Chameneí utrpěl při izraelském úderu na komplex, kde se skrýval s rodinou a otcem ajatoláhem Alí Chameneím, 28. února velmi těžká zranění. Třikrát mu byla operována noha a nyní čeká na protézu, píše web deníku The New York Times s odkazem na čtyři íránské zdroje, které jsou obeznámené se stavem nejvyššího vůdce země. Má těžce zraněnou ruku a rozsáhlé popáleniny obličeje a rtů, takže nemůže mluvit. Podle zdrojů bude potřebovat plastickou operaci.
Přístup k němu je v současné době extrémně obtížný a omezený. Je obklopen převážně týmem lékařů a zdravotnického personálu, kteří ho ošetřují. Velitelé Revolučních gard a vysocí vládní úředníci ho nenavštěvují z obavy, aby je Izrael nevystopoval a nezabil. Prezident Masúd Pezeškján, který je kardiochirurgem, a ministr zdravotnictví Mohammad Reza Zafarghandi se podílejí na péči o něj, tvrdí zdroje.
Zprávy pro Chameneího se píší ručně, zapečetí se do obálek a posílají se mu prostřednictvím lidského řetězce prověřených kurýrů, kteří cestují po dálnicích a vedlejších silnicích, v autech a na motocyklech, dokud se nedostanou do jeho úkrytu. Jeho rady se vracejí stejnou cestou.
Kombinace jeho zranění a přísného utajení místa jeho pobytu velmi komplikují jeho účast na vedení země. Chameneí proto delegoval rozhodovací pravomoci na generály Revolučních gard, a to z nich udělalo dominantní sílu, píše The New York Times.
„Modžtaba nemá ani velení, ani kontrolu,“ řekl Sanam Vakil, ředitel pro Blízký východ a severní Afriku v think tanku Chatham House, který má kontakt s lidmi v Íránu. „Možná se mu projevuje úcta, podepisuje se pod dokumenty a je formálně součástí rozhodovací struktury. Ale nerozhoduje o ničem, stavějí ho před hotové věci,“ dodal.
Vzestup gard
Revoluční gardy byly založeny v roce 1979 na ochranu islámské revoluce. Postupně hromadily moc prostřednictvím vysokých politických postů, podílů v klíčových průmyslových odvětvích, dominance nad zpravodajskými operacemi a pěstování vazeb s militantními skupinami na Blízkém východě, které sdílejí nepřátelství vůči Izraeli a Spojeným státům.
Za Alího Chameneího, otce Modžtaby, se ovšem stále musely řídit jeho vůlí jako jediné náboženské osobnosti, která zastávala funkci vrchního velitele ozbrojených sil. Pozici gard posílil a postupem času se staly nástrojem a pilířem jeho vlády. Jeho smrt v první den války přinesla prázdnotu a současně příležitost.
Gardy mají v současné době několik mocenských pák. Vrchním velitelem je brigádní generál Ahmad Vahídí. Generál Mohammad Báker Zolqadr, nově jmenovaný šéf Nejvyšší rady národní bezpečnosti, je bývalým velitelem gard a zastáncem tvrdé linie. Generál Jahjá Rahím Safaví sloužil jako nejvyšší vojenský poradce jak u Alího Chameneího, tak u Modžtaby.
Generálové vnímají válku se Spojenými státy a Izraelem jako hrozbu pro přežití režimu a po pěti týdnech nelítostných bojů si jsou jisti, že hrozbu zvládli. Ujali se vedení v rozhodování o strategii a využití zdrojů.
Uzavřením Hormuzského průlivu převrátili světovou ekonomiku naruby a veškeré zisky z války využili jako páku k překonání politických rivalů doma. Zvolený prezident a jeho kabinet byli podle informovaných zdrojů odsunuti na vedlejší kolej a bylo jim řečeno, aby se soustředili pouze na domácí záležitosti, jako je zajištění stálého přísunu potravin a paliva a zajištění fungování země.
Ministr zahraničí Abbás Arakčí byl v jednáních, která vedl se Spojenými státy před válkou, marginalizován. Místo toho se vedení ujal předseda parlamentu Mohammad Bagher Ghalibaf. Modžtaba Chameneí se vším souhlasil a sotva proti stylu generálů něco namítal.
Byly to právě Revoluční gardy, kdo přišel se strategií pro íránské útoky na Izrael a státy Perského zálivu, spolu s uzavřením průlivu pro námořní dopravu. Byly to ony, kdo souhlasil s dočasným příměřím se Spojenými státy a schválil diplomacii v zákulisí a přímá jednání se Spojenými státy. Poprvé bylo součástí íránské delegace jednající se Spojenými státy několik vojenských generálů z Revolučních gard.
