Jak jste se s Václavem poznali?
„Jak jinak než na plese. Pozval si kamarádku na bál a ta s sebou vzala moji sestru a mě. Přeskočila jiskra a bylo. I když často vtipkoval, že si dal inzerát: Mladý, štíhlý, kučeravý, bohatý, bez závazků hledá…“
Byli jste spolu dvaačtyřicet let, čtyřiadvacet hodin denně. Byla jste vlastně manažerkou kapely, co to obnáší?
„Po revoluci Vašek ihned vystoupil z Pragokoncertu a chtěl, abych celou agendu převzala. Na Pragokoncertu byl tým lidí, který se o orchestr staral. Já měla počítač, na kterém jsem nic neuměla, učila jsem se za pochodu účetnictví, seznamovala se s orchestrem a pořadateli po celé republice. Manažer, sekretářka, účetní, smlouvy, faktury, výplaty, denně vařit, nakupovat… Bylo toho hodně. Ale byla jsem mladá, bavilo mě to.“
Devadesátiny Václava Hybše (†90)
Jak jste dávali, že jste pořád spolu?
„My jsme vlastně spolu moc nebyli. Měla jsem zázemí a práci v bytě a Vašek měl svůj kutloch (nebytový prostor v domě za rohem, pozn red.) a tam byl nejraději. Být ponořený v notách celé dny, to byl jeho život. A do toho byly koncerty, plesy, nahrávání, výjezdy po celé republice. V běžném životě jsme se nehádali, ale kvůli práci bylo někdy dusno. Vašek nerad přistupoval na nové pořádky, neuměl pracovat s počítačem ani s mobilem. Do konce života měl starý tlačítkový a uměl jen vzít a vytočit hovor. Nastala hektická doba, a to se mu nelíbilo. Tím víc byl nejraději se svými notičkami. Vlastně jsme se užili jen na dovolené.“
Jak zvládal zdravotní potíže, které se léty začaly objevovat?
„Velmi, velmi špatně. Celý život ignoroval jakékoli zdravotní problémy. Když jsme se seznámili, měl tlak dvě stě čtyřicet na sto čtyřicet a s tím bůhví jak dlouho chodil, pracoval, do toho kouřil, občas nějaký panáček. No div, že to organismus vydržel. Byla jsem první, kdo ho nahnal k doktorům. Lékařům hned hlásil – já jsem hnusný pacient! To každý záhy poznal. Neuměl popsat své problémy, na všechno odpovídal – nevím! Bylo to opravdu těžké. Poslední roky ho některé problémy zaskočily. Především bolesti páteře, které vystřelovaly do nohou. Dlouho nechtěl pochopit, že pohyb a trochu cvičení mu pomůže.“
Ale nakonec jste ho přemluvila.
„Můj obdiv získal, když si v osmdesáti osmi letech řekl, že to teda zkusí. Začal šlapat na šlapadle, trochu cvičit, protahovat páteř a začal chodit. Žofín máme na dosah a za poslední tři roky tam nachodil dost kilometrů. Jenže pak začal zlobit žlučník. Byl plný kamínků a každou chvíli se nějaký uvolnil, ucpal cesty a už bylo zle. Operace se bál, ale vědělo se, že je to časovaná bomba.“
Rozloučení s Imrichem Bugárem (†70): Sbohem mu daly velké hvězdy, hrála maďarská píseň
Nechci vás rozplakat, ale jaké byly poslední chvíle v neděli dvanáctého dubna?
„Plakat budu vždycky, když si toto datum připomenu. Ze soboty na neděli v noci jsem volala rychlou a v šest ráno jsem získala první krutou informaci o jeho beznadějném zdravotním stavu. Stav, který je neřešitelný, neléčitelný, mohou jen pomocí léků tišit bolesti. Před devátou ráno telefonát, abych ihned přijela, že je situace velmi vážná, a byla jsem ujištěna, že s ním mohu být, jak dlouho budu chtít. Neváhala jsem ani chvíli a během několika minut jsem byla na cestě. Bohužel, už byl pod sedativy. Ale jsem přesvědčená, že o mně věděl, že cítil mou ruku v jeho, že cítil moje pohlazení, vnímal moje povídání… Vašek zemřel v den narozenin svého tatínka. Osud?“
Takže až do poslední chvíle?
„Byla jsem s ním do jeho posledního dechu a jsem nesmírně vděčná paní doktorce a celému personálu interny Všeobecné fakultní nemocnice, že mi to umožnili. A nejen mně, ale všem našim blízkým, kteří se taky stihli s ním rozloučit. Jsou věci, na které se nikdy nemůžete připravit. Nemyslela jsem si, že někdy takovou bolestnou zkoušku zvládnu, ale jsem šťastná, že jsem to dokázala a byla s ním.“
