Když Filip Turek, tvář Motoristů a vládní zmocněnec pro Green Deal, vstupoval do vysoké politiky, sliboval, že přišel věci měnit. Po půl roce jeho působení v Poslanecké sněmovně se však zdá, že jediné, co se změnilo, je definice poslanecké práce. Z té se v jeho podání stala jakási pasivní přítomnost prokládaná absencemi, zatímco skutečný výkon probíhá na tiskovkách a sociálních sítích.
Mlčení za peníze daňových poplatníků
Pohled na oficiální data ze sněmovního serveru skýtá až absurdní kontrast k obrazu nekompromisního tribuna lidu, který Filip Turek pěstuje na sociálních sítích. Pro voliče, kteří v říjnu házeli hlas motoristickému lvu v naději, že rozvíří stojaté vody české politiky, musí být realita hořkým zklamáním. Zatímco na tiskových konferencích vlády se Turek instinktivně tlačí do záběru kamer a suverénně glosuje dění, v momentě, kdy překročí práh jednacího sálu, se mění v politického ducha. Jeho aktivita u řečnického pultíku je k dubnu 2026 na nule. Za půl roku nenašel jediné téma, jedinou novelu či jediný pozměňovací návrh, který by mu stál za to, aby vstal z lavice a předstoupil před své kolegy.
Tento bobřík mlčení však není zadarmo. Každý měsíc inkasuje poslanec plný plat včetně štědrých náhrad, zatímco nástroj, který mu ústava k práci propůjčila nechává rezivět. Turek se hájí tím, že sněmovní debaty jsou neefektivní, čímž ovšem v podstatě přiznává, že rezignoval na základní pilíř své funkce. Poslanec není zvolen k tomu, aby pouze mačkal tlačítko (a to ještě jen občas), ale aby argumentoval, přesvědčoval a skládal účty. Pokud považuje diskuzi za ztrátu času, pak tím nepřímo říká, že za ztrátu času považuje i zastupování svých voličů v nejvyšším zákonodárném sboru země.
Jeho disciplína v hlasování navíc vykazuje povážlivé trhliny. Statistiky ukazují, že Turek chyběl u více než 200 hlasování, což představuje téměř čtvrtinu veškeré agendy. Každý čtvrtý moment, kdy se rozhodovalo o zákonech ovlivňujících životy občanů, zůstala jeho hlasovací karta nevyužita. Tato „selektivní přítomnost“ vyvolává otázku, zda se Filip Turek do Sněmovny nechodí spíše jen ohřát, zatímco mravenčí práci legislativního procesu přenechává ostatním.
Vrcholem Turkova specifického žebříčku priorit se stal letošní únor. V době, kdy Sněmovna projednávala klíčové body státního rozpočtu – tedy nejdůležitější zákon roku, který určuje směřování každé koruny z kapes daňových poplatníků – zůstala Turkova lavice prázdná. Oficiálním důvodem byly strohé „pracovní povinnosti“. Jenže sociální sítě odhalily, že zatímco se v sále bojovalo o miliardy pro školství či zdravotnictví, pan poslanec věnoval svůj drahocenný čas návštěvě kadeřnictví. Tato volba mezi péčí o stát a péčí o zevnějšek přesně ilustruje Turkův přístup k mandátu: estetika a image jsou v jeho světě zkrátka nadřazeny politické odpovědnosti.
Co slovo, to perla
Pokud se už Filip Turek rozhodne ve Sněmovně vystoupit ze stínu svého mlčení, bývá to bohužel v momentech, které namísto respektu vzbuzují pochyby. Příkladem za všechny se stala březnová projekce dokumentu Jak nehajlovat, kam byli pozváni žáci druhého stupně základních škol. Akce, která měla sloužit jako osvěta proti bujícímu extremismu mezi mládeží, se v Turkově podání změnila v bizarní lekci z bagatelizace. Namísto toho, aby jako ústavní činitel a vzor podpořil edukaci o hrůzách nacismu, zvolil před dvanáctiletými dětmi roli advokáta „srandy“ a historického relativismu.
Jeho tvrzení, že „Beatles taky ze srandy hajlovali“, nebo pokusy přirovnat nacistické gesto k nevinnému „starému římskému pozdravu“, jsou ukázkovým příkladem nebezpečné demagogie. Přítomná expertka na extremismus Barbora Vegrichtová to ostatně pojmenovala přesně – jde o cílené odvádění pozornosti a zlehčování symboliky, která je přímo spjata s režimem zodpovědným za vyhlazování celých národů. Když poslanec před dětmi legitimizuje tato gesta jako vtip, v podstatě tím dává zelenou k ignorování historie a morálních hranic. Celá scéna působila o to absurdněji, že děti v dokumentu – které samy prošly vzdělávacím procesem a navštívily Osvětim – prokázaly v diskusi s panem poslancem mnohem více sebereflexe a historického povědomí než on sám.
Turkův svérázný přístup k politice se naplno projevuje i v oblasti mezinárodních vztahů, kde se jeho role vládního zmocněnce pro klimatickou politiku a Green Deal začíná nebezpečně křížit s kompetencemi hlavy státu. Nedávno se Turek neváhal otevřeně opřít do prezidenta Petra Pavla v souvislosti s nadcházejícím summitem NATO v Ankaře. Zatímco prezident, jakožto vrchní velitel ozbrojených sil, logicky trval na tom, že povede českou delegaci, Turek jej veřejně osočil s tím, že prezident „jednoduše nespolupracuje s vládou“, a proto by ho měl nahradit Andrej Babiš.
Zatímco v otázkách bezpečnosti a mezinárodních závazků by se očekávala státnická zdrženlivost, Turek situaci degraduje na úroveň osobních antipatií. Vrcholem jeho diplomatického taktu byl výrok, že prezident by mohl na summitu figurovat maximálně jako „doprovod u večeře“. Takové dehonestování úřadu hlavy státu od člověka, který sám v parlamentu dosud neprojevil sebemenší legislativní iniciativu, působí jako čistý oportunismus.
Ukazuje se, že Filip Turek miluje velká pódia a mezinárodní kulisy, kde se může fotit s mocnými, ale každodenní drobná práce pro stát, která se odehrává v jednacím sále Sněmovny bez přítomnosti blesků fotoaparátů, ho v podstatě obtěžuje.
Potřebujeme v parlamentu „mrtvé duše“?
Demokracie je drahý a náročný systém, jehož funkčnost stojí na aktivitě zvolených zástupců. Platit si ze státní kasy poslance, který do práce chodí jen sporadicky, je luxus, který si čeští daňoví poplatníci nemohou dovolit. Sněmovna není čekárna na kadeřníka ani studio pro natáčení obsahu na sociální sítě. Je to místo, kde se tvrdě vyjednává o budoucnosti země. Pokud někdo tento proces považuje za „ztrátu času“, uráží tím nejen své kolegy, ale především své vlastní voliče.
Pokud je pro Filipa Turka mikrofon v jednacím sále příliš těžký a zodpovědnost za legislativu příliš nudná, bylo by od něj čestné svůj mandát složit. Uvolnil by tak místo někomu, kdo bude mít odvahu k tomu pultíku alespoň dojít a skutečně nás zastupovat. Politika totiž není o tom, jaký máte účes nebo v čem jezdíte, ale o tom, co dokážete prosadit pro lidi, kteří vás tam poslali. Zatím se zdá, že Filip Turek nás stojí jen těžké prachy a zabírá místo schopnějším.