Filip Turek, vládní zmocněnec pro Green Deal a čestný předseda Motoristů, se v posledních týdnech stal symbolem politického suterénu, jehož toxická rétorika začíná jako balvan táhnout ke dnu celou vládní sestavu ANO, Motoristů a SPD. Pro premiéra, který si vždy zakládal na tom, že jeho lidé fungují jako švýcarské hodinky, je Turkova přítomnost trnem v oku.
Turek si z vládního postu vytvořil platformu pro vlastní exhibici, kde odbornou debatu nahrazuje agresivními výpady a dehonestací úředníků. Jeho přítomnost ve vládních strukturách už není jen drobnou estetickou vadou, ale stává se strategickou slabinou, kterou opozice (ODS, Starostové a Piráti) s chutí využívá k vykreslení celého kabinetu jako společenství radikálů.
Premiér tak nyní stojí před osudovým rozhodnutím, které nelze donekonečna odkládat. Buď se odhodlá k zásadnímu tahu a uřízne tuto ostudu dříve, než nakazí celou vládní značku, nebo bude dál přihlížet a v očích veřejnosti i vlastních poslanců začne nezvratně působit jako slaboch. Slaboch, který sice drží otěže moci, ale kterému v jeho vlastním domě fakticky vládne arogantní zmocněnec, jenž si z vládní odpovědnosti udělal soukromou show.
Vláda v zajetí jednoho ega
Je to fascinující, až bizarní politický úkaz: Filip Turek nedisponuje ministerským křeslem, nenese přímou vládní odpovědnost a jeho agenda vládního zmocněnce by měla být technicky specifická. Přesto dokáže dominovat mediálnímu prostoru s takovou razancí, že celá koalice ANO, Motoristů a SPD působí jako jeho rukojmí. Paradoxem zůstává, že Turek vládnímu projektu škodí více než celá opozice. Zatímco útoky Jana Lipavského či Danuše Nerudové lze v politickém boji snadno odrazit jako „nářky poražených“, s Turkovou rétorikou se bojuje těžko. Slova o „parazitech“ a „deratizaci“ totiž nejsou politickým programem, ale přímou nahrávkou na smeč opozici, která teď může s pádnými argumenty mluvit o ohrožení demokracie a radikalizaci státní správy.
Tato situace staví špičky hnutí ANO do mimořádně ponižující pozice. Zatímco ministryně financí Alena Schillerová musí v televizních debatách trpělivě a s viditelnými rozpaky vysvětlovat, že podobné výroky jsou v moderní správě státu nepřípustné, její „vládní kolega“ si z jejích slov zjevně nic nedělá. Turek se dál vítězoslavně usmívá do kamer spřátelených internetových televizí.
Pro Andreje Babiše se kauza Turek stala nečekaným a velmi nepříjemným testem autority. Premiér se dosud snažil situaci zlehčovat a Turka „krotil“ spíše symbolicky – občasným otcovským pokáráním před novináři nebo strohým konstatováním, že názory svého zmocněnce nesdílí. Jenže tato strategie přestává fungovat. Babišovo mírné pohrození prstem působí v kontrastu s Turkovou agresivitou slabě a nerozhodně, což je přesně ta image, které se šéf hnutí ANO vždy snažil vyhnout. Pokud premiér nedokáže srovnat do latě vlastního zmocněnce, vyvstává otázka, kdo v té vládě skutečně drží kormidlo.
Dvě cesty pro Andreje Babiše
Premiér se ocitl v politické šachové partii, kde každý další tah s figurou jménem Turek znamená ztrátu prestiže a drahocenných bodů u veřejnosti. Na stole mu nyní leží dvě pomyslné složky a obě pro něj představují značný politický i osobní risk. Babiš, který svou kariéru postavil na schopnosti „řídit stát jako firmu“ a vyžadovat disciplínu, nyní paradoxně čelí situaci, kdy mu jeden z podřízených dělá v podniku nekontrolovaný nepořádek. Rozhodnutí, které učiní, nebude jen o jednom vládním zmocněnci, ale o tom, jakou tvář si Andrej Babiš ponechá pro zbytek volebního období.
