„Přes deset let to potřebují k vyšetřování. Prokristapána, já tady tak dlouho nebudu,“ řekla nedávno Jiřina Bohdalová v investigativním pořadu Rozpleteno: Falza z produkce České televize. Zmínila to ve zřejmé souvislosti se svými nastávajícími 95. narozeninami (už tento týden 3. května). A faktem je, že na herečkou vlastněný obraz Zátiší s hrozny a dýmkou od Emila Filly (1882-1953) se dosud práší ve skladu soudní úschovy. Zabaven byl jako důkaz v kauze překupníka uměleckých děl Jaroslava Fröhlicha, jeho manželky Evy a dalších aktérů jejich zločinecké sítě. Patřil k ní mimo jiné Radek Pokluda, privátní bankéř Bohdalové. Ten hvězdě stříbrného plátna podstrčil jak zmíněného Fillu za necelé dva miliony korun, tak i dva obrazy jiných autorů. Ty už má údajně opět ve svém vlastnictví. Celkově do nich investovala pět milionů korun. Pokluda, který herečku občas doprovázel i do společnosti, se od té doby ukrývá v zahraničí. Podle detektivů pobýval třeba na ostrově Fidži nebo v Turecku.

Znalec Petr Pavliňák však Fillův obraz označil za padělek v hodnotě pouhého jednoho tisíce korun. Naopak jeho oborová kolegyně Marie Pospíšilová předtím dílo posvětila štemplem s obrázkem čtyřlístku. Proč jím? Soud jí totiž v roce 1998 odebral razítko znalce uměleckých děl s malým státním znakem, tak si obratem vyrobila vlastní. O úrovni celé skupiny svědčí i Fröhlichova kvalifikace pro obchod se starožitnostmi – před rokem 1989 řídil lunapark v Sovětském svazu. „Měli prodat obrazy nejméně za třicet milionů korun, o prodej dalších obrazů v hodnotě přes 53 milionů se pokusili a další obrazy s možnou prodejní cenou 40 milionů korun měli k prodeji připraveny,“ sdělil na začátku kauzy státní zástupce Michal Togner.

„S přihlédnutím k restaurátorské expertize a chemicko-technologické analýze považuji předložený obraz za dílo Emila Filly,“ uvedla před pěti lety ve svém posudku Veronika Hulíková z Národní galerie v Praze. Tam nyní zastává post ředitelky Sbírky moderního umění. Zatím to vypadá, že pravdu se jen tak nedozvíme. Jiřina Bohdalová pochopitelně není jediná, kdo se spálil v tomto obskurním polosvětě. Více prozradí následující příběh z 30. let minulého století.

Foto: Marisska / vlastní dílo

Tři důvody, proč kunsthistorické i technologické určení pravosti obrazu může někdy selhat (po kliknutí se obrázek zvětší pro lepší čitelnost)

Z hotelové postele do galerií

Známe ho hlavně díky legendárnímu „prodeji“ hradu Karlštejn jistému americkému zbohatlíkovi. Harry Jelínek (1905-1982) však začínal jako gigolo. Přesto se od konce 20. let minulého století během příští dekády vyšvihne na pozici největšího podvodníka první republiky. Čelí až pěti stovkám žalob oškubaných obětí, ale vyvázne bez poskvrny. Předtím na přání svého otce, vlašimského lékaře, studoval v Praze medicínu. Jen fiktivně: ve věku 22 let už má jiné spády, než chodit na přednášky – po večerech tančí za peníze s osamělými dámami. A rychle se vypracuje na jedničku v tomto oboru.

Zjara roku 1928 v jeho bezstarostném životě nastává změna. Recepční z pražského Hotelu de Sax ho povolá do služeb rakouské hraběnky Lizy C., šarmantní dámy lehce po čtyřicítce. Znuděně vystupující mladík v ní obratem poznává svou femme fatale, neboť aristokratka je hlavou gangu obchodujícího s uměním a starožitnostmi. A leckdy za hranicí zákona… Do Harryho se zamiluje, takže aby si ho udržela, zaučí „kolouška“ ve svém oboru. Jelínek od ní získává kontakty na historiky umění ve Vídni, Berlíně i Praze (budou mu dodávat pravé i falešné posudky). Dále na úplatné policisty a právníky s ostrými lokty. Hned první jeho velký obchod s prodejem plátna Anthonise van Dycka (1599-1641) do Anglie mu dá pořádně zabrat.

