V minulém textu jsem psal o dějinách celého systému, dnešní text je zaměřen na přežívání v táboře. Postupně projdu proces od zatčení, cestu do tábora a život v něm. Podíváme se i na dozorce, děti v táborech a útěky vězňů.

Podmínky na Soloveckých ostrovech

Prvním skutečným táborem systému GULAG byl lágr na Soloveckých ostrovech. Už od prvopočátku zde platilo, že vězni mohli zapomenout na jakákoliv práva. A samozřejmě ne kvůli tomu, že byli vězni, ale protože byli na Soloveckých ostrovech. Na Solovecké ostrovy nedosáhla ani sovětská vláda. Tábor měl vlastní zákony.

Vězni pracovali bez přestávky, bez oddechu a pouze s malými dávkami jídla. Nejčastější prací bylo kácení dřeva. Podmínky života se dají jednoduše popsat hororovým způsobem – vězni si ze zoufalosti usekávali ruce a nohy jen proto, aby měli pár dní odpočinku. Jeden z vedoucích správců tábora měl dokonce velké množství částí těl vězňů jako trofeje, které ukazoval návštěvníkům. Chlubil se i tím, že vlastníma rukama zavraždil více než 300 lidí. Každý rok umírala čtvrtina až polovina vězňů na hladovění, tyfus a další epidemie. V archivech se našel oficiální dokument, v kterém je 25 554 nahlášených případů tyfu během zimy 1929/1930.

Opět z oficiální zprávy a vyšetřování sovětských úřadů vyplývá, že dozorci na Soloveckých ostrovech pravidelně nutili spát vězně bez oblečení v mrazivém počasí. Klasickým trestem bylo nechat vězně sedět extrémně dlouhou dobu se svázanýma nohama a rukama za zády. Druhým častým trestem byla tzv. lavice, to znamenalo, že vězni museli sedět na kládách bez hnutí i osmnáct hodin, někdy se zátěží přivázanou k nohám a v pozici, která vězně mrzačila. Vězni také museli chodit v mrazu, jindy jim dozorci dávali záměrně zkažené maso. „Samozřejmostí“ bylo odmítání lékařské pomoci a dostávání zbytečných úkolů jako přemístění sněhu z jednoho místa na druhé. Nebo skákaní z mostu do řeky, když dozorce zakřičel „delfín“.

V roce 1928 byla skupina dozorců potrestána, protože donutila 128 vězňů pracovat v zimě celou noc, jen aby byla splněna norma. 75 % vězňů bylo i za tři týdny stále vážně nemocných a měli těžké omrzliny.

Vězni byli rozděleni velmi jednoduše do tří skupin. Hlavním měřítkem byla fyzická zdatnost. První skupina byla schopna těžké fyzické práce, druhá skupina byla schopna lehké fyzické práce a třetí skupinou byli invalidi. Podle toho, kam jedinec patřil, dostával i příděl jídla. Ještě se však musely plnit normy. Rozpis z let 1928 až 1932 přiděloval těžce pracujícím 800 gramů chleba a 80 gramů masa denně, druhé skupině 500 gramů chleba a 40 gramů masa. Invalidi měli 400 gramů chleba a 40 gramů masa. Nejnižší kategorie tak dostávala polovinu přídělu první skupiny.

Celý systém se pochopitelně vyvíjel, Solovecké ostrovy byly poměrně výjimečné, protože šlo o první tábor. Místo jednoho konkrétní místa se nyní pokusím představit systém obecněji. GULAG je v několika ohledech poměrně unikátní, například vězni do něj byli vrháni zákonnou cestou. Ne soudní cestou, ale zákonnou cestou ano. Nacisté nikoho na cestě do koncentračních táborů nestavěli před soud, ale v sovětských táborech najdeme podstatnou část lidí, kteří byli vyšetřováni a někdy i „souzeni“. Samozřejmě to byla fraška, nešlo o skutečné soudy, ale „něco“ trvající jednotky minut, kde bylo řečeno „vinen“, se zde odehrávalo. A když šlo o soudní procesy, to znamená, soud se skutečně odehrával v soudní místnosti, zdánlivě vše připomínalo celý proces, tak motivací rozhodně nebylo nalézt spravedlnost, ale spíše proces využít k propagandistickým účelům a získat falešné přiznání v přímém přenosu.

