Dne 26. dubna 1986 otřásla světem havárie jaderné elektrárny Černobyl.
Série fatálních chyb vedla k mohutné explozi, která naplnila vzduch radioaktivním spadem a během prvních pár týdnů připravila o život desítky až stovky osob. Po počátečních rozpacích a až příliš dlouhém rozvažování nechala sovětská vláda evakuovat asi 350 tisíc obyvatel z přilehlého města Pripjať, měst a vesnic na severním ukrajinském pohraničí a některých částí Běloruska, které bylo paradoxně spadem zasaženo nejvíce. Pro obyvatele Pripjati bylo na zelené louce postaveno nové město Slavutyč (financované společností, která provozovala černobylskou elektrárnu), zbytek byl přesídlen do odlehlejších částí Ukrajiny, Běloruska a Ruska.
Evakuaci provázely velké emoce, které ještě vyostřovalo mlžení ze strany úřadů. Lidem bylo oznámeno, že v elektrárně došlo k nehodě, která je plně pod kontrolou, že je evakuace pouze dočasná a že potrvá maximálně pár dní. Úřady přitom už tehdy věděly, že vysídlenci už se domů pravděpodobně nevrátí. Evakuovaní dostali jen pár hodin na to, aby si sbalili nejnutnější zavazadla, a rozloučili se se vším, co muselo zůstat na místě – včetně domácích mazlíčků a hospodářských zvířat, na která nezbýval čas ani prostor v autobusech. Jejich majitelé netušili, že kvůli obavě z kontaminace už se na ně chystá popravčí četa v podobě sovětských jednotek s kalašnikovy. O radiaci, skutečném rozsahu havárie nebo možných zdravotních důsledcích se lidé nedozvěděli vůbec nic.
Vojensky přesnou organizaci evakuace narušovali lidé, kteří odmítali odejít. V Pripjati, kterou výbuch zasáhl na vzdálenost tří kilometrů, v podstatě nebylo možné zůstat – celá oblast byla uzavřena policií a armádou, která „ne“ nebrala jako odpověď, město bylo zapečetěno a pečlivě hlídáno. V okruhu třiceti kilometrů od elektrárny byla vyhlášena zakázaná zóna. Proti vysídlení z této oblasti se bouřili zejména starší vesničané, kteří byli se svými domovy obvykle mnohem více spjati než lidé z měst, a kteří také podstatně méně věřili tvrzením o brzkém návratu domů. Vojáci se je k odchodu snažili přimět všemi možnými prostředky – opakovaně na ně naléhali, nechávali je se vzdálit a pak jim zabránili v návratu, odřízli je od elektřiny, vody a dodávky potravin. Většina z nich sice povolila, nakonec se ale v prvních měsících po evakuaci do zakázané zóny nelegálně vrátilo asi 1200 osob.
Vzduch v zóně je prý zdravější než jinde
Navrátilce neodradila ani varování odborníků, kteří jim barvitě vylíčili rizika spojená s radiací, ani výhrůžky ze strany sovětských úřadů. Mohli bychom je považovat za blázny, ve skutečnosti byla ale jejich logika velmi střízlivá. Lidé, kteří přežili Stalinem nařízený hladomor, přežili hrůzy druhé světové války i šikanu vládnoucí garnitury zkrátka na stará kolena odmítali opustit své domovy kvůli nepříteli, který ani nebyl vidět.
Pro ty, kteří se v oblasti znovu usadili navzdory oficiálním nařízením, se vžilo označení „samosely“ – samousedlíci. Do dnešního dne jich zde přežívá asi stovka. Sovětský svaz se s jejich existencí postupně smířil a také ukrajinské úřady jejich přítomnost mlčky tolerují. Tato hrstka tvrdohlavých seniorů vede v zakázané zóně prostý život mimo systém, nenáročný a drsný jako Ukrajina sama. Žijí odříznutí od moderní infrastruktury, daleko od živých komunit, pevně zakořeněni v půdě, která byla už před čtyřiceti lety prohlášena za neobyvatelnou. Pěstují zde zemědělské plodiny, chovají zvířata na maso, mléko a vlnu, sbírají houby a lesní plody a sbírají dřevo na otop. Samousedlický způsob života se tak více než postapokalyptické vizi, kterou známe z vědecko-fantastických filmů, blíží tradičnímu vesnickému životu na sklonku předminulého století.
Ačkoliv lze v oblasti stále naměřit zvýšenou radiaci, její hodnota už pochopitelně dávno není tak vysoká jako těsně po havárii. Největší zdravotní rizika plynou z konzumace lokálních potravin – maso a houby, které tvoří podstatnou část zdejšího jídelníčku, k sobě vážou radionuklidy, místní ale vědecká fakta neberou tak vážně, jako osobní zkušenost. Většina z nich je velmi pokročilého věku, což si rádi vykládají jako důkaz, že vzduch je zde čistější a zdravější než jinde.
Přestože jsou samousedlíci částečně soběstační, bez pomoci zvnějška se už dnes neobejdou. Některé suroviny (jako např. sůl) nejsou schopni si vypěstovat sami a jsou jim dodávány v balíčcích státem organizované pomoci, pro provoz automobilů a zemědělských strojů potřebují palivo, které jim v kanystrech dodávají dobrovolníci. Rok od roku také častěji využívají pomoci zdravotníků, kteří do oblasti dojíždějí s mobilní nemocnicí. I přes přibývající věk a ubývající síly líčí samousedlíci svůj život jako dokonale šťastný.
Příchod okupantů otevřel staré rány
Pro cizince je zakázaná zóna Černobylu něco jako časová kapsle sovětské éry, zmrazená onoho osudného dne roku 1986, kdy jaderný reaktor č. 4 vybouchl a vychrlil do nebe mraky radioaktivních látek. Pro místní je to ale domov plný harmonie, splynutí s přírodou a klidu.
Ráno 24. února 2022 se v zakázané zóně objevil vetřelec, který tuto křehkou idylu narušil. Toho dne zahájilo Rusko bezprecedentní útok na Ukrajinu a jednotky postupující z Běloruska obsadily zakázanou zónu jako jednu z prvních. Černobyl leží asi 130 kilometrů od Kyjeva a zakázaná zóna přímo sousedí s Běloruskem, spojencem Ruska, který povolil na svém území vojenskou výstavbu. Silnice spojující Černobyl a Kyjev je dosud ve velmi dobrém stavu, pro okupanty byla proto zóna strategicky výhodným místem při plánovaném zátahu na Kyjev.
Několik týdnů byla oblast pod vojenskou kontrolou, než se na začátku dubna ruské síly zase stáhly. Zanechaly za sebou spoušť a zvířený prach radiace, který se zvedl při kopání zákopů a pohybem těžké techniky. Samousedlíci se rázem ocitli v centru naprostého chaosu. Byli odříznuti od pomoci zvenčí, od dodávek paliva, potravin i lékařské péče a navíc se k nim nedostaly prakticky žádné informace o tom, co se děje. Mnohým z nich se znovu oživila traumata a nejistoty, které naposledy zažili v roce 1986. Tanky a zbraně byli pro samousedlíky mnohem děsivější, než jakákoliv radiace.
Počet samousedlíků v zakázané oblasti rok od roku klesá. Jakmile zemře poslední z nich, tato kapitola dějin se nadobro uzavře. Oblast bude zapečetěna a žádnému civilistovi už nebude umožněn pobyt. Turistům, kterých po masivním úspěchu seriálu Černobyl (2019) do zakázané zóny ročně dorazilo i 100 tisíc, byl po začátku války znemožněn přístup. I teď ale do odstavené černobylské elektrárny přichází denně asi 600 lidí, aby tam pokračovali v úklidu, který trvá nepřetržitě už čtyřicet let. Podle nejskromnějších odhadů potrvá ještě minimálně jednou tolik.
To ale neznamená, že v zakázané zóně nebude živo. Zdá se, že zdejší floře a fauně se po odchodu člověka mimořádně daří.
Foto: Scott/Wikimedia Commons/Creative Commons Attribution-Share Alike 2.0
Samousedlíci v zakázané zóně (2007)
Baraniuk, Chris: „Surviving in a poisoned land: Chernobyl’s wildlife is different, but not in the ways you might think“ (26.4.2026). The Guardian. Čteno 28.4.2026
Ostrovsky, Simon: „Inside Chernobyl’s shadow community: what a nuclear disaster looks like 40 years on“ (24.4.2026). nationalgeographic.com. Čteno 27.4.2026
„Fourty-three years after meltdown in Chernobyl, social and economic resilience help drive recovery“. globalresilience.northeastern.edu. Čteno 27.4.2026
„Samosely: People in the Zone“. chernobyl.one. Čteno 27.4.2026