Otomar Korbelář byl nejen skvělý herec, ale také vynikající muzikant. Jeho ostré rysy, kučeravá hlava a pronikavý pohled jej předurčovaly k rolím milovníků. Měl mimořádné charisma, tudíž na plátně vynikal. Ženy jej milovaly, muži k němu vzhlíželi.

Temperamentní herec s nízko položeným hlasem se narodil 3. listopadu 1899 v Sázavě jako syn železničního inženýra. Ten si ale svého jediného syna moc neužil, neboť zemřel, když Otomarovi byly teprve čtyři roky. Následně se jeho matka protloukala, jak se dalo. Střídala zaměstnání, takže se často stěhovali. Otomar chodil do německé školy, takže česky moc neuměl. To se však změnilo, když se jeho matka provdala za řeznického mistra. Ten trval na tom, aby se mu dostalo vzdělání v češtině. Chodil do české školy, kde se začalo projevovat Otomarovo hudební nadání. Naučil se dokonce sám hrát na violoncello. Když však projevil zájem stát se muzikantem, se zlou se potázal. Jeho nevlastní otec trval na tom, aby vystudoval obchodní akademii v Kralupech nad Vltavou. Zprvu sice sklopil hlavu a poslechl, po čase ale zvítězila jeho láska k hudbě. Rozhodl se odejít ze školy, která ho nebavila, za což byl vykázán z domu. Od otčíma si vyslechl, že jej živit nebude, ať se živí sám. Jeho kroky směřovaly do pražském biografu, kde začal doprovázet němé filmy hrou na klavír.

Jednoho dne nastal moment, který dal jeho životu nový směr. Při jedné cestě vlakem si všiml inzerátu v novinách, že pražská konzervatoř přijme žáky k bezplatnému studiu na dechové nástroje. Neváhal ani vteřinu a namířil si to na konzervatoř, kde jej okamžitě přijali a rovnou do druhého ročníku. Po dvou letech studia hry na fagot a hoboj přešel do nově založeného dramatického oddělení, kde začal rozvíjet svůj herecký talent. Své první herecké zkušenosti sbíral jako elév činohry Národního divadla. Po absolutoriu v roce 1922 působil na mimopražských scénách, kde si mohl vyzkoušet i divadelní režii. Mezi jeho herecké štace patřila Olomouc, následně Plzeň. Jednu sezónu působil dokonce jako ředitel v Městském divadle Kladno. Od konce 20. let až do konce druhé světové války byl členem souboru Městského divadla na Královských Vinohradech. Zde zahrál mnoho krásných rolí, k jeho nejlepším výkonům patřil císař Karel IV. v Noci na Karlštejně.

Během svého působení ve vinohradském divadle se začal objevovat také na stříbrném plátně. Jeho filmový debut se uskutečnil v roce 1931 ve filmu Třetí rota, kde mu režisér Svatopluk Innemann svěřil velkou postavu poručíka Suka. Následně šel z role do role. Leč díky svému exteriéru a hlasu uvízl ve škatulce hrdiny sentimentálních romancí. Jeho filmovými partnerkami se postupně staly téměř všechny nejznámější herečky třicátých a čtyřicátých let. S Adinou Mandlovou si zahrál např. ve filmu Nevinná, či Šťastnou cestu, s Natašou Gollovou ve filmu Rukavička. Velký úspěch mu přinesl film Tulák Macoun, či životopisný film To byl český muzikant, kde ztvárnil postavu Františka Kmocha.

Foto: Letec (neznámý, unknown), Public domain, via Wikimedia Commons

Otomar Korbelář s Lídou Baarovou, 1934

Já mám Otomara Korbeláře spojeného zejména s romantickou komedií Prstýnek, kde ukázal, že dokáže zahrát jak mladíka, tak pána v letech. Když byl film reprízován, moje babička si jej nikdy nenechala ujít. Příběh o krásné kněžně, která přijede se svým věčně unaveným mužem na venkov s cílem zplodit dědice není jen červenou knihovnou, ale i příjemnou komedií se skvělými hereckými výkony. Když kněžna svede místního pytláka Sochora, je o zápletku postaráno. Brzy na to otěhotní a Sochora, který splnil svůj úkol jemně odkopne. Kněžně se narodí chlapeček a avantýra by mohla být zapomenuta. To by se však o několik let později nesměl syn krásné kněžny zamilovat do nejstarší Sochorovy dcery…

Komedie režiséra Martina Friče se stala populární, v žádné době nebyl problém s jejím uváděním. Jde o velmi vděčný divácký film, který dokáže pohladit po duši. Jiskření mezi hlavními protagonisty – Vlastou Fabiánovou a Otomarem Korbelářem působilo opravdově. Nicméně, jak vzpomínal režisér Otakar Vávra, to, co vídáme na plátně, nemusí mít s realitou moc společného.