Na konci třicátých let mohl být důvod zavření prakticky jakýkoliv – vyslechnout vtip o Stalinovi, přijít pozdě do práce, být napráskán podezíravým sousedem nebo vystrašeným kamarádem. Každý mohl být označen za spiklence v neexistujícím spiknutí. Stačilo si i vzít tužku z kanceláře, dát synovci papír z kanceláře. Podle zákona z roku 1940 byli příbuzní lidí, kteří překročili hranice Sovětského svazu směrem ven, zatčeni. A to ať už věděli či nevěděli o tom, že jejich příbuzní překročili hranici.

Například oblíbená herečka Tatiana Okuněvskaja tvrdila, že byla zavřená, protože se odmítla vyspat s Viktorem Abakumovem, šéfem sovětské kontrarozvědky. A nad jejím rozsudkem skutečně byl jeho podpis. Bratři Starostinovi, vynikající fotbalisté, byli zavřeni, protože vyhrávali mistrovské tituly pro Spartak Moskva. Největším rivalem Spartaku byl prorežimní klub Dynamo Moskva, kterému velel Berija. A ten zas velel tajné policii.

NKVD, tajná policie, se nezajímala o vinu či nevinu. Mezi třetí a pátou hodinou ranní mohli navštívit a odvést kohokoliv. Klasický sovětský vtip vyprávěl, jak Ivan a jeho žena Máša mají ohromný strach, když jim v noci někdo zaklepe na dveře. A jak se jim uleví, když jim soused oznamuje, že jejich dům pouze hoří.

Vězni, kteří se odmítali přiznat, mohli být zbavováni základních možností a potřeb, například jim nemohli chodit balíčky, nemohli číst knihy. V horším případě mohli být umístěni do korekce, případně do cel, kde bylo velké teplo nebo naopak velká zima. Ženy byly v podobných situacích znásilňovány, nebo jim bylo znásilněním vyhrožováno.

Samostatnou kapitolou byla i cesta do vězení a do táborů. Vězni na cestě dostávali obvykle nasolenou rybu, což bylo velmi ošemetné, protože měli následně velkou žízeň a pokud dostali něco k pití, jednalo se o hrnek vody na celý den. A to i v létě. O ohromné žízni vypráví všechny memoáry a všechny vzpomínky. Vězni se tak na cestě museli rozhodnout, jestli jíst nasolenou rybu, kdy pít hrnek vody, jestli ho vypít celý, nebo po částech.

Na cestu se nuceně vydávaly i těhotné ženy nebo matky s právě narozenými dětmi. Jedna z matek popsala, jak jela ve vagónu s dalšími 65 ženami, každá z nich měla jedno dítě. Cestovalo se 18 dní. Všechny matky měly kojit. Jelo se v zimě, vagóny samozřejmě nebyly chráněny před mrazem, netopilo se. Ženy nedostávaly žádné zvláštní příděly, ani jídlo, vodu na praní nebo mytí dětí. Plenky zezelenaly. Dvě ženy spáchaly sebevraždu. Jejich děti „adoptovaly“ jiné matky. Po příjezdu do tábora se situace nezlepšila. Zemřely další dvě děti, další dvě matky se pokusily o sebevraždy. Další ženy zahájily hladovku. Pátý den přijela na místo komise NKVD a jedna z matek hodila po člence komise své vlastní dítě.

Život a režim v lágrech

Když už lidé byli v táboře, obvykle se vstávalo v 6:00 a až do 23:00 nesměli vězni na postel, museli chodit, nebo sedět na jiných místech. Stejně se například vězni nesměli opírat o zeď. Ani spánek v táborech nemohl být jednoduchý. Přes noc svítila všechna světla, nikdy se nezhasínalo. Vězni navíc měli zákaz mít ruce pod pokrývkou během spánku.

V roce 1946 proběhly kontroly 34 táborů. Podle oficiálně komise bylo ukradeno 70 tun chleba, 123 tun brambor a další potraviny. V hladovějších táborech a v hladovějších letech získal chléb posvátný status. Jíst chléb byl rituál. Táboroví zloději kradli vše, ale ukrást chléb bylo i pro nejhorší lidi a skutečné kriminálníky v táboře něco absolutně hnusného a neodpustitelného.

