Vybavujete si doby, kdy v 90. letech každý víkend dopoledne dávali v televizi seriál F.L. Věk? Tehdy jsem byla ještě dítě, i tak se mi tento černobílý seriál s Radoslavem Brzobohatým v hlavní roli vryl do paměti. Atmosféra doby národního obrození, nadšenci, kteří se snažili povznést náš národ z popela, doba, kdy univerzita plodila lidi opravdu vzdělané, nechyběla ani romantika. A samozřejmě tu byly skvělé herecké výkony nejen Radoslava Brzobohatého, ale také Radovana Lukavského, Dany Medřické, Bohuše Záhorského, Antonie Hegerlíkové, či Jana Pivce, který zde ztvárnil přísného otce, Josefa Věka, kupce z Dobrušky.
Foto: Rahbardis, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons
Radoslav Brzobohatý
Jan Pivec, dlouholetý člen činohry Národního divadla, se v době, kdy se natáčel seriál F.L. Věk, loučil se svým angažmá ve Zlaté kapličce. Ve svých 63 letech se dobrovolně rozhodl odejít do důchodu, což mnohé jeho kolegy překvapilo. Jednak v tom hrály roli jeho zdravotní problémy i neshody s vedením divadla. Poslední kapkou pro něj nejspíše bylo, když se jej režisér Miroslav Macháček rozhodl kvůli jeho nemoci nahradit ve hře Dáma není k pálení. Pivec, který se stihl uzdravit, pociťoval svou alternaci Macháčkem jako újmu a roli nakonec dotčeně odmítl a do zkoušek už nenastoupil. Jeho posledním představením byla Čapkova Bílá nemoc. Rozhodl se s divadlem skoncovat, aniž by to komukoliv předem avizoval. Věděl o tom jen ředitel divadla. „Nadělil si tak dárek pod stromeček, nad nímž všem, kteří Honzíka znali, zůstával rozum stát. Zdůvodnil to pokročilou nemocí. Skutečný důvod jeho odchodu však spočíval, jak se později svěřil, v rozmrzelosti nad poměry v divadle, které tolik ctil, miloval, a nechtěl se dál podílet na jeho úpadku,“ vzpomínal na kolegův odchod z divadla František Filipovský.
Foto: J.Broukal, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons
Miroslav Macháček
Po odchodu ze Zlaté kapličky se herec držel v ústraní. V posledních letech své kariéry už získával uplatnění pouze v televizi na úkor filmů, což nesl hodně nelibě. K jeho nejznámějším rolím z té doby patří role přísného otce F. L. Věka ve stejnojmenném seriálu, který režíroval František Filip. Tento televizní režisér byl snad jediným, kdo to se svérázným Pivcem uměl. Dokázal eliminovat jeho špatné nálady, uměl pracovat s jeho vznětlivou povahou. Pivec byl znám tím, že dokázal vybouchnout jako sopka, byl jako přetopený kotel. Traduje se, že režiséři kolem něj našlapovali po špičkách.
Jednou například ztropil malér kvůli kouření. Pivec totiž jednoho dne, jako když utne, přestal kouřit a v tom zůstal fanaticky důsledný. Každého pak přesvědčoval, jaké je kouření svinstvo. Někdejší silný kuřák najednou nesnášel kouř, což se promítlo i do jeho práce. František Filipovský vzpomínal, jak jednou právě kvůli kouření zmařil Pivec celý natáčecí den. Stalo se tak poté, co jednou ráno pro něj přijel z Barrandova šofér s volhou, aby jej odvezl na plánované natáčení v ateliéru. „Nasedl, zavětřil a nasadil zarputilý výraz. Po chvíli, neujeli snad ani kilometr, poručil šoférovi, aby zastavil, že v tom smradu nemůže dýchat. Ten se nesměle bránil, že jedou načas, protože v ateliéru jsou připraveni se štábem další herci. Pivec však trval na svém. Řidič mu tedy, ač nerad, vyhověl. Pivec vystoupil a k šoférovu údivu prohlásil, že se vrací pěšky domů, kde bude čekat, až pro něj pošlou jiné, nezakouřené auto. Šofér tedy odjel bez Pivce. Na Barrandově zmatek, produkční se telefonem spojil s trucujícím Mistrem, rozhodnut poslat pro něj jiný vůz. Jenomže Honza ho zaskočil oznámením, že nikam nepojede, protože je z té situace úplně vyřízenej a není schopen práce, natož umělecké. Dál se odmítal bavit. Šofér však přece jen přijel i s produkčním, ale vrátili se opět bez Pivce. Ten jim ani neotevřel dveře. Znovu telefon, znovu marné přemlouvání, a tak se netočilo,“ popsal peripetie, které herec způsobil filmařům Filipovský. Jeho obliba logicky mezi barrandovskými filmaři klesla na bod mrazu. Nakonec ale bylo vše zapomenuto a Pivec se podobným extravagancím už vyvaroval.
