V posledních několika dnech přicházejí ze západoafrického Mali zprávy o útocích po celé zemi a rychlém postupu separatistů. Vláda čelí tlaku Tuaregů, islamistických skupin a kriminálních organizací. Vládní vojska bojují s podporou ruských vojáků a instruktorů z tzv. Afrického korpusu. Na první dobrou by se tak mohla porážka proruského režimu jevit jako prospěšný pro Evropu a obzvláště Francii, kterou ruské aktivity ze země vytlačily. Opak je bohužel pravdou a jakkoliv se situace vyvine, Evropa na ní sotva získá.

Mali – země na roztrhání

Současná situace nepřišla z ničeho nic. Mali se dlouhodobě potýká s nestabilitou, špatnou bezpečností, mezietnickými a náboženskými konflikty, růstem organizovaného zločinu a řadou dalších problémů společných dalším subsaharským státům. Rozhodujícím okamžikem, který nasměřoval zemi na současný kurz však byl bezesporu puč v březnu 2012 (poznámka: další řádky jsou samozřejmě obrovským zjednodušením celé situace, ale detailnější popis pozadí situace, motivací, aktérů konfliktu a jejich přeshraničních vztahů by vydal přinejmenším na menší knihu).

Tehdejší demokraticky zvolený prezident Amadou Toumani Touré čelil na severu země povstání Tuaregů toužících po samostatnosti. Částečně se tak na jih přelévala občanská válka v Libyi, ve které někteří z povstalců proti malijské vládě nasbírali bojové zkušenosti. Části armády nespokojené se způsobem, jakým krizi zvládal provedly převrat a sesadily jej. Paradoxně to však byl impulz pro povstalce, protože jednotky rozmístěné v ohrožených oblastech se de facto rozpadly, povstalci během pouhých dnů ovládli řadu měst na severu a vyhlásili mezinárodně neuznaný stát Azawad.

Jenomže ani povstalci se neměli radovat dlouho. Prvním důvodem byly vnitřní spory mezi povstalci samotnými. Jejich blízcí spojenci, islámisté z místní odnože Al-Kájdy měli o dalším směřování země jiné představy než především etnické hnutí za nezávislost MNLA. Někdejší spojenci si tak záhy začali jít po krku. Ani islamistický tábor nebyl právě jednotný. Stejně jako v Sýrii, Iráku, Afghánistánu a leckde jinde v muslimském světě, i zde se různé odnože Al-Kájdy, Islámského státu a dalších obdobných organizací nedokázaly shodnout na věroučných otázkách.

Tyto půtky umožnily vládě v Bamako v následujícím roce znovu ovládnout všechna důležitá města a většinu dříve ztraceného území. Nebylo to však vlastní silou malijských vojáků, ale především díky zásahu cizích armád. Zprvu to byla bývalá koloniální velmoc Francie, ale později se přidávaly další země, které v zemi či Africe měly své zájmy. V zemi tak působili vojáci či instruktoři mimo jiné z Turecka, Číny, evropských států, zemí Africké unie, mise OSN v Mali MINUSMA. V letech 2013-2023 v zemi působili též čeští vojáci.

Úspěch mezinárodních a vládních sil se odrazil v ochotě povstalců vyjednávat. Díky politickým ústupkům a příslibům větší autonomie se podařilo přivést povstalce k jednacímu stolu. Jenomže roztříštěnost protivládních sil, která tak oslabovala povstání, se rychle stávala noční můrou vyjednávačů. Nebylo totiž možné najít kompromis, který by vyhovoval všem. Navíc islámisty se ke složení zbraní nepodařilo přesvědčit nikdy.

Velmi nestabilní (prezident Ibrahim Boubacar Keïta měnil premiéry přibližně co dva roky) a i na africké poměry nebývale neschopná a zkorumpovaná vláda byla svržena dalším pučem v srpnu 2020 a v čele země stanul prozatímní prezident Bah Ndaw. Prozatímní nebyl jen tím, že měl ve funkci zůstat pouze krátce, do pořádání dalších prezidentských voleb, ale také tím, že jej záhy sesadil Assimi Goïta, důstojník speciálních jednotek malijské armády a vůdce junty, která ho do funkce dosadila v první řadě.