Rozsah toho, co vězni v táborech zpracovávali, byl extrémně rozsáhlý a odpovídal šířce ekonomické činnosti celého Sovětského svazu. Zlaté, niklové i uhelné doly, stavba silnic, železnic i letišť, zbrojovky, chemičky, továrny na výrobu kovů, elektrárny. Stavěly se i obytné bloky, kanalizační systémy, konzervovali se ryby a samozřejmě se káceli stromy. Úředníci GULAGu zpracovali fotoalbum věnované výrobkům pocházejících od vězňů – jsou tam obrázky mini raket a jiného vybavení pro armádu, součástí aut, zámky ke dveřím, knoflíky, kmeny plavící po řece dřevěný nábytek včetně židlí, skříní, telefonních budek a sudů. Boty, koše, textil, přikrývky, kožené zboží, kožešinové čepice, beránčí kožichy, skleněné šálky, lampy, jiné nádobí, mýdlo, svíčky, hračky, to vše vězni táborů vyráběli.

Zatímco v nacistických koncentračních táborech byla práce vězňů plánována jako forma mučení a byl zde plán špatného zacházení, v sovětských táborech šlo více o práci a vězni měli skutečně plnit plány a normy. Jeden z vězňů vzpomínal, jak jeho stavební brigáda byla poslána 600 kilometrů na sever od Magadanu stavět most. Teprve když tam přijeli, došlo jim, že nikdo v celé brigádě nikdy nestavěl most, samozřejmě ani nenavrhoval. V brigádě byl však jeden inženýr. A jen kvůli tomu, že měl titul inženýra, dostal za úkol vyprojektovat most, i když nešlo o jeho obor. Brigáda most postavila. A první povodeň ho zas smetla.

Nejbombastičtějším vězeňským produktem, alespoň z pohledu propagandy, byl Bělomořský kanál. Jedná se o stavbu, která spojila Baltské s Bílým mořem. „Neuskutečnitelné“, znělo stovky let ke smělému plánu, který se poprvé objevil už ve 14. století. Stavbu uskutečnil až Stalin na počátku 30. let. V rekordně krátkém čase tuto stavbu postavili vězni systému GULAG, kterých zde i několik desítek tisíc zemřelo. 227 kilometrů kanálu se povedlo vykopat za 22 měsíců. Tyto čísla vyniknou, pokud porovnáme Bělomořský kanál se stavbou Panamského průplavu, jehož stavbatrvala396 měsíců, i když šlo „pouze“ o 81 kilometrů.

Výsledný sovětský projekt však byl a je extrémně pochybný, protože kanál není a nikdy nebyl dostatečně hluboký, aby ho mohli využít velké lodě, pro které byl postaven. A samozřejmě kanál je většinu roku zamrzlý. Ve výsledku tak šlo spíše o pár fotek Stalina, jak se plaví na malé lodi přes kanál.

Lékař, posvátná autorita

Po měsíci v táboře byla většina vězňů zlomena, lidé se už po takové době nezajímali o nic jiného než o jídlo. Chovali se jako zvířata a cítili ke všem odpor, všechny podezírali, každý byl soupeřem o jídlo a soupeřem v přežití. A tak se v táborech objevila nová absolutní autorita – lékař. Lékaři měli autoritu, protože rozhodovali o tom, kdo musí a nemusí pracovat. Lékaři měli možnost zachránit vězně. Cestou k neschopnosti pracovat bylo často sebemrzačení. Někteří vězni si mysleli, že je to správná a jediná cesta, jak nechodit do mrazů pracovat na mnoho hodin. Převážili u nich výhody, za riziko to stálo. Bývalí akademici a umělci tyto metody samozřejmě nepodstupovali v takovém množství jako kriminálníci. Ti byli schopní si useknout několik prstů, aby nemuseli kácet stromy nebo pracovat v dolech. Jiní si usekli větší část končetiny, ruce i nohy. Někteří si kapali různé kapaliny do očí. Jiní si motali kolem různých částí těla mokrý hadr, aby měli omrzliny. Nejobyčejnější a nejméně rizikové bylo předstírání plicního onemocnění. Někteří se snažili o nebezpečné vyvolání infekce nebo dlouhodobé nemoci. I tyto příklady ukazují, jak byl svět GULAGu civilizací uvnitř civilizace. Byla zde naprosto převrácená morálka, lékař, který dokázal u pacienta vyvolat dlouhodobou nemoc, zde byl považován za boha.

Od 20. se let v táborech a při cestách do táborů používalo fyzické násilí a další formy mučení. Od „jemnějších“ metod jako například zkouška ve stoje, kdy vězni museli stát bez hnutí u zdi, až po obvyklejší snahu zamezit, aby vězeň mohl spát. Tato forma mučení byla v jistých fázích vývoje systému GULAG velmi oblíbená, protože šlo o metodu velmi jednoduchou, nebyly potřeba žádné nástroje a žádné předběžné povolení. Vězni se tím dostali na „běžící pás“. Být na běžícím páse často znamenalo několik dní až týdnů vyslýchání během nocí, kdy měli vězni během dne zakázáno spát. Dozorci je budili, chodili s nimi po táboře, dělali vše pro to, aby neusnuli.

