Nedávno médii prolétla informace, o tom, že Česko patří mezi dvacet nejbohatších zemí světa. Upřímně mě tato zpráva trochu překvapila, neboť při pohledu na ceny v obchodech a ceny energií mi nepřijde, že bychom si mohli vzhledem k platům nějak vyskakovat. Nicméně když se člověk začte a zjistí, na základě čeho vzešlo toto vyhodnocení, musí uznat, že se opravdu nemáme tak zle.
Foto: Seznam.cz
Ilustrační foto – peníze úspory bankovky bankomat výběr z bankomatu hotovost české koruny
Podle žebříčku prosperity společnosti HelloSafe jsme se umístili na 19. místě, těsně před Francií, a to i přesto, že francouzská ekonomika dosahuje vyšších příjmů. Jak je tedy možné, že máme lepší umístění? Vděčíme za to sociálním ukazatelům, jako je nízká příjmová nerovnost a relativně nízká míra chudoby. Jsme celkem rovnostářská společnost a sociální nůžky u nás nejsou až tak moc rozevřené.
Podle dat Eurostatu za rok 2024 vykazuje Česko nejnižší příjmovou nerovnost v rámci Evropské unie. Ostatní země nám mohou závidět poměrně nízkou míru chudoby, která se pohybuje jen kolem 6,4 procenta. U Francie je to 8,3 procenta. Špatně si nevedeme ani z hlediska zdraví a životní úrovně. To, v čem výrazně pokulháváme za nejvyspělejšími státy Evropy, je nižší příjmová a ekonomická úroveň.
Informace o tom, že se Češi mají ve srovnání s jinými státy poměrně dobře, vyvolala vlnu reakcí. Řada lidí sklouzla k diskuzi o politické situaci naší země. Mnohým dle reakcí vadí, kolik lidí se nechalo před volbami zmanipulovat populistickými politiky. „Nikdo těm lidem nevysvětlí ani náhodou třeba fakt, že v Evropě máme jedno z nejvyšších procent vlastního bydlení, což je 75%, nebo školství, zdravotnictví zdarma, důchody v průměrné výši nad minimální mzdou, 3 roky mateřské, doplatky na bydlení a jiné vymoženosti. O kterých si může asi tak 7,5miliardy lidí nechat zdát. A tak si tu zblblí frustráti navolili vládu populistů, lhářů, kolaborantů, zlodějů a podvodníků,“ vyjádřil se jeden z diskutujících. „Brbláme od nepaměti. Ale taky pracujeme a tohoto umístění jsme dosáhli díky tomu, jaksi politikům navzdory. Před lety, ještě v rámci RVHP, jsme byli mezi prvními také. Co je ale pro našince ještě typičtější a ve světě naprosto ojedinělé, to je pomlouvání vlastní země,“ reagoval další.
Když se podíváme do minulosti, zjistíme, že bývaly doby, kdy nám záviděli Francouzi i Němci. Na tu dobu vzpomínal například režisér Otakar Vávra ve svých pamětech. V době, kdy se v polovině 30. let u nás natáčel francouzský film Golem, se Vávra pozastavoval nad požadavky francouzských herců: „Vzpomínám, jak mi pan předseda vyprávěl, že ho někteří francouzští herci při podepisování smluv s určitým ostychem požádali o laskavost, jestli by nemohli alespoň polovinu honoráře dostat vyplacenou v československých korunách. To dnes, kdy to píšu, vypadá jako pohádka. Ale republika se v tom roce 1935 rychle dostávala z hospodářské krize, protože se začalo zbrojit z obavy před nacistickým ohrožením. Bohužel příliš pozdě.“
Pak přišel rok 1938 a Anglie a Francie donutily naši vládu, aby v zájmu udržení míru v Evropě ustoupila Hitlerovi v požadavku připojit území Sudet k Německu. Následně došlo k okupaci. „Na příchod německého wehrmachtu mám nesmazatelnou vzpomínku. Měl jsem slabou chřipku a šel jsem ráno na prohlídku k doktorovi Burianovi na Národní třídě. V čekárně jsem se díval oknem do dvora policejního areálu v Bartolomějské ulici. Náhle jsem viděl přijet dvě velká auta a z nich vyskákalo deset nebo patnáct černých uniforem. Zřejmě Němci. Nevěděl jsem, jak je to možné, a s doktorem Burianem jsme uvažovali, co tu dělají, jestli přijeli vyjednávat nebo co. Člověk je vždycky strašně naivní. A když jsem se po prohlídce vracel, venku sněžilo, byl vítr a tyhle černé uniformy už stály na křižovatce u Spálené ulice a všude po Václavském náměstí a řídily dopravu obráceným směrem, místo po levé po pravé straně. Po Příkopech, po Národní třídě a vzhůru po Václavském náměstí se už hrnuly proudy motorizované armády wehrmachtu, lidé na chodnících zatínali pěsti a utírali slzy. Pak jsem viděl německé vojáky v automatu Koruna dole na rohu Václavského náměstí, jak si dávají plné talíře dortů se šlehačkou. Něco takového jakživi neviděli. Přijeli vyžrat bohatou republiku,“ vzpomínal Vávra.
