Slyšet naživo ústřední melodii z videohry a seriálu „The Last Of Us“, tedy kusu, který v obou svých ztvárněních zaslouženě sbíral řadu cen, patří ke snům, v jejichž splnění mnozí ani nedoufali. Pořadatelé summitu však toto mimořádné dílo, které už dávno překročilo práh nerdských pokojíků, přivezli do Prahy.
Live: Composers Summit Prague 2026 – Gustavo Santaolalla – The Last Of Us
místo: Hudební divadlo Karlín, Praha
datum: 28. dubna 2026
setlist: Brokeback Mountain Suite, A Love That Will Never Grow Old, Iñarritu suite/Amores Perros & Biutiful, Te Quiero Te Espero (I Love You, I Wait For You), Iguazú, The Apology Song, De Ushuaia A La Quiaca, All Gone (No Escape), The Last Of Us Main Theme + dva přídavky
Composers Summit Prague 2026 skončil. Šestidenní maraton schůzek, workshopů, přednášek, ale především hudebních vystoupení uzavřely dva slavnostní večery v Hudebním divadle Karlín. Na tom pondělním se promítal černobílý, němý a ne tak docela kompletně dochovaný snímek „Metropolis“ z roku 1927. Ten ukázal, že už před bezmála sto lety filmaři řešili, co se bude dít, až jednoho dne v práci člověka nahradí stroj.
Že to je téma nadčasové a prudce aktuální, dnes s nástupem umělé inteligence mnozí zažíváme na vlastní kůži. Už tehdy ale režisér Fritz Lang tak trošku tušil, že se v budoucnu bude stále silněji řešit palčivé téma stále širšího rozevírání nůžek mezi extrémně bohatými a nejchudšími, které vládnoucí třída vykořisťuje.
Film o strachu z budoucnosti, která už do jisté míry nastala, nově o hudební doprovod doplnil skladatel Jeff Beal, který se o jeho existenci dozvěděl před třemi lety. Nyní, údajně ve světové premiéře, se snímek v této podobě promítal v Praze za doprovodu Českého národního symfonického orchestru, který Beal sám dirigoval.
Jen škoda že se v Hudebním divadle Karlín nepodařilo upevnit projekční pláno o poznání výše, protože němý film byl puštěn s originálními německými psanými dialogy, které ve spodní části plátna doplňovaly anglické titulky. Na ně ale bohužel nebylo přes muzikanty a samotného Jeffa z řady míst v sále vůbec vidět, takže kdo nevládl němčinou, musel si dialogy ve dvouapůlhodinovém snímku rozděleném na dvě poloviny spíše domýšlet.
© klapper.czO poznání, ba až nesrovnatelně lépe však dopadl program konající se na stejném místě o den později. Orchestr i tentokrát spíše sporadicky využívané plátno zůstaly na svém místě, dirigentskou hůlku však převzal Bernard P. Eder, kterého v čele pomyslného pelotonu doplnili kytaristé Santiago Carrregal, Juan Luqui a především Gustavo Santaolalla.
Filmový skladatel, hudebník a také zpěvák pocházející původně z Argentiny má dnes už čtyřiasedmdesát let, což se projevilo pouze na jeho imobilitě. Během úvodního večera summitu se pohyboval na vozíčku, v Karlíně dokonce chodil, avšak na jeho místo mu kromě hůlky pomáhali dva asistenti. Jakmile se ale začalo hrát, hádali byste mu o dvě dekády méně.
Tak plný života najednou byl. Usměvavý, sympatický chlapík s vitálním hlasem a velmi pozitivním přístupem k životu i divákům jednoznačně nadchl celé auditorium. A to už od první skladby, což byl instrumentální hudební doprovod ke snímku „Zkrocená hora“, který ve své době (2005) zboural nejedno tabu.
© klapper.czKuriozitou v jeho životě zůstává, že se prý nikdy nenaučil noty a hudbu tak skládal intuitivně a dle emocí, které v něm vyvolávala. A snad to bylo i správně, neboť právě emoce z jeho hudby stříkaly ve velkém po celou dobu koncertu.
Zároveň je pro jeho tvorbu typické, že rád kombinuje zvuky akustické kytary (případně jiných strunných nástrojů) se symfonickým tělesem. To klíčové a pozoruhodné na tom je sledovat, kdy má důraz hra na kytaru, respektive jeho oblíbený nástroj ronroco, zatímco orchestr spí, a kdy si role vyměňují. Nebo se akcent přelévá z jedné strany na druhou a výsledek přichází k posluchačovým uším jako vlny moře, když naráží na kameny na pobřeží.
© klapper.czÚplně jiný rozměr koncert získal, když se Santaolalla hned ve druhé skladbě, tedy „A Love That Will Never Grow Old“, rozhodl zavzpomínat na své kapelní a producentské kořeny a začal zpívat skladbu z už zmíněného snímku s Heathem Ledgerem a Jakem Gyllenhallem, za niž dostal ve své době Zlatý glóbus.
V tu chvíli zněl jeho hlas silně a pevně, jako je třeba aktuálně stále ještě ten Stingův, který s Gustavem sdílí nejen stejný věk, ale patrně se jím i tak trošku inspiroval při své vlastní spolupráci se symfonickým orchestrem. Mimochodem – shodou okolností šlo také o ČNSO. A kdo si naposlouchal oba pány, jistě podobné aranžérské pentle rovněž zaznamenal.
Veškerá podobnost s Englishmanem v New Yorku ale byla ta tam, jakmile se v Los Angeles usídlený majitel pěstěného plnovousu rozhodl vsadit na své argentinské kořeny. Jeho hudba tak dostala nejen při ukázce z filmu „Amores perros – Láska je kurva“ latinskoamerický nádech, zvýšila své tempo a koncert nabral úplně jinou dynamiku.
© klapper.czVěhlasný skladatel nakonec avizovanému a aktuálně jeho největšího hitu – hudbě z post-apo videohry a seriálu „The Last Of Us“ – nevěnoval tolik prostoru, kolik asi leckdo čekal. Fanoušci nezřídka oblečení i do triček s herními motivy tak mohli na jednu stranu odcházet zklamaní, protože chtěli víc.
Ve srovnání s večerem, který se od A do Z věnoval „Stranger Things“, jsme totiž dostali představení, které bylo koncipováno spíše jako průřez celou tvorbou znamenitého umělce, který si v závěru od Alexandra Smutného a spol. převzal ocenění za celoživotní dílo. Přestože však choutky spíše mladších fanoušků zůstaly do jisté míry z pouze přibližně hodinového představení neuspokojeny, za zklamání to vystoupení označit nelze.
© klapper.czNabídlo totiž pomyslné best of, díky čemuž měl koncert řadu různých zvukových odstínů a bavil od začátku až do konce prodlouženého o dva přídavky, při nichž se nejen začalo tleskat, ale dokonce i tancovat vestoje. V divadle. Něco takového tento slavnostní sál patrně ještě nezažil.
Ve výsledku tak Gustavo Santaolalla přesvědčil, nadchnul a bez jakékoliv pochybnosti namotivoval všechny přítomné, aby na ročník 2027 dorazili taktéž. Jeho koncert se totiž povedl tak moc, že kdyby skladatel přijel za rok znovu, bezpochyby by ho všichni ti radostně se usmívající lidé v sále chtěli vidět znovu.
Takto diváky namlsat – to se podaří málokomu. Tak snad jsme ho neviděli naposledy! 