Pobyt v táboře musel být pochopitelně nejen fyzicky naprosto zničující, ale i psychicky extrémně náročný. Jeden z vězňů popsal, jak se celý průběh rozkladu osobnosti vězně odehrával před očima všech. V táborech neexistovalo soukromí. Nikdo se nemohl nikam schovat. Kdo chtěl brečet, brečel přede všemi. Kdo chtěl vykonat potřebu, musel na otevřený záchod přímo v místnosti. V nejkrajnějších případech nemohl člověk ani spáchat sebevraždu, ani to nebyla soukromá věc.

Trestanecké kolonie. Případ Nazino

Později byl systém GULAG organizován i jinými způsoby. Místo klasických lágrů, táborů, vznikaly trestanecké kolonie a samostatné „osady“. Jak to fungovalo, se můžeme podívat prostřednictvím oficiálního úřednického zápisu z roku 1933 zaslaného přímo Stalinovi. V zápise je popsán případ deportovaných rolníků označovaných jako „reakční živly“, kteří měli obydlet ostrov Nazino. Ostrov byl neosídlený, právě proto na něj byli trestanci vyhnáni. Měli na něm začít hospodařit. V první vlně dorazilo 5070 vyhnanců, v druhé 1044. Podmínky při cestě byly příšerné, potrava byla nedostatečná a dozorci mučili vězně už během transportu. V průměrů umíralo denně 40 lidí. A to ještě nikdo nemohl tušit, že cesta byla luxusní v porovnání s tím, co přijde. Jakmile transport dorazil na ostrov Nazino, vyhnanci zjistili, že se jedná o naprosto neosídlené území, že nedostanou žádné nářadí, žádné obilí, žádné potraviny. To byl začátek nového života. A hned druhý den začal padat sníh. Byl květen. Oslabení lidé nebyli schopní dělat nic jiného než jen zapalovat oheň, aby se chránili před počasím. Druhý den bylo pohřbeno 295 lidí. Teprve čtvrtý a pátý den dorazilo malé množství mouky, v průměru několik stovek gramů na osobu. Podle zápisu následovaly scény, kdy někteří zkoušeli „jíst“ mouku přímo a umírali zadušením, někteří běželi s moukou k vodě, aby ji rozředili. Další dodávky mouky byly nedostačující a nestabilní. O tři měsíce později psal jeden ze členů strany, že zemřelo už téměř 4000 osadníků z původních 6000. Ti, co přežili, přežili, protože jedli těla mrtvých.

Stovky tisíc lidí z táborů uteklo. Nebo se o to alespoň pokoušeli. Naprosto klasickou metodou při útěků bylo utíkat ve dvou a vzít sebou třetí jako „maso“, třetí člověk totiž sloužil pouze jako potrava pro dva uprchlíky.

V memoárech se objevují podezření, že některé národy a etnické skupiny na uprchlíky vyloženě čekali, aby je mohli nahlásit. Těžko říct, jestli to bylo ideologií, strachem nebo snahou o zisk. Existovali dokonce profesionální lovci uprchlíků z lágrů. Mezi odměnami bylo kilo čaje, pytel obilí, ale i peníze. Existují zápisy, jak jeden z lovců dostal za ruku uprchlíka 250 rublů. Podobných zpráv o odměnách za části těl uprchlých vězňů je mnoho. V jednom popsaném příběhu dokonce občan poznal prchajícího vězně převlečeného v civilu a napráskal ho policii. Opět dostal odměnu 250 rublů. Syn dostal 150 rublů jen za to, že otce dopravil na policejní stanici, aby uprchlého vězně nahlásil. Dopadení byli extrémně tvrdě potrestáni, mnozí byli okamžitě zastřeleni. Podle oficiálních statistik například v roce 1933 uprchlo z táborů 45 tisíc lidí a dopadeno jich bylo 28 tisíc.

V systému byli kromě vězňů samozřejmě i dozorci. Nebylo výjimečné, aby dozorci „obešli celý kruh“, tím myslím, že mohli začínat jako vysoce postavení členové strany, důstojníci NKVD, jen aby se stali vězněm a pak dozorcem. Ve správě táborů pak mohl člověk dělat druhou „kariéru“. Ze Soloveckých ostrovů odešel tajně dopis, v kterém se psalo, že většina dozorců jsou vyřazení čekisté, kteří byli obvinění z násilí, vyděračství, spekulací a dalších prohřešků a trestných činů.