Goïta se sám ujal prezidentské funkce a s odvoláním na špatné bezpečnostní podmínky zrušil prezidentské volby plánované na rok 2022. Do země si navíc pozval na pomoc ruské síly v podobě wagnerovců. Proti tomu protestovaly nejen evropské státy v čele s Francií, ale také státy ECOWAS (Hospodářské společenství západoafrických států), které pozastavilo Mali členství a uzavřelo mu své hranice.

Krátce po převratu požádala malijská vláda síly OSN o stažení ze země. Na protest proti působení ruských žoldnéřů se rozhodla svou misi ukončit také Francie. Tento krok, stejně jako předchozí puč, byl přivítán velkou částí místních, kteří nefandili návratu vojáků bývalé koloniální velmoci a obzvláště ne tehdy, když vlastně ani nedokázala zajistit slibovanou bezpečnost. Opuštěné základny pro Francouzích či vojácích OSN rychle zabrala malijská armáda a wagnerovci.

Ti přišli s celkovým „rebrandingem.“ Po vzpouře Jevgenije Prigožina byli přejmenováni na Africký korpus a převedeni pod ministerstvo obrany, do země přišli s aureolou bojovníků proti kolonialismu, a dokonce dokázali zpočátku dosahovat určitých výsledků. Jejich příchod připomínal obdobné dění v dalších afrických zemích, které ve stejný čas začaly navazovat užší vztahy s Ruskem a vzdalovat se svým předchozím spojencům z Evropy.

Příchod Rusů do Afriky znamenal přelití ještě jednoho konfliktu na území Mali a to rusko-ukrajinské války. Ačkoliv se Ukrajina nachází tisíce kilometrů daleko, pro její rozvědku představují ruští bojovníci lákavý cíl. Ukrajinci se přihlásili k účasti na dříve nejkrvavějším útoku proti ruským silám v zemi, který si vyžádal desítky mrtvých žoldáků a množství ztracené techniky. Ukrajinci se tak však postavili také po boku náboženských fanatiků působících v zemi.

Z rychlého, agresivního a zpočátku zdánlivě úspěšného nástupu ruských sil v těchto dnech mnoho nezbývá. Jak se přesvědčili mnozí další ruští spojenci nejen v Africe, Rusko je přítel do dobrého počasí, ale jakmile se začne situace zhoršovat, nejsou často schopní dostát svým slibům a účinně své partnery podpořit. V posledních dnech dokázali Rusové vyjednat stažení svých lidí, ale za nepřátelskou linií ponechali malijské vojáky, po jejichž boku dříve bojovali. Představitelé Mali již ruské síly obvinili ze zrady.

Nešťastnou zemi trhanou na kusy vnitřními rozbroji a zájmy velmocí v jejich geopolitickém soupeření nečekají dobré časy. Mohlo by se zdát, že ztráta či zásadní oslabení dalšího ruského spojence bude výhodná pro Evropu. Bohužel opak je pravdou, tak jako se problémy za hranicemi Mali přelévají do země, tak i vnitřní problémy země budou mít přesah do dalších částí Afriky a bohužel také do Evropy.

Přesah do Afriky a Evropy

Státy Sahelu, pásu táhnoucího se podél jižního okraje Sahary od Mauritánie a Senegalu na západě po Súdán a Eritreu na východě patří dlouhodobě k nejméně stabilním regionům světa a jeho problémy mají globální přesah. V jednotlivých státech se již od nabytí nezávislosti neustále střídají slabé vlády vzešlé z často pochybných voleb s těmi vojenskými vzešlými v důsledku vojenského puče. To samozřejmě tehdy, pokud se země nepropadá do občanských válek.

I bez nich však je většinou situace tristní. Slabé ústřední vlády nejsou schopné vykonávat moc na svém území a často ani ve velkých městech. To vytváří ideální prostředí pro působení vzájemně se prolínajících organizovaných skupin. Mohou to být pašeráci a převaděči lidí, protože oblastí vedou nesčetné pašerácké trasy na sever a téměř všichni migranti ze subsaharské Afriky musí zvolit trasy vedoucí těmito státy. Mohou to však být také skupiny otevřeně bojující pro ústřední vládě či vládám vícero států. Nikdo si totiž neláme hlavu s hranicemi kreslenými na mapách bývalých kolonizátorů kdysi před desítkami let.

