„My jsme sice měli rádiové ticho a nesměli vysílat, ale rádio jsme přijímali. Nevím, jestli to bylo 5. nebo 6. května, když se posádka dozvěděla, že vypuklo povstání. Okamžitě jsme se vraceli, myslím, že jsme dokonce předčasně žádali o návrat. Vrátili jsme se a všechny posádky byly připraveny u velitele perutě Jana Kostohryze a říkaly – poletíme na pomoc,“ řekl před dvanácti lety Právu střelec a radista Pavel Vranský, příslušník 311. bombardovací perutě. Ta měla na starosti protiponorkové hlídky v Severním moři a létala na amerických čtyřmotorových bombardérech Consolidated Liberator.
Historik Jiří Rajlich z Vojenského historického ústavu dodává: „V celé Velké Británii bylo skutečně zachyceno volání pražského rozhlasu v Praze o povstání. A všichni českoslovenští letci čekali, že budou posláni na pomoc Praze.“
Už se viděli nad Prahou
Taková akce by však v případě bombardovací perutě byla velmi obtížná, upozornil historik: „311. peruť byla jistě velmi nadšená, ale s protiponorkovými liberatory by to bylo těžké. Byla vyzbrojena hlubinnými náložemi. Nedokážu si představit, že by mohli rychle zasáhnout.“ I Vranský ve vzpomínce připustil, že letadla by se musela přezbrojit a naložit místo hlubinnými tříštivotrhavými pumami.
„Daleko větší šance byla u československého stíhacího wingu v Manstonu, kde byly 310., 312. a 313. československé stíhací perutě,“ řekl Rajlich. Stíhací křídlo (wing) tvořily tři perutě (squadrony).
Popsal také situaci, když se piloti spitfirů v Manstonu dozvěděli o povstání: „Tam vypuklo okamžitě pozdvižení. Plukovník Jaroslav Hlaďo, který jim velel, mi po letech vyprávěl, že musel všechny krotit, protože chtěli letět bez rozkazu. Jak mi říkal jeden z pamětníků, šli by domů třeba pěšky, když už ne letadlem. Jaroslav Hlaďo vyhlásil z vlastní iniciativy pro československý stíhací wing pohotovost a okamžitě odjel na inspektorát Československého letectva do Londýna ke generálu Janouškovi. Tam se probíraly návrhy na způsob vyslání pomoci.“
Foto: Archiv Jiřího Rajlicha
Major Jaroslav Hlaďo, velitel Českloslovenského stíhacího křídla (Wingu) RAF.
Nakonec padlo rozhodnutí vyslat dva čtyřčlenné stíhací roje z 312. perutě, které měly tvořit předvoj. „Hned po poradě nejvyšší představitel československého letectva ve Velké Británii, jeho generální inspektor divizní generál Karel Janoušek, nasedl do dakoty a narychlo odletěl do Remeše na vrchní velitelství spojeneckých expedičních sil. Tam jim vysvětlil situaci a řekl, aby z prestižních důvodů aspoň jednu squadronu poslali k americké polní armádě,“ popsal dění Rajlich.
