Vypadali jako běžný pár, skrývali ale hrůzu: případ Homolky a Bernarda šokoval Kanadu

Některé zločiny děsí už samy o sobě. Jiné jsou ještě horší tím, že se dlouho skrývají za fasádou normálnosti. Právě tak působil i případ Karly Homolky a Paula Bernarda, dvojice, která vešla do dějin kanadské kriminalistiky jako jeden z nejotřesnějších párů moderní doby. Na fotografiích působili upraveně, mladě a téměř idylicky. Vypadali jako dvojice, kterou člověk potká na předměstí, v supermarketu nebo na rodinné oslavě. Jenže za tím obrazem se skrýval svět sexuálního násilí, ponižování, manipulace a vražd mladých dívek. Jejich případ neotřásl Kanadou jen kvůli brutalitě činů, ale i kvůli tomu, jak dlouho zůstávala podstatná část pravdy zakrytá a jak silné pobouření vyvolala pozdější dohoda, kterou Karla Homolka uzavřela s prokuraturou.

Karla Leanne Homolka a Paul Bernardo

Tenhle příběh se nedá vyprávět jednoduše jako historka o zlém muži a slabé ženě, ani jako pohodlné schéma, v němž by bylo jasně rozděleno, kdo byl vůdcem a kdo jen vláčen okolnostmi. Paul Bernardo byl bezpochyby sadistický sexuální násilník a vrah. U Karly Homolky se ale veřejná debata po desetiletí točí kolem otázky, do jaké míry byla týranou partnerkou a do jaké míry aktivní spolupachatelkou. Právě to z případu udělalo jednu z nejtrvalejších ran v kanadské justici. Veřejnost totiž nejprve přijala verzi, podle níž byla Homolka spíš vystrašenou ženou pod kontrolou nebezpečného muže. Když se pak objevily videosnímky dokazující, že její role byla mnohem aktivnější, přišel šok, který už nešlo vzít zpět.

Karla Homolka pocházela z kanadské rodiny českého původu. Narodila se a vyrůstala v Ontariu, v prostředí, které navenek nepůsobilo nijak výjimečně. Vzpomínky lidí z okolí ji často popisovaly jako dívku, která chtěla působit mile, zapadnout a žít běžný život. Právě na tom je něco znepokojivého. U podobných případů totiž veřejnost často hledá v dětství pachatelů nějaký jednoznačný varovný signál, něco, co by zpětně všechno vysvětlilo. Jenže u Karly nic takového na první pohled nevyčnívalo. O to hůř se pak lidem smiřovalo s tím, co všechno byla schopná udělat.

Paul Bernardo byl starší a už před vztahem s Karlou v sobě nesl mnohem zjevnější sklony k násilí a sexuální agresi. Na veřejnosti uměl působit kultivovaně, upraveně a sebejistě. To byl ostatně jeden z rysů, který se u něj později znovu a znovu připomínal. Neodpovídal představě zanedbaného nebo chaotického pachatele. Naopak, uměl se prezentovat tak, že v lidech dlouho nevyvolával podezření. Jenže za touhle společenskou maskou se už od konce osmdesátých let skrýval muž, který v oblasti Scarborough opakovaně napadal a znásilňoval ženy. Než byl spojován se jmény Mahaffy a French, byl známý jako takzvaný Scarborough Rapist. Kanadská encyklopedie shrnuje, že Bernardo v letech 1987 až 1990 sériově sexuálně napadal mladé ženy v oblasti Scarborough a případ dlouho zůstával nevyřešený, i když policie měla k dispozici biologické stopy.

Když se Karla a Paul dali dohromady, vztah rychle získal silnou, ale nezdravou dynamiku. Zvenčí působili jako atraktivní pár, uvnitř však rostla směs dominance, sexuálního násilí a psychické závislosti. V takových příbězích bývá lákavé hledat jeden okamžik zlomu, jenže tady šlo spíš o postupný sestup. To, co se zpočátku mohlo jevit jako nezdravý, ale soukromý vztah, se pomalu změnilo v prostředí, kde se násilí stalo nástrojem vzrušení, kontroly i společného tajemství. A právě to je na jejich případu mimořádně děsivé. Nebyl to jen muž páchající zločiny a žena, která o nich náhodou věděla. Postupně vznikl pár, v němž se násilí stalo součástí společného světa.

Je důležité nezúžit celý případ jen na vraždy tří dívek. Už před nimi totiž Paul Bernardo za sebou zanechal dlouhou stopu sexuálního násilí. V oblasti Scarborough napadal ženy, které si vybíral tak, aby nad nimi získal převahu, a způsob, jakým jednal, ukazoval na opakovaný vzorec. Nešlo o jednorázový výbuch ani o náhlý zkrat. Byla to série činů, která měla svůj vývoj, rytmus i eskalaci. A to je podstatné i pro pochopení pozdějších vražd. Bernardo nebyl člověk, který by se najednou zničehonic změnil v monstrum. Násilí už měl v sobě dávno předtím. Vraždy přišly až jako další stupeň jeho brutalizace.