Zásobování začalo postupně váznout. Byly zavedeny potravinové lístky a lidé nakupovali potraviny na příděl. Každý měl nárok jen na přesně určené množství masa, pečiva, mléka, mouky, cukru i cigaret. A tak si lidé na zahrádkách pěstovali tabák. Listy sušili a cpali do dutinek. Místo kávy pili náhražku v podobě melty a chleba mazali umělým medem. Tou dobou měli dle vzpomínek Františka Filipovského šmelináři pré a korupce rovněž tak.
I tak jsme měli u nás vyšší životní úroveň než Němci. Alespoň dle vzpomínek herečky Adiny Mandlové, která točila na počátku 40. let v Německu jednu veselohru. Během svého pobytu za hranicemi se jí velmi stýskalo po domově. „Přispěla k tomu i okolnost, že v Berlíně byla velká nouze o jídlo, pití a cigarety, Československo bylo proti tomu úplný ráj a Němci mu sami říkali ,das Land des Lachelns´,“ uvedla ve své knize Dneska už se tomu směju.
Foto: neznámý, Public domain, via Wikimedia Commons
Adina Mandlová
Po konci druhé světové války udělali Němci velký kus práce. Vyhoupli se od totálního kolapsu po hospodářský zázrak v 50. a 60. letech. Němcům vzrostla zaměstnanost a životní úroveň. U nás však následoval opačný trend.
Po válce bylo Československo v lepší pozici než zbytek východní Evropy. Československo z hlediska HDP na obyvatele na tom bylo dokonce o zhruba desetinu lépe než Rakousko, poměr se ale brzy otočil. V roce 1951 se Československo ocitlo za Rakouskem. Transformace na centrálně plánovanou ekonomiku vedla k postupnému zaostávání za západními sousedy.
Pak přišel rok 1989 a lidé cinkali klíči s vidinou, že se budou mít lépe. Jenže počátek 90. let s sebou nesl vysokou míru inflace, což krátkodobě snížilo kupní sílu obyvatel. Zároveň se ale otevřel trh a zmizel nedostatek zboží. Podle ČTK se životní úroveň od sametové revoluce zdvojnásobila, došlo k výraznému zvýšení platů.
To, že se u nás nemáme zle je patrné z údajů týkajících se migrace. Ačkoliv nadále naše země zaostává za průměrem Evropské unie v některých klíčových makroekonomických ukazatelích, stále k nám přicházejí lidé z cizích zemí. Ke konci roku 2025 bylo u nás evidováno 1 131 197 migrantů, což je 10 % z celkového počtu obyvatel ČR. Zdá se, že jsme místem, kde se dobře žije. Místem, kde je relativně bezpečno a kde je slušná kvalita zdravotní péče. Zatímco místní brblají, pro jiné je Česko ráj.
Foto: Seznam.cz
Ilustrační foto – Ukrajina Rusko válka demonstrace protest ukrajinská vlajka
VÁVRA, Otakar. Podivný život režiséra: obrazy vzpomínek. Portréty. Praha: Prostor, 1996. ISBN 8085190427.
TVRZNÍK, Jiří. Komik se vrací: ze vzpomínek Františka Filipovského. V Praze: XYZ, 2007. ISBN 9788073880286.
MANDLOVÁ, Adina. Dneska už se tomu směju. Praha: Československý filmový ústav, 1990. ISBN 8070040580.