Takřka půlstoletí starý originál začíná zostra, naturalistickým detailem otevřené operace srdce. To ale zdaleka není to nejskandálnější, co obsahuje.

Připravte se na popravu elektrickým proudem i kanibalskou sektu, jejíž členové si pochutnávají na mrtvole těsně předtím, než se oddají orgiím. Na roztomilou opičku, která zanedlouho skončí na talíři hostů jedné barbarské restaurace. Ti ji přímo na prostřeném stole umlátí k smrti a s úsměvem vydlabávají její mozek z lebky coby syrovou „delikatesu“. A pak jsou tu vraždy i sebevraždy, pitevna, jatka, letecká havárie nebo holokaust.

Zřejmě jedinou dobrou zprávou je, že při natáčení tohoto filmu nikdo nezemřel. Zhruba 60 procent jeho stopáže tvoří nepoužité záběry z televizních reportáží nebo archivní videa lékařských výzkumníků, pracovníků márnic či svědků havárií, které zakoupil štáb v čele s režisérem Johnem Alanem Schwartzem.

Zbytek je jakási retro verze dnešních deepfake videí: zinscenované sekvence, které se tváří jako autentické. Prolitá krev byla umělá, vězeň odsouzený ke smrti byl najatý herec, opičí mozek byl ve skutečnosti květák – Steven Spielberg tomu mimochodem složil poctu obdobnou scénou ve filmu Indiana Jones a Chrám zkázy.

„Každá nastupující generace objeví náš film. I když z dnešního pohledu působí hloupě, stále se najdou tací, kteří doopravdy věří, že fabulované scény jsou reálné,“ řekl Schwartz v roce 2012. K přesvědčení diváků prý stačí zlověstný hudební doprovod, zvukové efekty a samozřejmě šikovný střih.

Jeho dílo spadá do subžánru mondo pojmenovaného podle italského výrazu pro svět. Vžil se pro něj i název shockumentary, šokující dokument. Většinou totiž zachycuje exotické, pro Západ nepochopitelné kultury, a zabývá se tabuizovanými tématy jako sexem nebo smrtí. V podstatě jde o záměrnou provokaci.

Jeden z nejnenáviděnějších filmů v historii cílí na nejnižší pudy, obyčejnou zvědavost na neštěstí druhého. Režisérovi prý posloužil jako „hlásná trouba všeho, co chtěl říct, aniž by ho kdokoli cenzuroval“.

Doboví kritici ho ztrhali, zato se mu dařilo komerčně. Z rozpočtu ve výši 450 tisíc dolarů (asi 9,3 milionu korun) vykouzlil 35 milionů (723 milionů korun) a rozrostl se o tři oficiální a dvě neoficiální pokračování.

Původní snímek zafinancovali japonští investoři, kteří s ním cílili na tamní trh. „Kromě peněz nám dali naprostou tvůrčí svobodu. Který mladý začínající filmař by takovou nabídku odmítl?“ hájil se tvůrce.

Žaloba i motiv k vraždě teenagera

Na plátna v upjatějších Spojených státech se projekt dostal z popudu nezávislých distributorů, jimž se zalíbil a nechtěli, aby upadl do zapomnění. Z trháku pofidérních kin se tento brak stal v osmdesátých letech hitem VHS. Trh tenkrát zaplavily pokleslé horory plné násilí, známé pod souslovím video nasty.

Následný zákaz titulu v 46 zemích, mimo jiné ve Velké Británii, Austrálii, na Novém Zélandu a částečně v Německu, publikum neodradil, ba naopak. „Tváře smrti půjčujeme v průměru dvakrát do týdne, takže jsou skoro pořád pryč,“ prohlásil v roce 1985 v rozhovoru pro agenturu AP světu ještě neznámý Quentin Tarantino, tehdy zaměstnanec videopůjčovny.

Další kontroverze na sebe nenechaly dlouho čekat. V roce 1985 jistý pan Schwartz, středoškolský učitel z Kalifornie, tento film pustil svým studentům. Rodiče dvou z nich ho za jejich traumatizování úspěšně žalovali a domohli se odškodnění ve výši 100 tisíc dolarů (dnes asi 303 tisíc dolarů, v přepočtu více než šest milionů korun).

„Je mi líto, že onen vrah uvedl náš film jako zdroj inspirace. Zlí lidé se ale trestných činů dopustí tak či onak. I kdyby Tváře smrti neexistovaly, nezastavilo by ho to,“ okomentoval to později režisér.

Odkaz neslavného snímku žije dál, byť v jiné podobě. Současnost nabízí mnohem sofistikovanější, a bohužel i reálnější hrůzy. Proměna zobrazení násilí, které se přesunulo z videokazet do virálních videí na sociálních sítích, je ústředním motivem nového zpracování, které na někdejší legendu nazírá optikou dnešní generace.

Tváře smrti (2026) nejsou klasický remakeHraná adaptace se soustředí na moderátorku obsahu, která ze sociálních sítí odstraňuje ty nejhorší příspěvky.Scenáristku Isu Mazzeiovou, která stojí za netflixovským hororem Holka z livechatu, k napsání filmu přiměla necenzurovaná videa kolující internetem – od útoků na Dvojčata z 11. září 2001 po atentát na republikánského aktivistu Charlieho Kirka z 10. září 2025.„Stejně jako spoustu dalších mileniálů i mě ovlivnily záběry na osoby padající z věží Světového obchodního centra. Televizní obrazovku jsem tehdy coby desetiletá holka sledovala ze vzdálenosti několika centimetrů a snažila se pochopit, co sděloval moderátor. Každá z těch šmouh byla lidská bytost,“ řekla Mazzeiová.Se spoluautorem scénáře a režisérem Danielem Goldhaberem se podle svých slov snaží konfrontovat publikum s drastickými záběry, na které běžně naráží při procházení feedu vedle zábavných memů a selfie. Poukazují na pocit odosobnění a zároveň spolupachatelství, jaký mohou způsobit: „Chceme, aby na nás diváci byli možná i trochu naštvaní.“