Ve 30. a 40. letech se stalo zaměstnání „dozorce v lágru“ posledním útočištěm pro spolupracující s režimem, kteří neměli dostatečně „proletářský původ“, ale i pro židy, Poláky či občany baltských států a jiných etnických skupin. Samozřejmě v GULAGu pracovali i lidé, kteří byli prostě hloupí, neschopní, nebo měli až moc kladný vztah k alkoholu. V roce 1945 měly tři čtvrtiny správců táborů pouze základní vzdělání. V táborech sice občas probíhaly změny ve vedení, velitelé byli občas odvoláni či dokonce odsouzeni, ale inspekce a kontrolní mechanismy byly spíše předstíranou inspekcí a kontrolou. Byla to celá kultura, kterou popisoval Gogol – vyplňovala se hlášení, prováděli se inspekce, nechyběly ani další rituály, ale skutečné problémy se přehlížely. Vedení táborů dostávalo důtky za to, že nezlepšily životní podmínky vězňů, ale zároveň se nic nemělo. Šlo se dál.

Bylo poměrně časté, především od druhé poloviny 30. let, že se reálné správy táborů ujmuly skupiny profesionálních zločinců, které kontrolovaly vězně. Tito zločinci měli i svůj titul, „vor v zakoně“. Vor v zakoně nepracoval, ale zajišťoval, aby pracovali všichni ostatní. Byli to tak zločinci, kteří se starali o to, aby tábor fungoval. Tábory tím ztrácely odpracované hodiny, ale získaly tím na řádu a klidu. Když v táboře někdo někoho obtěžoval, se stížnosti šel k zločinci místo ke správě táboru. Tento systém ale fungoval a kriminalita v táborech byla na nízké úrovni.

Rozkaz NKVD z roku 1938 popisuje dětský tábor, v kterém starší chlapci znásilnili dvě osmiletá děvčátka. V jiném táboře se 212 dětí dělilo o 12 lžící a 20 talířů, dětí neměly ani pyžama nebo noční košile, spali v šatech a botách. Děti byly z táborů prodávány do nových rodin, které si děti „adoptovaly“, aby jim dělaly sluhy. Takové děti už pak nikdy nenašly své biologické rodiče.

Děti a mladiství nebyli u svých starších spoluvězňů vůbec oblíbení. Podle různých vzpomínek neměly děti sympatie dospělých, protože děti byly zbaveny jakýchkoliv zábran a inklinovaly k těm nejsilnějším, to v táborech znamenalo k zločincům. Děti dělaly těmto lidem sluhy. V podstatě ale byly rukojmími. Z některých dětí se staly prostituti a prostitutky. Ani to však nepomohlo vzbudit lítost u dospělých, v memoárech vězňů jsou jim skutečně věnovány jen ty nejhorší nadávky. Děti se v tomto krutém prostředí stávaly ještě krutějšími a nelítostnějšími, byly bez omezení a odpovědnosti.

Smrt v baráku byla podle vzpomínajících příšerná tím, jak byla anonymní. Neviděli jste pohřeb, neviděli žádnou zprávu o smrti, nic. Obvykle se za vězně napsal alespoň stručný úmrtní list, což nedělala správa tábora, ale vězni. Podobné úmrtní listy však byly psány s vědomím, že je nikdo nikdy neuvidí a nepřečte je. Všichni měli tušení, že o jejich smrti se nikdo nedozví a jeho či její tělo nikdo nikdy nenajde. Myšlenky na smrt tak byly ještě horší právě kvůli představě, že se o tom nedozví ani nejbližší rodina, nikdo nenajde jejich ostatky. Na některých zdech baráků byla vyškrábána jména mrtvých. Vězni psali svá jména na zdi a když zemřeli, někdo z baráku k jménu dopsal přibližné datum smrti a nakreslil křížek.

Bylo zvykem vězňů dodržovat pravidelné termíny psaní dopisů, aby rodina věděla, že jejich příbuzný pravděpodobně zemřel a kdy, což měli vědět právě kvůli nepravidelnosti v korespondenci. Úmrtí však oficiálně procházela bez povšimnutí, příbuzné nikdo neupozorňoval a značky v dřevěných barácích se nezachovaly.

APPLEBAUM, Anne. Gulag: dějiny. 2004. ISBN 807306152X.