podpora Ukrajiny nepřijatelná, hlasoval i v rozporu s českou opozicí, která by Ukrajinu podporovala dál a hlasoval i v rozporu se Slovenskem a Maďarskem, které bylo proti debatě o ruských aktivech i proti půjčce.
A podobně proti všem je nastaven i letošní český obranný rozpočet. Opozici se na něm musí nelíbit jeho snížení, koaličním partnerům jeho výše a struktura (hlavně pokračování v nákupu letounů F-35 i zachování muniční iniciativy, která už dodala Ukrajině 4 000 000 dělostřeleckých granátů) a Alianci se nemůže líbit, že se Česko chce jen vézt.
O síle tlaku, jaký nyní centrála NATO začíná vyvíjet na Česko, přitom svědčí i několik vět, které by Andrej Babiše jinak než pod tlakem před domácím publikem nepronesl. „Považujeme naši obranyschopnost a naše závazky v rámci NATO za důležité a prioritní,“ řekl. „Jedna z priorit je budování podstatně větší armády, než máme,“ dodal. „Určitě uděláme všechno pro to, abychom naše závazky splnili.“
Tlak na Česko přitom vychází hlavně z toho, že v Alianci se v posledním zhruba roce velmi velmi proměnil vztah k závazkům, které si NATO dává. Dvě procenta na obranu už dnes nejsou chápána jen jako formální a dobrovolná záležitost a k tomu přibyla snaha o vytvoření silné evropské jednoty v Alianci.
Tato nová dynamika přitom nabrala na síle hlavně po začátku letošního roku. Evropa totiž letos konečně plně pochopila nejen to, že je na svou obranu sama, ale hlavně přišla na to, že je to dobře, protože s narcistním egomaniakem v Bílém domě nechce mít nic společného. A to zejména po zotročení Venezuely, vyhrožování záborem Grónska a totálně zpackaném útoku na Írán.
Navzdory tomu se zdá, že se Andrej Babiše své oblíbené taktiky mírného faulování všech stran vzdát jen tak nechce. Už na tiskové konferenci s generálním tajemníkem NATO si neodpustil pokus o vymlouvání se na různé metodiky. „Každý máme jiný to HDP,“ řekl.
A hned druhý den po návštěvě Marka Rutteho v Praze přinesla Česká televize reportáž z návštěvy Andreje Babiše na armádním cvičení na letišti v Bechyni. Tam plán zvyšovat české státní výdaje na obranu k pěti procentům HDP nepotvrdil.
„To není o procentech. Je to o tom, jakou má evropské NATO protivzdušnou obranu, jakou má protidronovou obranu, jak jednotlivé armády komunikují. A tam si myslím, že jsou ještě velké rezervy,“ řekl ČT premiér. Jinými slovy by raději dříve řešil efektivitu evropských armád, než jejich zvětšování.
Variant toho, proč se dál snaží kličkovat, je přitom více. Nelze vyloučit, že změny nálad v Evropě a hlavně v jejím silném a velkém jádru nezaregistroval. Je možné, že je podceňuje. A možná se chce pokusit předvádět domácímu publiku jako někdo, kdo se tlaku zvenčí nepodvolí.
Nejpravděpodobnější se však zdá, vzhledem k naší většinové národní povaze, že jednoduše věří, že tradiční české lavírování, držení se stranou a kličkování může být v nastávajících časech funkční strategií k přežití.
Problémem však je, že většina Evropy pomalu začíná chápat, že do nové doby nemůže vstoupit jen jako přátelsky spolupracující sbírka národů, ale musí hledat jednotu a sílu. A v takovém případě může Česko na své babišovské chování doplatit.
Doba, která je před námi, totiž bude o tom, co se odehrálo i v biblickém příběhu proroka Jonáše. Ten také v zásadní chvíli odmítl udělat to, co je správné a zkusil před tím utéct. Jenže tím vyvolal bouři, která zasáhla všechny, a pak po zásluze letěl přes palubu…
# Tomáš František Přibyl, novinář