Policie tehdy disponovala důležitými důkazy, včetně DNA, ale identifikace pachatele se táhla. Právě to je jedna z věcí, která se v Kanadě po letech často připomínala jako součást širšího selhání systému. Z dnešního pohledu se může zdát nepochopitelné, že muž, který měl za sebou sérii sexuálních útoků, mohl zůstat tak dlouho mimo dosah spravedlnosti. Jenže kriminalistika a forenzní práce na přelomu osmdesátých a devadesátých let nebyly tam, kde jsou dnes. Mezera mezi stopou a jejím využitím byla větší než dnes, a Bernardo ten čas využil k dalším zločinům.

První smrt spojená s dvojicí se netýkala cizí oběti, ale Karliny mladší sestry Tammy. A právě to dává celé věci téměř nepochopitelný rozměr. Podle později zjištěných skutečností byla Tammy omámena a stala se obětí sexuálního útoku, jehož cílem bylo uspokojit Paula Bernarda. Dívka zemřela v prosinci 1990. Oficiálně byla tehdy její smrt považována za tragickou nehodu. Až pozdější vyšetřování a svědectví ukázaly, že šlo o čin, v němž sehráli roli oba. Bernardo byl později odsouzen i za zabití Tammy a Homolka dostala v rámci dohody tresty za zabití související s případy Tammy, Leslie Mahaffy a Kristen French.

Jedna věc je představit si, že žena zůstává v destruktivním vztahu s násilníkem. Něco jiného je připustit, že je schopná obětovat vlastní sestru, aby si partnera udržela nebo mu vyhověla. Ať už člověk na Karlu Homolku nahlíží jakkoli, právě smrt Tammy ničí představu, že by byla jen pasivní figurou tlačenou okolnostmi. Už v této fázi se objevuje aktivní spoluúčast, a to spoluúčast na činu, který zasáhl vlastní rodinu. Veřejné mínění se k této skutečnosti vracelo znovu a znovu, zejména poté, co byly známé detaily o videozáznamech a o tom, jak moc byla Homolka do dění zapojená.

V červnu 1991 unesli čtrnáctiletou Leslie Mahaffy z Burlingtonu v Ontariu. Kanadská encyklopedie uvádí, že byla držena, sexuálně napadána a nakonec zavražděna. Její tělo bylo následně rozřezáno a části ostatků byly uloženy do betonu a odhozeny. Tenhle čin už nebyl jen pokračováním sadistického sexuálního násilí. Leslie pro ně nebyla člověk se jménem, rodinou a budoucností. Stala se objektem, s nímž mohli nakládat podle své vůle, a pak i odpadem, který je třeba odstranit. Právě v tom bývá u podobných pachatelů vidět nejhlubší dno. Nejen že zabijí, ale oběť po smrti zbaví i poslední důstojnosti.

Na veřejnost tehdy dopadl strach. Když se někde odehraje mimořádně brutální vražda mladé dívky, lidé se bojí konkrétního pachatele. Když se ale ukáže, že pachatel jednal chladně, plánovitě a pravděpodobně nebude u jedné oběti končit, strach se rozleje mnohem víc. Náhle nejde jen o jeden případ, ale o pocit, že někde v běžném prostoru předměstí žije člověk, který se umí tvářit normálně a přitom je schopen téměř čehokoli. Leslie Mahaffy se tak stala první veřejně známou obětí páru, jehož děsivá povaha ještě ani zdaleka nebyla plně odhalena.

V dubnu 1992 unesli Paul Bernardo a Karla Homolka patnáctiletou Kristen French ze St. Catharines. Také ona byla po únosu vězněna, opakovaně sexuálně napadána a následně zavražděna. V tomto okamžiku už nešlo o ojedinělý výbuch brutality, ale o zřetelný vzorec. Pachatelé unášeli mladé dívky, drželi je v soukromí domu, podrobovali je násilí a pak je zabíjeli. To je na tomto případu možná nejmrazivější. Šlo o vytvořený prostor, v němž dva lidé systematicky ničili životy druhých.

U případu Kristen French se navíc ještě víc prohloubil veřejný pocit, že pachatelé nejsou jen brutální, ale i nápadně chladní. Nebyli to vrazi, kteří po činu propadnou panice nebo se zhroutí pod tíhou viny. Pokračovali ve svém životě, pohybovali se mezi lidmi a snažili se zachovat obraz normálního páru. Tohle bývá pro okolí skoro nesnesitelné. Násilí samo o sobě šokuje, ale schopnost po něm dál nasadit běžnou tvář bývá možná ještě děsivější. Z lidského hlediska totiž znamená, že v pachateli téměř chybí přirozená hranice, která by ho po takovém činu zlomila.