Leč spletitá transakce s portrétem neznámého šlechtice není skutečným protagonistou tohoto příběhu. Tím je bankéř Rudolf Pollak. U něho totiž skončí dvě bedny s 23 obrazy různé provenience i kvality, které měly sloužit ke krytí zmiňované transakce. Do úschovy, ovšem Pollak tvrdí, že mu byly svěřeny jako zástava. Zkrátka je Jelínkovy nevrátí. Zuřící mladík si nehodlá nechat líbit škodu za 200 000 korun a od své milenky z Vídně dostává svolení k velké odvetě.

Pomsta chutná po oleji na dřevě

O něco později navštěvuje obezřetného, ale zvědavého Pollaka v jeho kanceláři v pražském paláci Adria. Mezi řečí se mu zmíní o chystané transakci s deskovou olejomalbou Lucase Cranacha staršího (1472-1553). Začínající galerista má dílo nazvané Pád a vykoupení hříšníků v komisním prodeji. Majitelem je šlechtic z upadajícího rakouského rodu, který chce z výnosu financovat aktivity svých dvou vnuků. To si žádá značné výdaje. A především diskrétnost, neboť zveřejnění přesunu tak významného díla z tradiční sbírky by mohlo vyvolat skandál. Jelínek významně dodává, že dílo je pojištěno na tři miliony korun.

Foto: anagoria / Wikipedia Commons – volné dílo

Cranachův diptych Alegorie zákona a milosti z roku 1529 je námětem blízký malbě zneužité k pasti na prvorepublikového bankéře

„Mohl bych vidět tu pojistku?“ táže se navenek lhostejně Pollak. Obratem je mu ukázána, natěšený bankéř po Jelínkově odchodu zvedá telefon a provede ověřovací dotazy. Vše se zdá být v pořádku. Netuší, že všechny jeho kroky byly předvídány, na příslušných místech se dozvídá jen to, co má slyšet… Při dalším jednání Jelínek přeřazuje na vyšší převodový stupeň, když své oběti sdělí požadovanou cenu – dva miliony korun. A zároveň provede překvapivý obrat ohledně povahy díla. Ačkoli vše včetně podpisu podle znalců sedí, sám Jelínek je jiného názoru. Tento obraz se mu jeví být až příliš dokonalý. Existují pochybnosti o jeho autenticitě, ovšem má závaznou nabídku z jisté rakouské galerie právě na tuto částku.

Zmatený Pollak nechápe, proč mu je obraz nabízen, ale existuje vysvětlení. Knížeti by se jevil jako příhodnější prodej z nějaké soukromé sbírky. A tou významnou kolekcí by mohla být právě Pollakova. Slovo dá slovo: bankéř se upisuje ke koupi „zdařilé kopie Cranacha“ za milion korun s tím, že částka bude splatná po převodu dvou milionů z konta zmíněné galerie ve Vídni. Oběti jsou podstrčeny i rakouské noviny s článkem o chystaném prodeji tohoto epochálního díla. A za čtrnáct dní ho v Praze navštíví dva zástupci zmíněné galerie, všechny předložené doklady sedí. Stejně dopadne i bleskový telefonát řediteli do Vídně. Pollak už nemá pochybnosti a zaplatí Jelínkovi slíbený milion. Ovšem peníze z Rakouska ani po třech dnech nedorazí. Vylekaný bankéř tam volá, ale do sluchátka se mu ozve úplně jiný hlas, než se kterým mluvil. O transakci nic nevědí.

Žaloba není možná. Podepsal totiž, že kupuje kopii Cranacha, která však měla být prodána do zahraničí jako originál. A to není zrovna ke chlubení. Pollak obraz do té míry nenáviděl, že ho schoval v posledním koutě sklepa své luxusní vily na Hřebenkách. Teprve znalci přivolaní nacistickými okupanty, kteří mu ho za protektorátu zabavili spolu s ostatním majetkem, zjistili šokující pravdu. Podvodníky za pár babek na faře v Bavorsku koupená údajná kopie Lucase Cranacha staršího byla ve skutečnosti originál nedozírné ceny!

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/narodni-galerie-opravila-posudek-v-kauze-obrazu-kde-je-poskozena-i-bohdalova-173311

https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/exkluzivne-herecka-bohdalova-reziser-zacharias-banker-prodaval-za-miliony_1707200630_pj?_ga=2.72187859.1774611075.1777127379-116302820.1777127379

https://www.ceskatelevize.cz/porady/17448830218-rozpleteno/226562231000003/

Arno Bělohlávek: Neprodal jen Karlštejn (Mladá fronta 1984)