Odstartoval pátý ročník Composers Summit Prague, prestižní akce, která do hlavního města každoročně láká velká jména orchestrální hudby. Ať už žijete Marvelem, animáky od Disneyho, videohrami od „World Of Warcraft“ přes „Asssassin’s Creed“ po „The Last Of Us“, Saša Smutný se svým týmem pro vás vždy něco má.
Live: Composers Summit Prague 2026 – Gala večer
místo: Obecní dům, Praha
datum: 23. dubna 2026
setlist: Dominik Svoboda – Composer Summit Fanfare, Christopher Lennertz – Medal Of Honor Suite: Main Title, One Man Can Make A Difference, All Star Suite (arr. Bernhard P.Eder): Elia Cmíral: Norrlandia, Glen Gabriel: Mares Of The Night, Maclaine Diemer: Wildgate Main Theme, Paul K Joyce: Bob The Builder Theme, Marcelo Zarvos – KPop Demon Hunters, Mirko Büchele – Illusions, Christophe Beck – Suite from Frozen II, Theme from Ant Man And The Wasp: Quantumania, Dianne Warren a Ewa Farna – Dear Me (arr. Tomáš Borl), There You’ll Be / Pearl Harbor (arr. Dominik Svoboda), přestávka, Jeff Beal – House Of Cards mini suite, Chris Egan – Pole To Pole, Tom Howe – Octupus from Parenthood, Tomáš Borl – Ceremonial Fanfare, Eímear Noone – World Of Warcraft: Malach, Angel Messenger, Gustavo Santaolalla – All Gone (No Escape) from The Last Of Us, Michael Stein a Kyle Dixon (arr. Dominik Svoboda) – Stranger Things 4: A Realm Unspoiled By Mankind, Mychael Danna – Mother Teresa, Life Of Pi suite, Harry Gregson-Williams – Narnia, Prince Of Persia, Martian, Shrek
Slovo zabila z titulku je samozřejmě vtípek pro zasvěcené, kteří se nacházeli přímo v sále, protože právě tohle slovo použila sama Farna v diskusi s Diane Warren. Ale o tom za chvíli. Úvodem je potřeba připomenout, že Composers Summit Prague je opravdu krásná akce. Už pátým rokem v řadě do Prahy přiváží více i méně známé skladatele filmové, seriálové i videoherní hudby a propojuje je se začínajícími umělci, kteří tentokrát přijeli z celkem dvaačtyřiceti zemí.
Šestidenní summit bývá plný přednášek, sdílení know-how a pro ty, kteří se jej účastní od rána do večera, představuje bezpochyby nesmírně obohacující zkušenost. Pokud ale nepatříte mezi skladatele, nýbrž hudební fanoušky, kteří mají rádi orchestrální hudbu, Český národní symfonický orchestr pravidelně předvádí v úvodu celé události takzvaný galavečer.
© Petr KlapperNa něm se vždy představí většina hostů alespoň jedním ze svých děl, a když se sejde štěstí i skladatelova nálada, lze ho zažít i při dirigování. Letos v tomto směru stálo za to sledovat Harryho Gregsona-Williamse, Jeffa Beala či Eímear Noone, která svou ukázku z MMO fantasy hitu „World of Warcraft“ doprovodila až zlověstnými pohyby. Se shrbenými zády a špičatými rameny u toho vypadala – se vší úctou k ní – jako jeden z tamních skřetů. A vůbec to nebylo na škodu.
Drtivou většinu večera ale oddirigoval Rakušan Bernhard Phillip Eder. Není proč ho kritizovat, přesto – když v sále sedí i původní tvůrce -, působí jako strašná škoda toho nevyužít.
Drobná kritika míří i za doprovodnými projekcemi. V předchozích letech bývalo zvykem promítat, když už ne přímo záběry z filmů (práva na byť jen pár vteřin vycházejí astronomicky draze), tak alespoň pravděpodobně pomocí umělé inteligence vytvořené obrazy více či méně připomínající atmosféru, barvy a náladu daného snímku. Člověk se tak k dílu snáze dostal a mnohem lépe vnímal i doprovodnou hudbu, kterou šlo o to snadněji odlišit od jiných předvedených kousků.