„S Korbelářem byla dost obtížná práce, hlavně při milostných scénách. Vypadal velice mužně a ženské obecenstvo si ho oblíbilo, ale on na ženy moc nebyl. Měl raději alkohol. A tak když jsem natáčel jeho detail přes Mandlovou, nemohl jsem v jeho tváři dosáhnout žádané milostné vzrušení. Teprve když jsem mu za její hlavou ukázal skleničku vermutu, dostal tak žádostivý, roztoužený výraz, že to byla pravá milostná scéna,“ uvedl Vávra ve svých pamětech.

Foto: neznámý, Public domain, via Wikimedia Commons

Adina Mandlová

Hercova alkoholická závislost někdy značně komplikovala natáčení. „Horší bylo, kdy měl při natáčení delší pauzu. Zmizel, a když ho našli v ateliérové restauraci a přivedli před kameru, byl jako prkno, zuby zaťaté a za nic nemohl vyslovit: ,Přineste adrenalin!´ Já jsem tyhle věci nikdy nemohl odpustit, protože to kazilo práci nás všech ve štábu, i práci ostatních herců. A hlavně výsledek filmu, který se u nás z finančních důvodů nedal opravit,“ popisoval krušné chvíle Vávra.

To, že má herec problémy s alkoholem se začalo projevovat už během jeho prvního manželství. Jeho láska k alkoholu se ale ukázala být silnější než láska k jeho manželce Jarmile Šamalíkové, a tak se manželství rozpadlo.

Démon alkohol hrál v jeho životě roli zejména v době, kdy natáčel komedii Prstýnek. V roce 1944, kdy film vznikal se těšil na narození vytouženého syna, kterého čekal s vnučkou básníka a dramatika Jaroslava Vrchlického, Evou Vrchlickou. Jeho prvorozený syn ale krátce po narození zemřel. Rok poté se mu narodila dcera Marie a o dva roky později ještě dcera Ludmila.

Rána po smrti syna se nikdy zcela nezahojila. Stále častěji sahal po sklence alkoholu a bylo mu jedno s kým sedí u stolu. V alkoholovém opojení si klidně přiťukl i s nacisty a vedl družný rozhovor. Kvůli tomu pak ztratil nejednoho přítele. To, že si za okupace zahrál pod poněmčeným jménem Körbeler i v několika německých projektech, mu k dobré reputaci také moc nepřidalo. Během pražského povstání se však zachoval jako hrdina, kdy šel spolu s dalšími dobýt telefonní centrálu. Díky tomu předešel obvinění z kolaborace.

Po válce vykročil ze škatulky milovníků a přešel do velkých charakterních rolí. Ztvárnil například husitského hejtmana v prvním českém barevném filmu režiséra Vladimíra Borského z roku 1947 Jan Roháč z Dubé. Jeho obličej se stal inspirací pro sochaře Aloise Sopra, který dle něj vytesal sochu Jana Roháče, jež dlouho zdobila pražské Staroměstské náměstí. O rok později jsme Korbeláře mohli vidět ve Fričově parodii Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář.

Pak nastala doba, kdy jako mnoho jiných propadl ideálům komunismu a stal se členem KSČ. Komunistům přišla hercova popularita vhod, stal se jednou z tváří strany. Rázem měl řadu funkcí ve stranických a odborových organizacích a jako dlouholetý člen strany stál v sedmdesátých letech u zrodu Svazu českých dramatických umělců.

Od roku 1952 byl opět členem Divadla na Vinohradech, objevil se také v několika budovatelských snímcích. Rovněž působil ve filmové tvorbě pro děti. Vidět jsme jej mohli v roli mlynáře v pohádce Pyšná princezna nebo v roli revizora v Honzíkově cestě. Mezitím se dlouhodobě léčil ze své závislosti na alkoholu. V posledních letech svého života spolupracoval s rozhlasem a stal se žádaným dabérem. Po odchodu z vinohradského divadla působil ještě několik let na jevišti Hudebního divadla Karlín. K jeho posledním filmovým rolím patřila postava císaře Františka Josefa I. v koprodukčním historickém dramatu Sarajevský atentát. Rok po natáčení se jeho čas naplnil. Zemřel 30. listopadu 1976 ve věku 77 let.

VÁVRA, Otakar. Podivný život režiséra: obrazy vzpomínek. Portréty. Praha: Prostor, 1996. ISBN 8085190427.