V oblasti západního Sahelu do kterého spadá také Mali působí Al-Kájda v islámském Maghrebu, Nusrat al-Islám, Islámský stát, Boko Haram a další přidružené organizace. Jak už bylo dříve popsáno, ty si naštěstí často jdou navzájem po krku a oslabují se tak. Bohužel se oběťmi jejich střetů stávají ve velkém také civilisté. Pro své působení však zákonitě potřebují peníze a jejich zdrojem se stává organizovaný zločin. Islámisté tak vybírají peníze za průchod přes jimi kontrolované území a nevadí jim za správnou cenu přimhouřit oči nad v islámu zapovězeném zbožím.

A do toho všeho zde samozřejmě existují vnitrostátní a také přeshraniční hnutí různých etnik, která nesouhlasí se současnou podobou afrického kontinentu. Ačkoliv hranice často existují pouze na mapách, snaží se o kontrolu nad územím a vyhlášením vlastních států. V případě Mali tou jsou Tuaregové a jejich neuznaný stát Azawad. Tyto skupiny se často také spojují s organizovaným zločinem či islamistickými militanty. Neustále tak vznikají a zanikají nová, lokální a nestabilní spojenectví. Jejich vznik a zánik bývá spojen s eskalací násilí a dalším zhoršováním bezpečnosti.

Otázkou v tuto chvíli není zda, ale do jaké míry a jakým způsobem se současná situace v Mali přenese do dalších států. Řada dalších zemí, mezi nimi především Středoafrická republika, Burkina Faso či Niger vsadily v posledních letech na spolupráci s Ruskem. Jenomže jak už se vícekrát ukázalo, Rusko vyčerpávané v bojích na Ukrajině není s to dostat svým závazkům jinde. Přesvědčily se o tom významnější a bližší (ať již v doslovném či obrazném smyslu) spojenci, než jsou africké země.

Zhroucení jedné země neznamená automaticky, že se ihned začnou hroutit také další, lze s jistotou předpokládat posílení povstaleckých a islamistických skupin a zintenzivnění bojů také v dalších státech. A ačkoliv Rusko přišlo zpočátku s image antikolonialismu, rozhodně nepřinesli osvobození, ale jen další formu vykořisťování a boj o klíčové africké zdroje. Co hůře, na rozdíl od evropských armád, které jsou pod dohledem veřejnosti, kterou sice nemusí dění kdesi v Africe příliš zajímat, ale přesto málokdy svým politikům odpustí masakry či špatné zacházení s civilisty, ruským žoldnéřům tato kontrola zcela chybí. Ve všech státech, ve kterých ruské sbory působí se tak množí případy masakrů, mučení, zneužívání a vykořisťování civilistů. Po akcích žoldáků zůstávají vypálené vesnice a desítky či stovky mrtvých, čímž se neliší od náboženských fanatiků či nacionalistů používajících stejné prostředky proti svým protivníkům. Jeden z důsledků těchto zvěrstev je útěk ze zasažených oblastí a migrace do bezpečnějších států. Většina jich zůstává v severní Africe, konečnou destinací však bývá také Evropa

Migrace na sever

Vzhledem k problémům států v pásmu Sahelu a zdejší vysoké porodnosti, není překvapením, že z nich každoročně migruje obrovský počet lidí. Velká část z nich se vydává dále na sever po některé z migračních tras a zhoršení bezpečnostní situace pak logicky vede k většímu počtu migrantů na těchto trasách.

Dlouhodobě zatím platí, že Sahel nepatří k hlavním zdrojovým zemím migrace do Evropy. Podle Frontexu se tyto země v současné době nacházejí především v Asii – jede především o arabské země, ale také Afghánistán, Bangladéš a další. Většina Afričanů migrujících ze Sahelu zůstává na kontinentu, konkrétně pak ve státech na pobřeží Středozemního moře. I tak však ročně minimálně desítky tisíc migrantů na malých loďkách přeplouvají moře a přicházejí do Evropy.

