Minulou neděli jste natočila speciální Tobogan i absolvovala premiéru dokumentu televize Nova s názvem A jede se furt dál. Jaká je vaše jízda právě teď?
„Jízda v pětadevadesáti má své výhody – že si člověk tolik nepamatuje. Prý jsem ten film už viděla a prý se mi i líbil, ale já už to nevím. To je obrovská výhoda!“
Takže jste příjemně překvapená vícekrát a zážitek se znásobuje?
„Přesně tak. Pokud to takhle půjde dál, vzkazuji nejen starší generaci, ale i té mladší, čeho se mají obávat nebo co mohou očekávat: Staré filmy si člověk bude pamatovat naprosto do podrobností, ale tam, kde končí krátkodobá paměť, se pak může dívat pořád dokola a vždycky to pro něj bude nové!“
Když jsem psal knížku s Václavem Vorlíčkem, úplně přesně si pamatoval, v kolik hodin mu v roce 1950 jela tramvaj na Barrandov, ale co měl včera k večeři, to už nevěděl.
„Tak to mají asi všichni staří lidé. U Vaška to bylo takové, řekla bych, moudré. Je to »pohlazení stáří«. Nic si nepamatuju, za nic neručím. To je pěkné, ne? Jsem na světě ráda. To je ono.“
Tobogán Jiřiny Bohdalové: Depardieu překvapil i mě!
A jaké má váš věk nevýhody?
„Takové ty choroby, pohybové potíže. Člověk už není tak mrštný, musí se pořád někde přidržovat, protože má pocit, že s ním všechno houpe. Ale zaplaťpánbůh, když nic nebolí… Copak musím někde poskakovat? Jdu pomaleji, všechno je klidnější, ale vychutnávám si život. A o tom to je.“
Pokud vím, máte stále velké plány.
„Chtěla bych se dožít sto čtyř let jako herečka Saša Myšková, první manželka Vladimíra Ráže. Ale abych byla zdravotně alespoň tak jako teď. Jinak by to nestálo za to.“
Hlavní oslava vás čeká v neděli 3. května. Těšíte se?
„Těším. Říkám si, že se předtím musím pořádně vyspat, abych to vydržela. Ale jakmile vidím lidi a mám publikum, to mě nadnáší. Publikum, to je můj motor.“
Tobogán pro Bohdalovou: Co o ní říká Zdeněk Zelenka?