Letos se však organizátoři v čele s Alexandrem Smutným ze skupiny Jelen rozhodli promítat na plátna jen a pouze záběry na muzikanty na pódiu. I to samozřejmě má své opodstatnění, určitému pocitu ošizení se ale člověk nevyhnul. A cítil to o to víc, když v druhé půli večera Tom Howe předvedl svou doprovodnou hudbu „Octopus“ z dokumentu „Parenthood“ od Davida Attenborougha. U všeho toho cinkání, jemných aranží a místy až skoro mimozemských zvuků bylo najednou možné sledovat záběry tak fascinujícího zvířete, jakým chobotnice bezpochyby je. Projekce hned celý zážitek posunuly do úplně jiných sfér a z kousku, který by jinak mohl zapadnout, se stal jeden z nejpamátnějších momentů letošního galavečera.
Silných momentů nabídlo vystoupení v Obecním domě celou řadu, nicméně musím dodat ještě jedno drobné zklamání, ať je seznam mínusů kompletní. Záleží totiž na tom, jestli jste na akci vyrazili poprvé, nebo poněkolikáté. Pro člověka, který ji sleduje dlouhodobě, má ji upřímně rád a snaží se nevynechat byť jen jediný ročník, ukázal letošek své limity.
Čím dál víc se totiž ukazuje, že se ze summitu stává událost, na níž se potkávají staří přátelé. Spíše než hudební festival tak připomíná sraz ze základky, kde si mezi sebou kamarádi ještě rozdají ceny – tentokrát je dostali Harry Gregson-Williams a Mychael Danna, cenu ČSFD si odnesla Diane Warren a chvályhodnou aktivitu v podobě stipendia na Berklee College of Music ve Valencii získal Alex Matějíček. Ale zpět k tomu srazu. I ten má jistě své kouzlo, nicméně když se rok co rok opakuje přibližně polovina skladatelů a tím pádem i jejich program, musí si věrný návštěvník chtě nechtě klást otázku, zda skutečně dává smysl opakovaně chodit na akci, kde znovu uslyší plus minus to samé co minule.
Nechápejte to špatně – ta díla jsou úžasná, mnohdy dokonce fascinující a rozhodně stojí za to, aby lidé viděli šíři repertoáru například Gregsona-Williamse. Jeho příspěvek především ze „Shreka“ byl se všemi zvraty a nápady i v roce 2026 znovu strhující. Totéž platí pro už tradičně fenomenálního Mychaela Dannu, který pár let patří mezi pomyslné černé koně summitu a zrovna jeho absence by vadila. Také Jesper Kyd patří mezi ty, jejichž titulní suita k Eziovi z „Assassin’s Creed II“ neomrzí. A slyšet naživo znělku ze seriálu „House of Cards“, kterou si oddiriguje přímo její tvůrce Jeff Beal, je také zážitek, který bude bavit zas a znovu. Jenže pak je tady ještě Glen Gabriel, Paul K. Joyce, Elia Cmíral, Christophe Beck a další, jejichž práci už rovněž poměrně dobře známe, a program se proto začíná pomalu, ale jistě trochu recyklovat.
Bylo by fajn, kdyby více prostoru dostali ti, kteří summit navštíví poprvé a mají co ukázat. Kupříkladu Marcelo Zarvos má diskografii plnou zajímavých nahrávek a i jeho příspěvek z „KPop Demon Hunters“ mohl obsahovat více pasáží. Kdo slyšel celý soundtrack, jistě bude souhlasit s tím, že jeho stopáž nabízí i experimentálnější a originálnější momenty než ten, který zazněl v sále. O dalších kouscích z jeho dílny ani nemluvě – třeba soundtrack k „Equalizeru 3“ také stojí za poslech.
Naštěstí budou mít návštěvníci ještě v následujících dnech možnost zažít na kytaře postavenou hudbu Gustava Santaolally z videohry a seriálu „The Last of Us“ v plné délce. Totéž čeká fanoušky „Stranger Things“, neboť Michael Stein a Kyle Dixon předvedou v sobotu v prostorách Nové Spirály určitě podobně podmanivou show, jako se to už podařilo loni Jungu Jaeilovi s hudbou ze „Hry na oliheň“.
