Často slýcháme, že se svět mění a přestává být bezpečný, protože na scénu se derou nové vojenské velmoci na vzestupu schopné přepsat světový řád platný od konce druhé světové války. Z čistě vojenského hlediska to ale v současné Evropě zkrátka není pravda.
Ruská armáda totiž už čtvrtým rokem vede plnohodnotnou konvenční válku se státem, který na jejím počátku fakticky neměl funkční konvenční armádu. I v dnešní době je ukrajinská armáda postavena ze 40 % na čisté improvizaci. Dalších 40 % tvoří vyřazená západní technika z osmdesátých let, 10 % připadá na sovětskou techniku ze stejné dekády a zbylých 10 % tvoří moderní výzbroj – ta je navíc většinou určena primárně k obraně. „Druhá nejsilnější armáda planety“ přesto oslavuje každou dobytou vesnici jako druhou bitvu u Kursku.
Trochu realističtější by označení „vojenská velmoc na vzestupu“ bylo pro současné Turecko. Jeho ambiciózní námořní doktrína Modrá vlast sice spolehlivě zvedá krevní tlak v Aténách, ale ve srovnání s kombinovanou silou evropských flotil ve Středozemním moři je to stále jiná liga. Objektivně vzato neexistuje v bezprostředním okolí Evropy nikdo, kdo by ji mohl konvenčně vojensky ohrozit.
Úplně jiná situace samozřejmě panuje v Asii. Tamní největší průmyslová mocnost světa činí vše pro to, aby byla „opět velká“. A jak nás historie učí, kombinace obrovského průmyslového výkonu, historických křivd a vypjatého nacionalismu v dějinách ještě nikdy, ale opravdu nikdy neskončila špatně.
Pro průměrného Evropana je tu však jedna dobrá zpráva: tento geopolitický „průšvih“ se odehrává přesně na opačné straně planety.
Evropské armády jsou překvapivě silné
Pokud bychom se podívali na suchá čísla hypotetické „společné armády“ složené z EU, Velké Británie a Norska, obraz evropské vojenské slabosti se začne drolit. Tato koalice v součtu disponuje pozemním vojskem, které co do počtu kusů techniky i vojáků převyšuje americkou armádu. V nebi pak operuje druhé největší a technologicky nejvyspělejší letectvo planety. Námořní operace daleko od domova navíc zvládají jen Evropa a USA, ačkoliv Američané hrají svou vlastní ligu.
Evropský arzenál je přitom víc než jen nadstandardní. Páteř letectva tvoří stroje jako Eurofighter Typhoon nebo Dassault Rafale, které doplňují nejmodernější F-35. I v protivzdušné obraně je na tom Evropa překvapivě dobře. Disponuje přibližně padesátkou systémů dlouhého dosahu (SAMP/T a Patriot) a více než čtyřiceti moderními plavidly se schopností ničit balistické rakety. K tomu všemu má druhou největší zásobu střel s plochou dráhou letu na světě.
Vojenská síla je však primárně o technologiích. Evropa spolu s USA zůstává jedinými globálními hráči, kteří dokázali samostatně zkonstruovat a zprovoznit fungující systémy obrany proti balistickým raketám. Skutečná technologická dominance se však odehrává na průmyslové úrovni. Klíčové komponenty pro elektronický boj a radarové systémy, jako jsou vojenské čipy na bázi FD-SOI, GaN on SiC nebo GaAs MMIC, se nevyrábějí nikde jinde než v USA a EU.
A pak je tu nekonečná debata o dronech. Navzdory populárnímu přesvědčení nejsou drony žádnou „Wunderwaffe“, proti které není obrany. Jakmile se tyto „převratné“ hračky setkaly s funkčním letectvem, skončilo to pro ně absolutním fiaskem. Důvod, proč na Ukrajině působí tak destruktivně, nespočívá v jejich nepřekonatelnosti, ale v tom, že ani jedna ze stran nemá k dispozici kompetentní letectvo. (Názory velitele francouzské armády na tento problém jsem sepsal zde.)
Evropské ozbrojené síly jsou spolu s Japonskem a Austrálií v podstatě jediné na světě, které snesou kvalitativní srovnání s americkou armádou. Ano, v rámci „alianční dělby práce“ si spojenci zvykli delegovat některé nákladné strategické schopnosti na Washington, ale nic z toho kriticky neohrožuje schopnost Evropy vyhrát konvenční střet na „starém kontinentu“.
Ruské jaderné pohádky
I domnělá evropská slabost v jaderné oblasti se značně přeceňuje. Británie a Francie disponují dohromady zhruba 500 aktivními hlavicemi. Rusko jich má přibližně 1 550. Často sice slýcháme hrozivá čísla kolem pěti tisíc, ale to jsou hlavice v rezervě. V překladu: jsou to spíše radioaktivní těžítka, jejichž zprovoznění by trvalo roky a vyžádalo si investice v řádu desítek procent ruského HDP.