Karla Homolka později tvrdila, že byla sama obětí Paulova násilí a že žila v atmosféře strachu. Tato část příběhu není smyšlená v tom smyslu, že by Bernardo vůči ní násilný nebyl. Dostupné zdroje uvádějí, že ji fyzicky napadal a že jejich vztah byl silně násilnický a ponižující. Jenže právě tady se celá věc komplikuje. Skutečnost, že někdo zažívá partnerské násilí, sama o sobě neznamená, že je nevinný ve všem ostatním. U Homolky se později ukázalo, že její zapojení do zločinů bylo mnohem hlubší, než jak původně vyznívalo. A právě to je důvod, proč se z její osoby stala tak rozporuplná figura. Veřejnost nebyla pobouřena tím, že by soud připustil existenci domácího násilí. Pobouřena byla tím, že stejná žena pak dostala velmi výhodnou dohodu ve chvíli, kdy ještě nebyl znám plný rozsah její vlastní aktivity.

Rozpad jejich vztahu a postupné odkrývání souvislostí vedly nakonec k zásahu policie. Homolka se od Bernarda začala odklánět a celý případ se začal vyvíjet směrem k obvinění. V té době už ovšem hrála obrovskou roli její ochota spolupracovat s vyšetřovateli. Právě v této fázi vznikla proslulá dohoda s prokuraturou, která jí zaručila mnohem nižší trest výměnou za svědectví proti Bernardovi. Úřady tehdy pracovaly s představou, že je významným svědkem proti hlavnímu pachateli. Jenže později byly nalezeny videozáznamy ze zločinů, které ukázaly, že její podíl byl daleko aktivnější, než se při sjednávání dohody předpokládalo. Kanadská encyklopedie i dobové materiály k případu zdůrazňují, že právě objevení těchto pásek vyvolalo obrovské pobouření a změnilo veřejný pohled na Homolku.

Paul Bernardo byl v polovině devadesátých let odsouzen za únosy, sexuální napadení a vraždy Leslie Mahaffy a Kristen French a také za zabití Tammy Homolkové. Dostal doživotní trest a byl označen za nebezpečného pachatele. Nadále zůstává ve vězení. Podle zpráv z listopadu 2024 mu byla znovu odepřena podmínka i další formy propuštění, protože byl nadále vyhodnocen jako nepřijatelně rizikový pro veřejnost.

Karla Homolka dostala na základě dohody dvanáct let vězení za zabití. Formálně tedy byla potrestána, ale z hlediska veřejného mínění se ten trest už tehdy jevil jako neúměrně nízký. A když se později ukázalo, co naznačovaly videozáznamy a další důkazy, rozhořčení ještě zesílilo. V očích mnoha Kanaďanů nešlo o případ, kdy by systém zvolil méně spravedlivé řešení, aby dostal hlavního pachatele. V jejich očích šlo o situaci, kdy systém daroval mimořádně výhodné postavení člověku, který si ho nezasloužil.

Homolka byla po odpykání trestu v roce 2005 propuštěna. Kanadská encyklopedie tehdy připomínala, že její návrat na svobodu vyvolal mimořádný odpor veřejnosti, protože pro velkou část společnosti bylo nepřijatelné, že žena spojená se smrtí tří dívek může po dvanácti letech znovu žít běžný život. Od té doby se kolem ní opakovaně vracely kontroverze spojené s tím, kde žije a jak vystupuje na veřejnosti, ale nejpodstatnější je něco jiného. Pro rodiny obětí nikdy žádný návrat k normálu neexistoval. Bernardo zůstává za mřížemi, Homolka se po výkonu trestu vrátila do civilního života. A právě v tom spočívá jeden z nejpalčivějších pocitů nespravedlnosti, který případ zanechal.

Na případu Karly Homolky a Paula Bernarda je něco, co ani po letech neztrácí sílu. Nejde jen o brutalitu. Děsivá je i kombinace několika faktorů. Navenek normální pár. Muž, který byl sériovým sexuálním predátorem už před vraždami. Žena, která byla zároveň týraná i aktivně zapojená a nakonec justice, která kvůli neúplnému obrazu uzavřela dohodu, jež pak působila téměř jako výsměch. Případ Homolky a Bernarda tak není jen kronikou několika strašných zločinů. Je to i příběh o svádění, násilí, moci, strachu, selhání institucí a o tom, že některé společenské rány se nezahojí ani po desetiletích.

https://murderpedia.org/female.H/h/homolka-karla-bernardo.htm

https://thecanadianencyclopedia.ca/en/article/paul-bernardo-and-karla-homolka-case

https://www.crbcnews.com/articles/692d7dedbdb03481eac336b5

https://www.narcity.com/karla-homolka-20-years-later

https://www.idnes.cz/kultura/film-televize/karla-a-paul-takovi-hezci-zabijaci.A060617_523480_show_recenze_kot

https://www.lidovky.cz/relax/lide/smlouva-s-blondatym-dablem-karla-homolka-nikdy-nebyla-souzena-za-vrazdy.A170417_144043_lide_gib