Zapadnout by však neměl příspěvek nováčka v line-upu. Mirko Büchele se svým kouskem „Illusions“ ukázal, že si šek na 50 000 Kč od společnosti OSA určitě zaslouží, protože jeho dílo nabízelo jistou originalitu a svými nečekanými twisty se zapsalo do paměti diváků.
Přes veškerou snahu všech účinkujících je však už nyní jasné, že jakmile se za pár let budeme snažit vybavit si, co se tehdy dělo na summitu v roce 2026, všem nám vyskočí jediné. Že to byl ten ročník, jehož první půlku poblíž lóže sledovala i Ewa Farna se svým synem. A to jen proto, aby si ji moderátoři Martin Donutil a Pavlína Horáková zavolali na stage jako tajného, v programu neavizovaného hosta a ona dostala příležitost zazářit před publikem, které by na ni normálně asi nešlo. A že to zabila.
© Petr KlapperTo, čeho jsme byli svědky, stavělo chlupy na rukou a posílalo mráz po zádech. Všichni víme, že Ewa zpívat umí. A když chce, tak to tam prostě zandá takovým způsobem, že spadne brada úplně všem. Kdo ji někdy viděl v SuperStar zpívat Whitney Houston nebo ji zažil v O2 universu s orchestrem, ví, o čem je řeč. Tady ale zpívala anglicky a nesmírně jí to sedlo.
Za zády měla symfonický orchestr a vedle sebe piano, za nímž seděla legenda a v podstatě asi největší hvězda letošního ročníku – Diane Warren – žena, která celý život píše neuvěřitelné a nezapomenutelné písně o lásce, ačkoliv její vlastní osobní život leží v troskách a jak se sama vyjádřila, prakticky už na něj rezignovala. O to neuvěřitelněji působí, jaké gigantické hity z ní padají, přestože laici mnohdy netuší, že za nimi stojí právě ona: „I Don’t Wanna Miss a Thing“ od Aerosmith, „How Do I Live“ od LeAnn Rimes, „If I Could Turn Back Time“ od Cher, „Rhythm of the Night“ od DeBarge a další.
A tato žijící legenda, oceněná snad všemi cenami od Grammy přes Zlatý glóbus až po Billboard Awards, doprovázela na piano Ewu Farnou, která zazpívala dva její kousky: na Oscara nominovanou baladu „Dear Me“, kterou v originále zpívá Kesha a která pochází z dokumentu „Diane Warren: Relentless“, a absolutní klasiku „There You’ll Be“ od Faith Hill, jež v roce 2001 udělala z filmu „Pearl Harbor“ filmovou povinnost.
„Zpívala jsem si ji v deseti letech na karaoke, takže tohle celé je pro mě full circle moment,“ řekla k tomu Ewa. A i když v jejím provedení přišla malililinkatá chybička, vůbec na tom nezáleží.
Těch zhruba deset minut, které zpívala, totiž vzalo dech úplně všem. Moje slovní zásoba nestačí na to, aby dokázal vystihnout a písmenky zachytit mimořádnost tohoto vystoupení. Ještě teď, zhruba čtyřiadvacet hodin poté, mi jen ta vzpomínka vhání slzy do očí. Nic proti Calinovi nebo Annet X, odteď je to ale Faith Hill, která by měla zaznít v Edenu. Nechat totiž takové číslo jen pro skromné publikum Obecního domu by byla strašná škoda. Toto si zaslouží vytěžit. Wow… Klobouk dolů.
Hudba prý není soutěž. I tak se ale zdá, že pátý ročník měl minimálně ve svém úvodu jednoznačnou a poměrně nečekanou vítězku. Můžeme si proto jen držet palce, aby přišla a předvedla podobně úžasné vystoupení i za rok.
Composers Summit Prague ale pokračuje dál a v následujících dnech přineseme reportáže i z dalších koncertů. Zůstaňte s námi. 