Saúdská Arábie sice v polovině dubna obnovila plnou kapacitu čerpání ropy ropovodem Východ-Západ, nazývaného také Petroline, který spojuje Perský záliv s Rudým mořem, na přibližně sedm milionů barelů denně, to však nemůže nahradit výpadek způsobený zatarasením trasy z Hormuzského průlivu. Tím se před začátkem války v Íránu přepravovalo přibližně 20 až 21 milionů barelů ropy a ropných produktů denně, což představovalo zhruba pětinu světové spotřeby ropy.
Asi 1200 kilometrů dlouhý saúdský ropovod vede z polí na východním pobřeží přes celý Arabský poloostrov do přístavu Janbu v Rudém moři. Odtud Saúdská Arábie ropu vyváží přes Báb al-Mandab na asijské trhy. V případě uzavření úžiny kvůli húsíjským útokům by ale ropné tankery mohly Rudé moře opustit pouze přes egyptský Suezský kanál.
Hormuzský průliv je dosud nezastupitelnou cestou i pro přepravu LNG, tedy zkapalněného zemního plynu, který je technologicky náročnější na pozemní přepravu než ropa.
Strašák opětovného uzavírání úzkých mořských hrdel pro přepravu ropy i plynu nutí všechny aktéry v oblasti Perského zálivu rozvíjet plány alternativních tras.
Sázka na ománské přístavy
Jedním z projektů, který už před zhruba třiceti lety razil tehdejší ománský panovník, sultán Kábus bin Saíd, je ropovod lemující pobřeží Perského zálivu, který by odebíral ropu ze Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů a končil by v ománských přístavech Dukm a Salála.
Vyhnul by se tak úzkým bodům v Perském zálivu i Rudém moři, což by znamenalo, že ropa by mohla volně proudit na východ do Indického oceánu k hlavním asijským odběratelům. I když síť potrubí je v Ománu už přivedena až k hranicím, výstavba celého ropovodu by trvala několik let a i pro bohaté státy Zálivu by byla poměrně drahá.
Avšak snaha dostat takto ropu do ománských přístavů je očividná – dokládá ji například to, že první dokončená rafinerie v Dukmu je společným projektem Ománu a Kuvajtu. Do logistických uzlů v Ománu investují i Saúdové.
Omán, který často hraje na Blízkém východě roli vyjednávače, protože dlouhodobě udržuje přátelské vztahy se Spojenými státy i s Íránem, je sám významným producentem ropy a plynu. A v Dukmu již má infrastrukturu kapacitně schopnou zpracovávat ropu, která by do něj přitekla i ze sousedních zemí.
Státy zálivu, kam patří i Bahrajn, Katar, Kuvajt, Omán a Spojené arabské emiráty, oživují také plány na vytvoření nové sítě silnic, železnic a datových kabelů, aby se mohly přestat spoléhat na Írán a Hormuzský průliv, kde jim hrozí blokáda či tranzitní poplatky.
Mezi diskutovanými projekty je ekonomický koridor Indie-Blízký východ-Evropa (IMEC), iniciativa podporovaná USA, který by mohl zrychlit a zlevnit obchod mezi Asií a Evropou přes státy Perského zálivu a Izrael.
Turecko chce být energetickým uzlem
Mluví se ale i o dalších projektech. Šéf Mezinárodní energetické agentury Fatih Birol navrhuje vybudovat nový ropovod, který by propojil irácká ropná pole v Basře s tureckým středomořským terminálem v Ceyhanu. Do něj už proudí ropa z Ázerbájdžánu.
„Věřím, že plynovod Basra-Ceyhan by mohl být mimořádně atraktivní a velmi důležitý projekt jak pro Irák, tak pro Turecko, a také pro regionální bezpečnost dodávek, zejména z pohledu Evropy,“ řekl Birol tureckému deníku Hürriyet.
Turecká vláda zvedla plány i na vybudování plynovodu z Kataru přes Saúdskou Arábii, Jordánsko a Sýrii, který by pak mohl z Turecka vést dál do Bulharska. Vedle toho razí napojení plynovodu v Turkmenistánu na potrubí vedoucí z Ázerbájdžánu do Evropy spojkou přes Kaspické moře. Hledí pak i k syrským ropným polím.
Plynovod z Kataru do Evropy
Model přepravy LNG byl dosud pro Katar lepší variantou, protože nabízí větší flexibilitu v prodeji, situace v Hormuzu ale dává projektu plynovodu do Evropy šanci.
„Projekt je technicky proveditelný, ale ekonomicky a politicky křehký,“ řekl serveru Middle East Eye Justin Dargin z Rady Blízkého východu pro globální záležitosti se sídlem v Dauhá. Potřebné investice do nového plynovodu pak odhadl na nejméně 15 miliard dolarů (310 miliard Kč).
Hormuzský průliv již nyní lze kromě saúdského Petroline obejít ropovodem ADCOP ve Spojených arabských emirátech o délce 380 km, který vede z polí Habšán v Abú Zabí do přístavu Fudžajra v Ománském zálivu.
Má ovšem kapacitu jen zhruba 1,6 milionu barelů denně. Byl také vystaven útokům íránských dronů, v jejichž důsledku byl provoz přístavu opakovaně pozastaven.
Analytici upozorňují, že riziko dronových útoků se může v budoucnu týkat jakékoliv infrastruktury, tedy i té, kterou státy Blízkého východu nyní zamýšlejí stavět.
Do Česka míří ropa hlavně z Ázerbájdžánu
Největším dovozcem ropy do Česka byl loni Ázerbájdžán, z něhož přiteklo přes 42 procent dovezené ropy.
Skončilo tak dlouholeté postavení Ruska jako hlavního dovozce. Ruský podíl klesl na 7,7 procenta, více ropy přiteklo například i z Norska, Kazachstánu nebo Saúdské Arábie.
Je za tím hlavně ukončení dodávek přes ropovod Družba a navýšení kapacity ropovodu TAL.
Celkově bylo loni do Česka dovezeno více než 6,85 milionu tun ropy. Meziročně jde o nárůst o 5,5 procenta, vyplývá ze statistik ministerstva průmyslu a obchodu.
I když dodávky z oblasti Perského zálivu nejsou pro Česko zásadní, válka v Íránu vyhnala nahoru ceny ropy, což se odráží i u tuzemských čerpacích stanic.