Na pomoc Praze však nevyrazila žádná: „Generál Janoušek vzpomínal, že mu tam ukázali mapu s demarkační čárou na linii Karlovy Vary, Plzeň, České Budějovice. Americký velitel ho ubezpečil, že Američané nemají v úmyslu mezispojeneckou dohodu porušit. Generál Janoušek vzpomínal, že chápal snahu dostát spojeneckým závazkům, a s nepořízenou se vrátil do Londýna.“
Foto: Archiv Jiřího Rajlicha
Generál Karel Janoušek, generální inspektor československého letectva ve Velké Británii
Zklamání to bylo i pro Vranského: „Čekali jsme celou noc u letadla, že nás pustí, ale pořád nepřišel rozkaz k odletu. Druhý den dopoledne se kapitáni dohodli, že poletíme, i když nedostaneme povolení. Sedli jsme do letadla a jedno letadlo, myslím, dokonce už nahodilo motory. V tom vyběhl velitel squadrony Kostohryz, který začal mávat na nás všechny a volal velitele letadel. Něco jim říkal a velitelé pak přišli zpět a informovali, že Angličani nedají souhlas k letu na Prahu a že dokonce vyhrožovali, že když tam poletíme, že nás britské stíhačky budou sestřelovat. No tak z toho sešlo. Byli jsme nešťastní.“
Historik Rajlich dodává: „Hrozba sestřelení letadla jako porušení rozkazu mi přijde trošku přitažená za vlasy, slyším to poprvé, ale faktem zůstává, že na pomoc Praze neodletěla ani 311. bombardovací, ani žádná ze tří stíhacích perutí na jihu Anglie.“
Neválčí se jenom zbraněmi
Exilové vedení dlouhodobě podnikalo kroky, aby se českoslovenští letci zapojili do osvobození vlasti. „Když si odmyslím pokusy o nasazení našeho letectva na pomoc Slovenskému národnímu povstání v roce 1944, tak nejvyšší představitel československého letectva ve Velké Británii generál Karel Janoušek vyvinul z vlastní iniciativy poměrně velké úsilí, aby alespoň část letectva byla nasazena nad Československem. První pokus učinil v prvních měsících roku 1945, když se spojenecká vojska probíjela Německem,“ připomíná Rajlich.
Piloti 313. čs. stíhací peruti u svých Spitfirů Mk.IX na polním letišti v osvobozené části Belgie.
Přiblížil Janouškovy kroky: „Z vlastní iniciativy odletěl na velitelství spojeneckých sil do Remeše, aby přímo u amerického generála Dwighta Eisenhowera požádal o nasazení československého letectva v rámci americké polní armády, která půjde do Československa.“
S žádostí nepochodil. „Dostalo se mu poměrně střízlivého přijetí. Byl ujištěn o tom, že Američané nemají v plánu jít do Československa, takže se Janoušek vrátil do Londýna s nepořízenou,“ řekl historik.
Dodal, že generál nerezignoval: „Nevzdal to. V době, kdy byl ašský výběžek v rukou americké 3. armády a bojovalo se o Cheb, tak 25. dubna 1945 zase letěl do Remeše. Tam mu řekli, že vyšlou instrukci na britské velitelství Fighter Command, protože tři československé stíhací perutě podléhaly Britům.“
Foto: Archiv Jiřího Rajlicha
Praha, Staroměstské náměstí, 21. srpna 1945. Přehlídka čs. letectva. Generál Karel Janoušek podává hlášení prezidentovi Edvarovi benešovi.
Janoušek se proto obrátil na britské velitelství, ovšem bezvýsledně, popisuje Rajlich: „Řekli mu, že by bylo poměrně obtížné přesunout jednotky britského letectva k nějaké americké armádě. Tam se muselo počítat s jiným palivem, se střelivem a podobně.“
To nebyl jediný důvod, upřesnil historik: „Hlavně to bylo neaktuální, protože se už schylovalo ke konci války, a Britové, kteří útočili na severu Německa směrem na Hamburk, na tom neměli žádný bezprostřední zájem, což je z našeho hlediska velká škoda. Janoušek věděl, že praktický vojenský dopad to nebude mít takový, jak by někdo očekával, ale symbolická rovina byla neoddiskutovatelná. Neválčí se jenom zbraněmi, ale potřebujeme také symboly.“
Zklamání
Ani toto odmítnutí však neznamenalo konec snah londýnského vedení vyslat piloty nad Prahu. Poslední pokus nastal 6. května 1945, o kterém mluvil Pavel Vranský.
Že byli piloti připraveni, potvrzuje i fáma v britském tisku, jak českoslovenští piloti odletěli na pomoc Praze, připomněl historik: „Někteří senzacechtiví angličtí novináři navštívili Manston, kde sedělo v kabinách spitfirů 312. peruti několik pilotů pod vedením kapitána Huga Hrbáčka. Ten jim vysvětlil, co všechno mají v úmyslu Němcům udělat. Oni z toho napsali článek, že co nevidět odletí na pomoc Praze. Nikdo to nezkorigoval a zpráva o jejich odletu se objevila nejenom v anglických novinách, ale i v anglickém rádiu, kde oznámili, že československá peruť z Velké Británie přiletěla na pomoc Praze. Informace byla zachycena i v Praze, kde vzbudila velikou naději a nadšení, po kterém následovalo zklamání, protože nad Prahou se žádný československý spitfire neobjevil.“
Foto: Archiv Jiřího Rajchla
Spitfiry Mk.IX od 313. čs. stíhací peruti RAF po startu na počátku roku 1945.