Snadné to se znamenitým hercem neměli ani jeho kolegové. Když měl Pivec dobrý den, nezkazil žádnou legraci. Srčel humorem, vyprávěl historky a různé anekdoty. Byl šťastný, když divadelní šatna díky němu burácela smíchy. Když mu však něco přelétlo přes nos, střídaly se u něj cholerické výbuchy s nepříjemným mrzoutstvím. Rád popichoval ostatní, ale jakmile se stal tečem vtipkování on, bylo zle. Stačilo, aby někdo prohlásil, že Saša Rašilov je lepší herec, a Pivec znám svou ješitností klidně zavrhl i kamaráda.
K hercům, do kterých si tu a tam rýpnul, patřil král dabingu František Filipovský. Prohlásil o něm, že je „český Mickey Mouse, který nakonec slízne všechnu smetanu“. Filipovský byl však nad věcí, nenechal se urazit: „Přistoupil jsem na jeho hru s Mickey Mousem, jímž se s dosti zlomyslným úmyslem pokusil přehánět a ironizovat některé rysy mého chování. Byl to jeho obvyklý způsob odvádění pozornosti od vlastních slabůstek, jímž nejednou čelil s pro něj příznačnou nedůtklivostí. Takového jsme ho znali, a tak jsme ho i brali. Vzal jsem jeho Mickey Mouse na vědomí, a to ho zaskočilo. Rozhodně jsme si každodenně lásku nevyznávali.“
Foto: Archiv Národního divadla, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons
František Filipovský
Krom režiséra seriálu F. L. Věk to s ním bravurně uměla ještě jeho maminka Františka, která si přála, aby z jejího syna vyrostl inženýr. Byla pragmaticky založená, přála si, aby byl dobře zajištěn. To naopak tatínek, zámečník a nožíř, Jan Pivec pobízel svého jediného syna k herecké činnosti. Sám se totiž v mládí zkoušel stát hercem, ale narazil na odpor své rodiny.
Možná by se z Jana Pivce inženýr stal, nicméně neměl buňky na matematiku. Zprvu studoval reálku. Z té však kvůli špatným studijním výsledkům přešel na obchodní školu na Smíchově. Tam se mu však také nedařilo. A tak zkusil kariéru obchodníka. Opět ale s nevalným úspěchem, dvakrát jej ze zaměstnání vyhodili.
Nakonec, díky tatínkovi, si tu cestu k herectví přeci jen našel. Otec totiž našel v novinách inzerát Biblické divadelní společnosti Karla Hroudy, ve kterém sháněli nové členy. A tak otec svého syna popíchl, aby se k nim přidal. Tehdy začala Pivcova herecká dráha.
Dlouho se však Jan Pivec v divadelní společnosti, která hrála převážně biblické výjevy, neohřál. Brzy přešel do rodinného divadelního spolku Oldřicha Nádhery. Jelikož pěkně zpíval, sdělili mu, že by měl jít studovat operu na pražskou konzervatoř. A tak to šel zkusit. Jenže neudělal příjímací zkoušky. Nicméně si jej všimli profesoři z činohry, kteří rozpoznali jeho herecký talent. Jeho spolužáci pak byli například Miloš Nedbal, Vlasta Fabiánová či Hana Vítová.