První možností je udržování status quo, což by se dalo bez nadsázky označit za cestu slabého premiéra. Babiš může Turka i nadále „trpět“ a bagatelizovat jeho excesy jako pouhou prostořekost. Primárním motivem je zde pragmatický klid v koalici – Motoristé jsou pro stabilitu vlády klíčoví a spolu s SPD zajišťují Babišovi v zádech pohodlnou nadpoloviční většinu v Poslanecké sněmovně. Tato cesta je však lemována politickými minami, které mohou kdykoliv explodovat. Pokud Babiš nezasáhne, vzkáže tím veřejnosti, že dehumanizace úředníků je v jeho kabinetu tolerovaným folklórem. Výsledkem bude obraz premiéra, který se bojí bouchnout do stolu, aby se mu nerozsypala sněmovní většina. Taková pasivita drasticky oslabuje jeho pozici přirozeného lídra a vymazává důvěru i u jeho vlastních, umírněnějších voličů, kteří očekávají stabilitu, nikoliv chaos.
Druhou variantou je rázné řešení, tedy cesta státníka. Babiš může ukázat, že existují hranice, za které se v civilizované politice prostě nejde, a Turka bez milosti uzemnit, odvolat z funkce zmocněnce a zakázat mu další veřejné výstupy. Je pravda, že tím okamžitě riskne hněv Petra Macinky a vyvolá vážné napětí v koaličních vztazích s Motoristy. Tímto krokem by však Andrej Babiš jasně a srozumitelně demonstroval, kdo je v této zemi i ve vládním kabinetu skutečným „pánem“.
Paradoxně by u tento státnický zářez mohl u široké veřejnosti pomoci mnohem více než jakákoliv marketingová kampaň. Ukázal by totiž sílu v momentě, kdy je jí skutečně potřeba.
Je čas sklapnout hřebínek
Filip Turek zřejmě nabyl dojmu, že mu aplaus loajálního a nekritického publika dává bianco šek na jakýkoliv slovní exces, bez ohledu na jeho společenskou nebezpečnost. Jenže reálná politická odpovědnost není showbyznys, není to sbírka naleštěných veteránů v garáži ani nekonečný sraz fanoušků na sociálních sítích. Je to služba veřejnosti, která vyžaduje elementární míru sebeovládání a úcty k institucím, které tvoří kostru státu. Pokud má Filip Turek skutečně tak silné, až nutkavé vnitřní puzení někoho „deratizovat“, měl by začít především u svých vlastních politických způsobů a slovníku, který do moderní evropské demokracie 21. století jednoduše nepatří.
Dlouhotrvající váhání Andreje Babiše nad Turkovým osudem navíc vysílá do světa mimořádně nebezpečný signál. Každý den, kdy Turek zůstává ve své funkci, jen potvrzuje narativ opozice (ODS, Starostů a Pirátů), že si Motoristé sobě udělali z vládní koalice rukojmí a skrze osobu svého zmocněnce si testují, kam až mohou v posouvání hranic slušnosti zajít. Pro premiéra je to riskantní hra s časem, kterou nemůže vyhrát pasivitou. Trpělivost veřejnosti má totiž své jasné meze a pohár přetéká i u těch voličů, kteří jinak hnutí ANO fandí.
Pokud premiér nezasáhne rázně a hned, riskuje, že mu Turek svou agresivní „jízdou bez pravidel“ rozbije celou vládní káru o nejbližší zeď veřejného mínění. Pokud se vládní zmocněnec stane trvalým symbolem arogance, extremismu a dehumanizace, stane se tato nálepka i vizitkou samotného premiéra Babiše. A to bude politická nehoda takového rozsahu, kterou už nespraví žádný marketingový tým, sebekrásnější video z Průhonic ani žádný další slib „lepších zítřků“.