Jaderný arzenál totiž nefunguje jako ve filmech, kde v zapomenutém silu najdete funkční raketu i třicet let po konci studené války. V realitě vyžadují jaderné zbraně extrémně drahou a pravidelnou údržbu – od doplňování tritia až po výměnu elektroniky, která vlivem radiace rychle degraduje. Ještě nákladnější je pak provoz samotných nosičů.
Pro srovnání: Spojené státy investují do modernizace své jaderné triády ročně více peněz, než kolik činí celý vojenský rozpočet Ruské federace. V Číně pak údržba podstatně menšího arzenálu (cca 600 hlavic) odčerpává z rozpočtu Pekingu naprosto zásadní sumy. Ruský vojenský rozpočet by tak měl být reálně schopen ufinancovat spíše síly o velikosti těch francouzských.
Pak je tu ale „ruský zázrak“. Moskva tvrdí, že zvládne provozovat největší jaderný arzenál na světě, stovky mezikontinentálních balistických střel a flotilu čtrnácti jaderných ponorek za částku o 30 % nižší, než kolik platí Británie za svých 220 hlavic (které jsou navíc umístěny výhradně na čtyřech ponorkách). Ruský arzenál má tak stát pouhou třetinu nákladů, které na své jaderné síly vynakládá i Čína, ačkoliv je její arzenál významně menší.
Po invazi na Ukrajinu už málokdo věří pohádkám, podle kterých Rusko zvládne zázračně vyrábět a udržovat zbraně za desetinu toho, co ostatní. Logika věci je neúprosná: Rusko buď aktivně udržuje jen část svého deklarovaného arzenálu, nebo jeho strategické síly v tichosti podléhají korozi, zatímco nadřízeným chodí hlášení o jejich perfektním stavu.
Vezměme si nejdůležitější část jaderného odstrašení – přítomnost raketonosných ponorek (SSBN) na moři. Na rozdíl od balistických raket v silech zde můžete počet funkčních kusů zjistit jednoduše: spočítáte ty, které zůstaly u mola. Z amerických čtrnácti plavidel jsou nyní na moři čtyři až pět. Z evropských osmi jsou v aktivní službě na moři tři. Z ruských čtrnácti jsou to však jen dvě, přičemž tento počet často klesá na jedinou ponorku.
Evropa je neschopná válčit
Vojenská hierarchie je ze své podstaty antitezí demokracie. Je navržena tak, aby na konci každého řetězce stál právě jeden člověk s absolutní rozhodovací pravomocí. Proti jeho rozkazu neexistuje odvolací instance; maximálně si můžete jít postěžovat nadřízenému. Jedinou cestou, jak nesplnit rozkaz, je prohlásit jej za nezákonný a pak už jen v koutku duše doufat, že vám budoucí vojenský soud dá za pravdu.
Tento princip samozřejmě neplatí jen pro vojenské jednotky, ale i pro samotné politické vedení války. V případech, kdy konflikt vede více zemí, se na vrcholu musí dohodnout dva, maximálně tři lidé, z nichž jeden obvykle drží v rukou všechny hlavní karty. Nikdy to není dvacet devět států.
Hlavní problém tkví v tom, že válka na Ukrajině, v Pobaltí či Polsku by byla a je politicky extrémně komplikovaná. Takzvaný „management eskalace“ je neuvěřitelně složitá disciplína i v případě, že válčí jen jeden stát. V rámci Evropy budou mít Finsko, Polsko, Německo, Španělsko či Řecko naprosto odlišné priority a zájmy.
Představme si, že v rámci války začne Rusko z území Běloruska ostřelovat Varšavu. Má Evropa vpadnout do Běloruska? Stačí jen bombardovat odpalovací zařízení? Nebo jen posílíme polskou protiraketovou obranu? Kolektivní rozhodování mnoha subjektů zpravidla vede k volbě toho nejméně eskalačního řešení. Což je vojensky zpravidla to nejhorší možné rozhodnutí. Války se vyhrávají zpravidla eskalací.
Ani na domácí frontě není situace růžovější. Evropský vícestranický systém je sice úžasně demokratický, ale pro vedení války zcela nefunkční. Většina kontinentálních států postrádá funkční legislativu pro válečné soudy nebo vyhlášení stanného práva. Představa, jak se dnešní evropské státy pokoušejí zavést válečnou cenzuru, aniž by porušily desítky různých mezinárodních smluv o lidských právech, je námětem na hodně černou komedii.
A to raději nemluvme o celkovém ideovém nastavení. Onen rádoby intelektuální moralismus a „fetišismus mírového řešení“ sice dává Evropanům příjemný pocit morální nadřazenosti, ale patří do scénářů Star Treku, nikoliv do reality. Pokud válčíte s cílem porazit nepřítele, nejčastěji to končí uzavřením míru. Pokud ovšem válčíte s cílem dosáhnout míru, končí to zpravidla vaší porážkou.
Proč Evropa potřebuje Američany
Zde se dostáváme k tomu, proč jsou Spojené státy pro obranu Evropy tak kriticky důležité. Nejde ani tak o jejich vojenské kapacity (byť i ty přicházejí vhod), jako o fakt, že USA fungují jako lídr, který skutečně rozhoduje. Pointa tkví v tom, že Washington je oním dominantním hráčem, který si dokáže prosadit svou i proti vůli několika váhajících států.