Němci mezitím bombardovali Prahu, připomněl historik: „Hlavně z ruzyňského letiště. Létaly na Prahu proudové Messerschmitty Me 262, které zasáhly 7. května budovu rozhlasu na Vinohradech. Několik útoků také provedly bitevní Focke Wulfy 190 z letiště v Pardubicích. Ty mají na svědomí několik významných budov na Václavském náměstí, jako bývalý Dům obuvi.“
Hlídkové lety po konci války
I když Němci kapitulovali, válka pro všechny neskončila, připomněl Vranský: „Už 8. května se všude slavilo, my jsme chtěli slavit taky, měli jsme v sobě nějakou whisky a najednou jsme slyšeli v důstojnických kantýnách hlas z amplionu – nařizuji normální válečné služby, žádné oslavy nejsou. Dozvěděli jsme se, že máme hlídat vzdávající se ponorky.“
Historik Rajlich opět dodává: „Právě 311. peruť, u níž sloužil pan Vranský, byla ze všech našich jednotek nejdéle operační, protože jí byl svěřen úkol vypátrat německé ponorky a doprovázet je do britských přístavů. Poslední operační let tohoto charakteru je z 4. června 1945. Pokud jde o stíhače, ti byli ve válečném stavu do 12. května 1945, kdy československý stíhací wing dostal poslední úkol doprovázet a krýt britskou invazi na Normanské ostrovy.“
Podle Rajlicha pak ještě doprovázely letoun s britským panovníkem, který zamířil na osvobozené Normanské ostrovy, jedinou část Spojeného království obsazenou Němci.
Po skončení hlídek se piloti 311. perutě připravovali na transportní lety do Československa.
Opožděný návrat letců
„Generál Janoušek usiloval o co nejrychlejší návrat letectva do vlasti. Ještě v květnu 1945 o tom jednal s Brity, kteří mu řekli – kdyby bylo na nás, tak můžete letět okamžitě. Američané s tím taky neměli problém, ale sovětská strana, jak bylo tehdy častým zvykem, na žádost vůbec neodpověděla, takže se to strašně táhlo. Ani nová československá vláda, ta košická polokryptokomunistická, nevyvinula takové úsilí v tlaku na sovětské velení, jaké mohla. Nejdřív bylo třeba uvítat armádní sbor ze Sovětského svazu,“ dodal Rajlich.
Letci se vrátili až v půlce srpna. Československý wing odletěl z Manstonu 7. srpna 1945, ale do Prahy ten den nedorazil. „Ti, kteří je čekali 7. srpna na ruzyňském letišti, se jich nedočkali. V místě plánovaného mezipřistání panovalo velmi nepříznivé počasí, a tak se tam museli zdržet. K oficiálnímu uvítání mohlo dojít až 13. srpna 1945, kdy wing pod velením majora Jaroslava Hlaďa přistál na Ruzyni,“ řekl Rajlich.
Příslušníci letectva prošli 21. srpna Prahou na Staroměstské náměstí: „Byla to velká sláva a současně to bylo naposled, kdy československé letectvo ze Západu vystoupilo veřejně jako celek. Českoslovenští letci a vojáci ze Západu nebyli jedinou složkou, která byla postižena perzekucí, ale letectvo ze Západu bylo postiženo plošně. Z 1500 letců, kteří se vrátili, jich po několika vlnách čistek v letech 1948 až 1950 zůstalo ve službě jenom několik, většinou nepostradatelných odborníků. Každý měl zakázáno létat,“ uzavřel historik.
Malé i velké příběhy českých i světových dějin vás přesvědčí o tom, že historie je učitelkou života. Vychází každou druhou neděli na Novinky.cz, Spotify, Apple Podcastech či platformě Podcasty.cz.
Poslechněte si také naše další podcasty: