Andrej Babiš byl vždy mistrem politického pragmatismu. Pro návrat do Strakovy akademie neváhal vsadit na spojenectví s radikálnější pravicí, která mu pomohla vysát hlasy nespokojené s předchozí fialovou koalicí. Filip Turek se svou aurou nekompromisního kritika Bruselu do skládačky nové vládní většiny zapadl dokonale. Jenže po několika měsících u moci začíná realita připomínat spíše politický horor než stabilní vládnutí.

Rétorika, která děsí partnery i voliče

Posledním a velmi hlasitým varovným signálem byly Turkovy výroky o státních úřednících, které bez obalu označil za „parazity zralé k deratizaci“. Tento slovník, evokující nejtemnější totalitní režimy minulého století, okamžitě vyvolal bouři odporu nejen u opozice, ale i v odborných kruzích. Proti takové dehumanizaci se ostře ohradili i vědci, podle nichž přirovnávání lidí k parazitům v demokratické diskusi nemá místo. Tento úlet postavil premiéra Babiše do takřka neřešitelné situace. Pro hnutí ANO, jehož mocenská základna a voličský kmen stojí na loajálních státních zaměstnancích, učitelích a seniorech, je totiž podobné napadání státního aparátu jako celku naprosto destruktivní. Turek svými slovy neútočí jen na „systém“, ale přímo na lidi, kteří tvoří páteř správy této země.

Babiš sice tyto výroky v médiích označil za nepřijatelné a snažil se od nich distancovat, ale jako premiér má v současné konstelaci zcela svázané ruce. Na rozdíl od dob, kdy vládl s ČSSD, nyní čelí tvrdé matematice: pokud by Turka nebo jeho hnutí Motoristé rázně vyprovodil z vládních pater, koalice ANO, SPD a Motoristů by okamžitě ztratila většinu. Vládní loď by se bez těchto hlasů sesypala jako domeček z karet, což je scénář, který si šéf hnutí ANO nemůže dovolit. Veřejnost tak v přímém přenosu sleduje rozpolceného premiéra, který se sice navenek tváří jako ochránce „obyčejných lidí“ a garant sociálního smíru, ale ve skutečnosti drží u moci člověka, který otevřeně mluví o nutnosti „deratizace“ těch samých lidí.

Tato rétorická past funguje jako pomalu působící jed, který rozleptává důvěru v kabinet přímo zevnitř. Každý další den, kdy Turek zůstává součástí vládního mechanismu bez jasných konsekvencí, oslabuje Babišovu autoritu. Premiér se stává rukojmím radikálního křídla své vlastní vlády, což vysílá špatný signál nejen směrem k domácím voličům, ale i k zahraničním investorům a partnerům. Otázka už nezní, zda jsou Turkovy výroky škodlivé – to je zřejmé – ale jak dlouho dokáže Babiš tuto morální a politickou schizofrenii udržet, aniž by se mu pod rukama rozpadl obraz kompetentního lídra, který má svou vládu pevně pod kontrolou.

Stín minulosti, který nejde smazat

Ještě nebezpečnější výbušninou pod premiérským křeslem je Turkovo soustavné zlehčování nacistické symboliky a jeho neochota se jednoznačně distancovat od vlastních kontroverzních činů z minulosti. Když se téma hajlování, sběratelství předmětů s nacistickými insigniemi a pochybných gest otevřelo přímo na půdě Poslanecké sněmovny – a to v šokujícím kontextu před zraky dětí – definitivně přestalo jít o pouhý „opoziční folklor“ nebo mladickou provokaci. Pro Andreje Babiše je spojenectví s člověkem koketujícím s extremismem čistou mezinárodní sebevraždou. Každá taková kauza oslabuje jeho vyjednávací pozici a dává našim partnerům do ruky zbraň v podobě zpochybňování demokratických hodnot současného českého kabinetu.

Jak v této souvislosti trefně a naléhavě připomněl prezident Petr Pavel, v sázce je mezinárodní reputace celé země, která se budovala desítky let. Představa, že by se na summitech NATO, na Evropské radě nebo při jednáních o bezpečnosti kontinentu pohyboval člen vládní koalice s takto temnou a neujasněnou digitální stopou, je pro naše spojence noční můrou. Babiš se zde ocitá na extrémně tenkém ledě: riskuje, že se z jeho vlády stane v rámci Evropské unie izolovaný ostrov, se kterým se sice formálně mluví, ale kterému se nedůvěřuje. Na rozdíl od Viktora Orbána však Babiš nemá luxus pevné, staletími prověřené ideologie, o kterou by se mohl při mezinárodní izolaci opřít. Má v rukou pouze křehkou koaliční většinu, kterou mu Turek každým dalším skandálem podřezává pod nohama.

Ve chvíli, kdy se zahraniční média začnou ptát, zda je česká vláda skutečně pevně ukotvena v antifašistických a demokratických hodnotách, začíná proces eroze, který nelze zastavit pouhým marketingovým prohlášením. Filip Turek tak už dávno není jen „problémovým kolegou“; je to časovaná bomba s krátkým doutnákem, jejíž tikání slyšíme z Bruselu i Washingtonu. Pokud se od něj Babiš včas neodstřihne, riskuje, že v očích demokratického světa definitivně ztratí kredit partnera, se kterým má smysl jednat.

Turek jako přítěž, ne motor většiny

Filip Turek sice splnil svou prvotní roli a přinesl hlasy nezbytné k těsnému sestavení vládní většiny, ale jeho každodenní přítomnost v exekutivě se proměnila v toxickou značku, která požírá své tvůrce. Pro hnutí ANO, které se vždy snažilo balancovat mezi pragmatismem a lidovostí, je Turek prudkým jedem. Jeho existence v koalici totiž spolehlivě odrazuje umírněné, středové voliče, bez nichž je dlouhodobá hegemonie ANO nemyslitelná. Tito lidé sice toužili po změně a odmítli předchozí pětikoaliční směr, ale vize „deratizační politiky“ a agresivního populismu pod společnou taktovkou je pro ně děsivá natolik, že mohou začít své volby zpětně litovat.

Andrej Babiš aktuálně balancuje na ostří nože: na jedné straně Turka a jeho Motoristy křečovitě potřebuje, aby si v Poslanecké sněmovně udržel křehkou většinu, bez níž by jeho vláda okamžitě ztratila legitimitu. Na straně druhé však v přímém přenosu sleduje, jak ho Turkovy neutuchající skandály a extremistické konotace táhnou hluboko pod hladinu. V neúprosné logice politického marketingu totiž platí, že kdo se mocensky spojí s radikálem, sám se jím v očích široké veřejnosti i globálních lídrů stává.

Rozloučení s kontroverzním spojencem by pro Babiše v tuto chvíli znamenalo obrovské riziko – pravděpodobný pád současného kabinetu, odchod Motoristů do opozice a bolestivé hledání nové většiny nebo předčasné volby. Jenže setrvání v tomto toxickém svazku představuje pro hnutí ANO možná ještě bolestivější a pomalou smrt. S každým dalším Turkovým výrokem Babiš ztrácí kredit moderního státníka a stává se rukojmím politického diletantismu. Premiér nyní musí sebrat odvahu a jednat dříve, než ho Turkovy stíny definitivně pohřbí i s celým úřadem vlády. V sázce už totiž není jen osud jedné koalice, ale celá Babišova politická budoucnost.