NATO je v mnoha ohledech dědictvím studené války a zachovává si značnou míru jisté „vojenské nedemokratičnosti“. Jakmile dojde k aktivaci článku 5 a spuštění obranných plánů, velení nad většinou členských armád na kontinentu přechází na nejvyššího vojenského velitele NATO v Evropě (SACEUR – tradičně Američan). Nad ním ve vojenské hierarchii stojí již jen předseda Vojenského výboru NATO (CMC – tradičně Evropan).
Teoreticky musí být každé významné rozhodnutí schváleno radou jednomyslně, jenže v krizové situaci se definice toho, co je „významné rozhodnutí“, stává velmi ohebnou. Jedinou možností nesouhlasu pro daný stát je přikázat své armádě přestat poslouchat Alianci a opustit vojenské struktury, což je krok, u kterého je otázkou, zda by jej v probíhajícím konfliktu ostatní vůbec respektovali.
Vzhledem k tomu, že vrchní velitel operace je vždy Američan a USA jsou vojensky nejsilnějším členem, je to de facto americký prezident, kdo rozhoduje. Vzhledem k tomu, že jediná možnost nesouhlasu je ta úplně krajní, tak USA dokážou přimět členské státy dělat i to, co se jim zrovna nechce, přestože nad nimi nemají absolutní kontrolu.
Evropská armáda je utopie
Samozřejmě lze argumentovat, že tento problém by elegantně vyřešila jednotná evropská armáda, případně alespoň evropská obdoba NATO zastřešená EU. Háček je v tom, že jde o naprostou politickou utopii.
Některé vlivné státy sice podobné vize formálně a velmi vzletně podporují, jakmile by ale pro ně měly reálně něco obětovat, začnou vršit tolik výjimek a podmínek, že celý koncept rychle ztratí smysl. Učebnicovým příkladem může být Francie – země, která se tradičně staví do role hlavního hybatele evropské vojenské spolupráce.
V současné geopolitické konstelaci je reálně ve hře možnost, že Evropa přijde o americký jaderný deštník. Paříž přitom disponuje dostatkem vlastních hlavic, a navíc jejich produkce aktuálně běží na plné obrátky. Řada evropských států zde pochopitelně vidí úžasnou příležitost, jak si pojistit vlastní bezpečnost i bez spoléhání se na nevyzpytatelný Washington.
Francie již nyní naplno vyrábí rakety ASMPA-R a teoreticky by je mohla rozmístit na základnách v Nizozemsku, Německu, Itálii či v Polsku. Princip aliančního „jaderného sdílení“ (NATO Nuclear Sharing) totiž úmyslně spočívá v tom, že jsou hlavice umístěny na základnách hostitelských zemí, které by se jich v extrémním případě mohly zmocnit i silou, takže absence rozsáhlých francouzských základen rozhodně nevadí.
Existuje jen málo věcí, které by evropskou bezpečnost v roce 2026 zvýšily efektivněji než jaderné zbraně na polském území. Pro Paříž by to navíc představovalo nevídané finanční terno: Berlín naznačil, že by projekt mohl spolufinancovat, a hostitelské země by si k obsluze těchto střel logicky musely pořídit francouzské letouny Dassault Rafale. Pro Francii i zbytek Evropy by to byla učebnicová situace typu „win-win“.
Jenomže přesně v momentě, kdy by tato obranná spolupráce vyžadovala vzdání se byť jen kousku suverenity nad vlastními strategickými schopnostmi, Francie okamžitě zařadila zpátečku a omezila se na jaderná cvičení. Přitom právě částečná ztráta suverenity je podstatou NATO, které funguje jen proto, že se státy vzdávají suverenity ve prospěch vzdálených USA. Francie se své vojenské autonomie ve prospěch Itálie zkrátka nevzdá – a platí to i obráceně.
Budoucnost není růžová
Současná evropská strategie sází na prostou kartu: budeme vojensky natolik silní, že v případě konfliktu nebudeme muset skutečně válčit. Je sice pravda, že Rusko je v porovnání s Evropou vojensky výrazně slabší, ale osobně nesdílím optimistickou představu, že lze obranu proti němu pojmout jen jako jakýsi asymetrický konflikt.
Jde o typicky evropské řešení: strukturální problém se pokusíme prostě zasypat penězi v naději, že se přestane projevovat. To není nutně selhání jen současných vlád, ale spíše vrozená vada jakékoli konsenzuální politiky, jejíž limity se v případě vojenských hrozeb obnažují velmi rychle. Evropa zkrátka kriticky potřebuje někoho, kdo ji skutečně povede.
Zásadní problém ovšem nastává v otázce, zda dnes takový lídr vůbec existuje. Je stále méně pravděpodobné, že by současný prezident USA byl schopen takovou roli mentálně vykonávat, a ještě méně pravděpodobné je, že by se Evropa byla ochotna vzdát suverenity nad svými ozbrojenými silami ve prospěch dnešního Washingtonu. Jaký je tedy v roce 2026 vůbec evropský plán na obranu?