Během studia hrál v Osvobozeném divadle, neboť nechtěl být plně finančně závislý na svých rodičích. Po škole přišlo první angažmá v Bratislavě. Byl přijat díky své statné postavě, neboť ve Slovenském národním divadle zrovna sháněli hereckého partnera k přední protagonistce Haně Meličkové, která byla velmi vysoká. Během 4 let, kdy v bratislavském divadle působil, hrál mnoho hlavních rolích, nejvíce zaujal svým ztvárněním Mefista v Goethově Faustovi.
Jeho výkonů si všiml i hlavní dramaturg Národního divadla v Praze Karel Hugo Hilar, který Pivcovi nabídl v roce 1934 angažmá v Národním divadle, kterému zůstal věrný až do svého odchodu do důchodu v roce 1970. Jeho doménou byly dramatické role, dokázal však bravurně zvládnout i komediální party. Říká se, že jeho Jago v Shakespearově dramatu Othello je nepřekonatelný. „Kdyby takhle zahráli Jaga v Americe, kamaráde, do konce života nemusej nic dělat, budou jezdit od divadla k divadlu za velice tučné honoráře – milionář by byli,“ prohlásil Jan Werich.
Vedle Národního divadla stíhal také účinkovat v televizních filmech a seriálech. K jeho nejznámějším rolím patří hlavní role ve filmu Muži nestárnou. Ztvárnil zde postavu Stáni Jarského ve třech životních etapách: zamilovaného studenta, úspěšného inženýra a prošedivělého podnikatele. Když zpíval refrén: „Madono má, modlím se k vám…,“ nejedno dívčí srdce povyskočilo. K dalším jeho známým rolím patří například postava císaře Zikmunda v husitské trilogii Otakara Vávry.
Během natáčení filmu Muži nestárnou se seznámil s o třináct let mladší herečkou Janou Romanovou. Jiskra mezi nimi byla tak silná, že si roku 1943 řekli své ano. Půvabná brunetka s drobnou tváří a výraznýma očima, která hrála prostřední z generace tří žen z jedné rodiny, do kterých se on v roli Stáni Jarského opakovaně zamilovával, zůstala jeho ženou do roku 1948, kdy emigrovala do Anglie. Rozvod proběhl na dálku.
Další ženou jeho života byla sekretářka Taťána Kořínková, kterou si vzal krátce po svém rozvodu. Jejich manželství se ale údajně rozpadlo kvůli hercově mamince, která svou snachu neměla ráda. Nutno dodat, že Pivec měl ke své mamince velmi silné pouto, zejména poté, co jeho otec zemřel.
Až to třetí manželství se ukázalo jako to pravé. Poslední ženou jeho života, se kterou byl až do své smrti, se roku 1958 stala Věra Stejskalová, která pracovala jako mzdová účetní Národního divadla. Dlouhé roky trpělivě snášela jeho rozmary, bděla nad ním, aby včas odešel do divadla, aby jej nikdo nerušil. Jejich manželství, stejně jako ta předešlá, bylo bezdětné.
Ve stáří trpěl srdečním astmatem a ucpáváním cév. I tak řadu let až do své smrti čekal na další svou roli alespoň ve filmu, ale nedočkal se. Herec, jehož jméno evokuje pěnivý mok, zemřel v nedožitých 73 letech dne 10. května 1980. Pohřben je s rodiči a manželkou Věrou ve společné hrobce na Vinohradském hřbitově.
Foto: David Sedlecký, CC BY-SA 3.0, via Wikimedia Commons
Hrob Jana Pivce
TVRZNÍK, Jiří. Komik se vrací: ze vzpomínek Františka Filipovského. V Praze: XYZ, 2007. ISBN 9788073880286.