Jejich příchod je navíc silně koncentrován do několika málo oblastí. Logicky to jsou severní pobřeží Itálie a Španělska a poněkud překvapivě v čím dál rostoucí míře také dosti vzdálené Kanárské ostrovy. Mezi nejdůležitější tranzitní země patří sahelský Niger a Mali patří mezi nejvýraznější zdrojové země v oblasti. Nicméně i pokud zůstávají migranti na kontinentu, Evropa stejně v takovém případě musí platit.

Málokdo dnes totiž ještě věří na příchod doktorů a inženýrů z rozvojových zemí a evropské země se tak snaží nelegální migraci omezovat. Jedním z nástrojů je podpora africkým zemím. Může jít jak o rozvojovou podporu, která má napomáhat stabilizovat africké země, ale také platby, poskytování výcviku a technické podpory těm státům ležícím na migračních trasách, které jsou ještě schopné a ochotné chránit své hranice a blokovat jejich překračování.

Za evropské peníze se tak školí a vybavují pohraničníci, platí jejich mzdy a budují detenční centra pro zadržené migranty. Na stovky milionů až miliardy eur si tak přišly Libye, Tunisko, Maroko a další země. Do těchto programů se v minulosti zapojovala také Česká republika, konkrétně penězi určenými pro libyjskou pobřežní stráž.

S růstem počtu migrantů se logicky tyto státy dostanou pod větší tlak a zákonitě bude třeba řešení situace věnovat dodatečné prostředky. Je nasnadě, kam se pro ně tyto země obrátí. Evropská unie či jednotlivé evropské státy tak budou za situaci platit, ať už s migranti přeplaví přes moře nebo zůstanou na kontinentu. Je tak paradoxní, že oslabení ruského vlivu v oblasti nahrává jiným ruským zájmům, v tomto případě konkrétně oslabení evropských zemí a rozmělnění jejich zdrojů, nemluvě využití přílivu uprchlíku pro ruskou propagandu a podporu antisystémových a do značné míry proruských stran. Příklad z polsko-běloruských hranic, kde se polští pohraničníci a vojáci již roky utkávají s nelegálními migranty, jasně ukazuje, že Rusko nemá nejmenší skrupule použít migraci jako zbraň proti evropským státům.

Mali se v těchto dnech nejspíš stává dalším z řady ruských spojenců, kteří doplatí na svou sázku na spojenectví s touto „velmocí.“ Rusko vyčerpané válkou, sankcemi a přepětím vlastních sil není zatím schopné efektivně zasáhnout a je jen otázkou času, kdy se jeho selhání v Mali přenese i do dalších zemí. Bohužel na rozdíl od jiných jeho selhání, v tomto případě na něm Evropa ani další jeho geopolitičtí protivníci nemohou vydělat. Šance, že se podaří domluvit s malijskými islámisty tak, jak se to podařilo s těmi syrskými je minimální. Stejně tak jako naděje, že se v zemi podaří dosadit stabilní a prozápadní vládu. Nezbývá tak než vyčkat, kolik bude Evropu změna situace stát.

PS: Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, budu rád za like, sledování nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl a motivuje mě pokračovat dál.

Další zdroje neuvedené pod odkazy:

https://thesecuritydistillery.org/all-articles/the-wagner-group-in-africa-implications-on-migration-patterns-and-crises-in-the-region-and-beyond

https://www.bbc.com/news/articles/crmx7×3yjyko

https://ideas.repec.org/p/oec/swacaa/43-en.html

https://www.undp.org/sv/sweden/events/soldiers-and-citizens-military-coups-and-need-democratic-renewal-africa

https://www.britannica.com/place/Mali/2012-coup-and-warfare-in-the-north

https://arabcenterdc.org/resource/the-coups-detat-of-the-sahel-region-domestic-causes-and-international-competition/

https://reliefweb.int/report/mali/impact-deteriorating-security-situation-mali-border-areas-mauritania-senegal-guinea-granit-31-october-2025

https://africacenter.org/spotlight/jnim-attacks-western-mali-sahel/