Mnohé z jeho snímků, jako například Melancholie, Prolomit vlny, Tanec v temnotách či miniseriál Království, sklidily ocenění. A kontroverze Lars von Trier vítá: „Jsou-li názory protichůdné, je svět v rovnováze.“
Provokace je podle Triera cesta, jak přimět lidi přemýšlet: „Film by měl být jako kamínek v botě,“ tvrdí. Nechává proto ve svých dílech vyplouvat na povrch nejrůznější lidské touhy, vášně a pudy. Předvedl to například v thrilleru Antikrist (2009) o manželském páru, který se pokouší vypořádat se smrtí dítěte. Ve vizuálně opulentním filmu se koncentruje intenzivní bolest, která se k divákům dostává i prostřednictvím scén mrzačení pohlavních orgánů. Snímek byl jakousi odpovědí na těžké deprese samotného režiséra.
Režisér Lars von Trier s herečkou Charlotte Gainsbourgovou a hercem Williamem Dafoem během představení svého filmu Antikrist (2009) na 62. ročníku MFF v Cannes.Foto: Reuters
Fobiemi a chronickou úzkostí trpěl rodák z Kodaně už od dětství. Sám říká, že nikdy nezažil pocit bezpečí a jasně stanovených hranic. Po studiích režie na Dánské filmové škole na sebe upoutal mezinárodní pozornost už svým prvním celovečerním filmem Prvek zločinu (1984). Jedinečná směsice filmu noir a německého expresionismu z něj udělaly působivý vizuální zážitek, který filmu vynesl Velkou cenu za technické provedení na filmovém festivalu v Cannes. Následující snímky Epidemic (1987) a Evropa (1991) byly podobně ambiciózní, tematicky i vizuálně.
Nejsi synem svého otce
Počátkem 90. let stál von Trier u zrodu filmové společnosti Zentropa Entertainment, která mu měla zajistit tvůrčí svobodu. Aby společnosti dodal finance, natočil dvě řady televizní minisérie s názvem Království. Projekt, kombinující nemocniční drama, duchařský příběh a surrealismus měl v Dánsku velký úspěch a von Trier v něm spojil svůj vlastní filmový styl s příběhem o duších, bohu a satanovi ve stylu Davida Lynche.
Do jeho tvorby se v polovině 90. let promítla i traumatická zkušenost z osobního života. Trier se od své matky dozvěděl, že není synem svého otce Ulfa Triera, ale jistého dánského hudebního skladatele, kterým se matka nechala oplodnit, aby syn zdědil jeho tvůrčí geny. Pod vlivem toho von Trier ve filmu skoncoval s jakoukoliv stylizací a začal klást důraz na syrovost a upřímnost.
Nakonec s dánským režisérem Thomasem Vinterbergem založil filmařský manifest Dogma 95, ze kterého se vyvinulo významné postmoderní hnutí dánského a evropského filmu vůbec. Hlavní myšlenkou je odstranění veškerých iluzí a efektů, které film dnes nabízí a soustředění se na příběh a herectví, návrat k jednoduchosti filmu. Principy programu Dogma 95 von Trier částečně uplatnil ve snímcích Prolomit vlny, Tanec v temnotách či Dogville, a plně ve filmu Idioti. Podle kritiků byla ale pravidla samotnými tvůrci již od začátku porušována a v roce 2005 se von Trier a Vinterberg od manifestu distancovali.
Stellan Skarsgård a Emily Watsonová ve filmu Prolomit vlny (1996).Foto: October Films
Prolomit vlny a tančit v temnotách
Snímek Prolomit vlny s Emily Watsonovou a Stellanem Skarsgardem v hlavních rolích přivezl von Trier do Cannes v roce 1996. Mystický příběh manželství hluboce věřící dívky Bess a úrazem s trvalými následky stiženého Jana, který vypovídá o síle víry, míře sebeobětování i o poutu lásky, dojímal diváky i kritiky, a sklidil Velkou cenu poroty. Pro Larse von Triera to byl jeden z prvních velkých mezinárodních úspěchů, na který později navázal Zlatou palmou za snímek Tanec v temnotách
Toto melodrama z roku 2000 bylo jedním z prvních filmů na světě natočených výhradně digitální technikou. Vypráví o ženě z východní Evropy, která obětuje doslova vše, aby zachránila svého syna před stejným očním onemocněním, jímž sama trpí, a před následnou ztrátou zraku. V hlavní roli Selmy se představila islandská zpěvačka a superstar Björk, která také složila k filmu veškerou hudbu.
Skandál s Adolfem Hitlerem
Velký úspěch sklidilo i Trierovo alegorické drama Melancholie z roku 2011, které předkládá nezvykle intimní obraz konce světa. Téma zániku planety a lidstva se tu zrcadlí ve vztahu sester Justine a Claire v podání Kirsten Dunstové a Charlotte Gainsbourgové. Snímek se také představil na festivalu v Cannes, který ale musel von Trier ještě před vyhlášením výsledků opustit. Na tiskové konferenci totiž prohlásil, že má určité pochopení pro nacistického diktátora Adolfa Hitlera.
Kirsten Dunstová, Alexander Skarsgård, Kiefer Sutherland a Charlotte Gainsbourgová v psychologickém snímku Melancholie (2011).Foto: Nordisk Film Swe.
Melancholie festival vyhrála, pro Zlatou palmu šla Kirsten Dunstová a von Trier si asi poprvé v životě nasypal popel na hlavu. Omluvil se, odjel, ale z Dánska pak vzkázal, že je na označení persona non grata hrdý. Nicméně jeho další slavné snímky, Nymfomanka I ani II s Charlotte Gainsbourgovou v hlavní roli ženy sužované nymfomanií, se tedy v Cannes nehrály. Festival však nakonec Trierovi odpustil a jeho zatím poslední film z roku 2018, sebereflexivní psychothriller o masovém vrahovi Jack staví dům, uvedl mimo soutěž.
„V životě se bojím v podstatě všeho, kromě natáčení filmů,“ řekl jednou Lars von Trier, který trpí mnoha fobiemi, včetně strachu z létání. Všechny jeho filmy (i ty, jejichž děj se odehrává v jiných zemích) se proto musí natáčet v Dánsku nebo ve Švédsku.