Když se na přelomu 70. a 80. let začalo mluvit o nové hvězdě československé popové scény, jméno Mariky Gombitové (69) zaznívalo čím dál častěji. Nebyla to jen další zpěvačka s příjemným hlasem. Působila jinak. Neměla hvězdné manýry, přitom přesně věděla, jak píseň prožít. I proto si ji lidé rychle oblíbili.

Se Žbirkou byli naprosto famózní

K hudbě ji přivedlo rodinné prostředí, vyrůstala mezi muzikanty a první zkušenosti sbírala v amatérských kapelách svých bratrů. Na konzervatoř se sice nedostala, což by pro někoho mohlo znamenat stopku, ale u ní to naopak spustilo přirozený vývoj mimo akademické mantinely. „Šla jsem na zkoušky na konzervatoř, ale nebyla jsem úspěšná, nepřijali mě. Tak jsem šla na náhradní školu, na střední průmyslovou školu strojní,“ vzpomínala. Brzy se dostala do skupiny Modus, kde se potkala s Miroslavem Žbirkou. Právě tohle spojení se ukázalo jako zásadní.

Jejich společné písně fungovaly okamžitě. Nejen hudebně, ale i lidsky, publikum bavila jejich energie a přirozená chemie. Duety se hrály v rádiích, koncerty byly plné a Gombitová si postupně budovala pozici jedné z nejvýraznějších zpěvaček své generace. V té době už bylo jasné, že její kariéra má našlápnuto k dlouhodobému úspěchu.

Foto: Wikimedia Commons/CC-BY-SA-4.0/Self-published work/David Sedlecký

Marika Gombitová se dokázala s tragédii obdivuhodně vyrovnat

Nebyla připoutaná, zůstala při vědomí

Zlom přišel 30. listopadu 1980. „Nechtěla jsem na ten koncert jet, protože jsem se cítila špatně. Měla jsem angínu a s nemocným hrdlem se špatně zpívalo. Volala jsem kapelníkovi, Jankovi Lehotskému, aby mě omluvil, že nemůžu na ten koncert. On mi ale říkal, že tam musíme jet, takže jsem musela, ale cítila jsem, že nemám jet,“ vysvětlovala. Po zmíněném koncertě v Brně se s kamarádkou Andreou vracela autem domů, počasí nebylo dobré a nehoda, která následovala, měla fatální následky.

Spoustu věcí si pamatuje. Šlo sice o osudovou vteřinu, když auto najelo na sněhové jazyky a několikrát se převrátilo, přesto to vnímá stále živě. „Ty zlomky vteřin mi připadaly jako věčnost. Vyletěla jsem předním oknem, nebyla jsem totiž připoutaná. Na víc si nepamatuji, upadla jsem do bezvědomí. Probral mě až Andrein křik a pláč. Zastavila jakási škodovka, ze které jí pomohla posádka auto nadzdvihnout a vytáhnout mě,“ uvedla zpěvačka. Naložili ji do škodovky, Gombitová byla stále při vědomí. „Po celém těle jsem cítila ukrutnou bolest. Všechno mě nesnesitelně bolelo, kromě nohou. Ty jsem vůbec necítila a uvědomovala jsem si to.“

Poranění páteře znamenalo ochrnutí dolní poloviny těla. V té chvíli se všechno zastavilo. Nejen kariéra, ale i běžný život, jak ho znala. Následovala série operací a dlouhá rekonvalescence. Celkem jich bylo jedenáct, ale ani to nepřineslo návrat k chůzi. Gombitová se ocitla na invalidním vozíku ve věku, kdy většina umělců teprve naplno rozjíždí kariéru.

Její partner musel vztah ukončit

Právě tohle období bývá v jejím příběhu často zjednodušováno do fráze o „síle a boji“. Ve skutečnosti šlo spíš o složitý proces smiřování, který, jak sama opakovaně říkala, nikdy není úplný. Přesto se k hudbě vrátila relativně brzy. Už v první polovině 80. let vydala nové album a znovu začala vystupovat, i když v jiném režimu než dřív. Koncerty byly méně časté, o to víc promyšlené. Publikum na ni nezapomnělo, spíš naopak. Její návrat měl silný ohlas, ale nešlo jen o soucit. Lidé reagovali na to, že kvalita zůstala.

Vedle profesního života se řešil i ten osobní. Po úraze poznala italského klenotníka Alberta, s nímž plánovala společnou budoucnost. V té době byla už sedm let na vozíčku. „Plánovali jsme svatbu a uvažovali jsme o adopci. Ale tak to život někdy zařídí, že nemůže být úplně naplněný,“ tvrdila. Jeho rodina mu totiž zakázala vztah se ženou, která je na vozíku s tím, že jeho pracovní nasazení to prostě nepovoluje. Gombitová byla tehdy zdrcená. Paradoxně ale sám Alberto na vozíku skončil, když měl v roce 2004 nehodu na motorce. „Má zranění přesně ve stejné části páteře jako já. Čtyři měsíce strávil v nemocnici, a i přes snahy několika špičkových odborníků zůstal na vozíku!“ potvrdila.

Není to jen o hudbě

V 90. letech se zpěvačka stáhla spíš do ústraní. Nevystupovala pravidelně, pečlivě si vybírala projekty a chránila si soukromí. I to přispělo k tomu, že si kolem sebe vytvořila určitý odstup a zároveň respekt. Když se pak po delší době objevila na pódiu, vždy to byla událost.

Hudebně zůstala věrná stylu, který ji definoval, tedy melodickému popu s důrazem na text a emoci. Nepodléhala trendům, nesnažila se za každou cenu držet krok s dobou. Dnes je Marika Gombitová vnímána nejen jako zpěvačka, ale i jako osobnost, která prošla extrémní životní změnou a dokázala si zachovat velký kus sebe sama. Vždyť i její koncerty bývají dodnes vyprodané během krátké doby. Možná proto, že nejde jen o hudbu.