Původní podtitul edice nakladatelství Motto zněl „Velmi osobní průvodce místy, kde se duše může nadechnout“. U Palánovy Šumavy, která je šestou knížkou edice, by mi ale sedělo spíš něco jako „průvodce místy, kde duše může zdechnout“. A ne, opravdu to není proto, že na Šumavě jsou kopce…

Možná si toho byla vědoma i redaktorka edice Helena Varšavská, protože duše je nyní v podtitulu raději kamsi navigována. Ne doslova kamsi. Ale spíš někam. Ech, to jsem si moc nepomohla… Zkrátka a dobře, duše je navigována Alešem Palánem po Šumavě tak mistrně, že ani nemrkne a už to s ní jde z kopce. No vida!

Zkouška odolnosti

Musím se přiznat, že právě Aleš Palán byl jedním z argumentů, proč jsem kývla na nabídku do zmíněné edice svým cestopisem rovněž přispět. Palán je sběratel příběhů a to je publicistika mému srdci natolik blízká, že se s ním cítím být v jakémsi vzdáleně příbuzenském vztahu. Takže když se mi naskytla šance obývat s ním obývák, nezaváhala jsem.

Už jsem se viděla, kterak nadšený čtenář-cestovatel a nyní i sběratel graficky vydařených útlých knížek řadí v knihovně jednoho osobního průvodce vedle druhého. Štifter: Novohradské hory; Hartl: Křivoklátsko; Poncarová: Český les; Šilhová: Žďárské vrchy; Palán: Šumava. Jenže znáte to, člověk si dělá plány a pánbu se chechtá. Mezi Šilhovou a Palána se na poslední chvíli vklínil Doležal se svou Krabatinskou vysočinou. Nestrádám, publicista Miloš Doležal je taky slušná novinářská a literární šajba.

Ale tenhle text má být o Palánovi. Respektive o Šumavě, jak ji Aleš Palán vidí. A jak chce, aby ji viděli čtenáři. Možná.

Podle mého je knížka zkouška, které autor podrobuje potenciální návštěvníky, aby zjistil, zda je Šumava opravdu zajímá víc než jen jako instantní polévka uvařená podle návodu na Instagramu. Jak je krásná! Jak je romantická! Jak je fotogenická! Pojeďme tam na dovolenou! Tam nám to bude slušet! Někdo v tuto chvíli možná trochu zaváhá, vybaviv si šumavský thriller Petry Klabouchové Ignis Fatuus.

Foto: Host

Obal knihy

Ten je mrazivý jako zimní ráno na Kvildě, kdo by tam stanul dobrovolně, brrr. Aleš Palán thriller v antiprůvodci zmiňuje. A to velmi nebojácně, až útočně, když jeho autorku přirovná k muchničkám. Jak Petra, tak ty malé krvesajné potvory jsou totiž podle Palána pro Šumavu dobrodiním, protože odrazují turisty. Vida, nemožné, tedy hledání šumavského ticha, se může stát skutkem.

Nehledat, stopovat!

S nedostatkovým tichem v discolandu Šumava se Palán vyrovnal po svém. Prostě ho nehledá. Nejde po něm. Jde po stopě. Po stopě příběhů, které ticho vyvolaly. Anebo mají potenciál ho vyvolat. Ty stopy nejsou jen člověčí, i když s těmi by si sběratel příběhů jistě vystačil. Jsou to třeba stopy elektrické. Je obdivuhodné, že právě v oblasti, která bývala prošpikována elektrickými dráty jako snad žádná jiná, najdete ves, která dosud nebyla elektrifikována.

O té vsi Aleš Palán píše, ale zároveň její jediný trumf relativizuje, protože kdo ví, jak to s tím prvenstvím posledního bylo. Aleš Palán jde v antiprůvodci i po stopách zvířecích. Jenže jsou to šlápoty sloní. A proč by ne, napadlo mě. Slon má se Šumavou mnoho společného, takový mohutný, dobrácký organismus se sloní, případně šumaví pamětí. Majestátní, a přitom k člověku vstřícný. Ovšem když se naštve, nechcete být zrovna poblíž.

Stopy lidské, ale i nelidské činnosti. Stopy dávno slepých cedulí i vševidoucích psisek. Stopy milenců i šílenců, stopy času i nečasu, po těch i dalších se vydává hrdinný šumavský antiprůvodce vyzbrojený útočně nekorektním perem a mobilním fotoaparátem zachycujícím četná nelákavá zákoutí, aby kraj, na jehož jižních svazích to už jde s naší vlastí pěkně z kopce, vykreslil v těch nejrezavějších a nejzpustlejších barvách.

Jestli doufá, že tím odradí hordy instagramových nomádů od návštěvy přelidněné Šumavy, tak je to marný, téměř donkichotský boj. Tihle lidé průvodce nečtou. A ty literární už vůbec. A my ostatní? Povedlo se vám, Aleši, odvrátit další nájezdníky? Za sebe mohu říci, že trochu ano, ale hodně ne. Ale i kdybych se na Šumavu už nikdy nepodívala, knížka Za tichem: Šumava mi ji zase o trochu víc přiblížila. A bez jediné souřadnice.