Nechci hned v úvodu připomínat už uzavřený případ, kdy voják izraelské armády (IDF) palicí rozbíjel velkou, z kříže spadlou sochu Ježíše, třebaže tento šílený čin vyvolal celosvětové pobouření a nesmyslně umožnil nepřátelům Izraele přilít další dávku nenávisti do nádoby protiizraelské nevraživosti. Ne kvůli tomu, že se odehrál v Libanonu; vrátím se k němu v jiné souvislosti níže. Začnu tím, že o více než týden později (28. dubna) se stalo něco v zásadě otřesnějšího. Poloprázdnou ulicí jeruzalémského Starého města, poblíž místa známého jako Večeřadlo, kráčela katolická jeptiška. Ve vzdálenosti asi dvaceti metrů se k ní zezadu rozběhl muž a jakmile ji dostihl, zákeřně ji strčil do zad; řádová sestra padla hlavou těsně na kamenný obrubník a jen zázrakem nedošlo k nejhoršímu. Ze strany útočníka ovšem ano. Vydal se zpátečním směrem, ale po deseti krocích se otočil, vrátil se k ležící oběti a jednou ji stihl kopnout. Dalšímu řádění zabránil jeden kolemjdoucí. Ze záznamu bezpečností kamery je patrné, že útočník měl na oděvu cicijot, židovské rituální třásně, z čehož lze dovodit, že šlo o jednotlivce židovského vyznání.

Nošení těchto třásní je přikázáno v Bibli, kde v knize Numeri čteme (15. kapitola): „I mluvil Hospodin k Mojžíšovi, řka: »Mluv k synům Izraelským a rci jim, ať sobě dělají třepení široké na podolcích oděvů svých všickni rodové jejich, a ať dávají nad třepením šňůrku modrou. A to budete míti za premování, na něžto hledíce, rozpomínati se budete na všecka přikázaní Hospodinova, abyste je činili (…) a byli svatí Bohu svému«“. Jinými slovy, nošení cicijot by mělo zbožnému a bohabojnému Židovi připomínat, aby se choval podle Božího Zákona; pokud se tak nechová, nošení třásní je mrtvá formalita bez obsahu. Rozhodně tedy cicijot na oděvu není v souladu s tím, co ten židovský extremista spáchal: odporný, brutální, zákeřný a zbabělý čin, navíc vůči nic netušící bezbranné ženě. Motivem nemohlo být nic jiného než náboženská nenávist. Pro úplnost uvedu, že postižená je výzkumnou pracovnicí prestižního francouzského katolického biblického a archeologického centra École Biblique et Archéologique Française de Jérusalem. Nakonec měla štěstí v neštěstí, že nebyla vážně zraněna, to ale na zrůdnosti ataku nic nemění.

Pozitivní je, že pachatel byl velice rychle identifikován a zatčen. Policie ujistila, že takovéto případy posuzuje s maximální přísností. Izraelské ministerstvo zahraničí odsoudilo útok jako „hanebný čin“ a v prohlášení uvedlo, že Jeruzalém nadále zůstává odhodlán „chránit svobodu náboženství a svobodu bohoslužeb všech vyznání“. Méně pozitivní ovšem je, že zprávy referující o tomto děsivém incidentu hovoří jedním dechem také o tom, že nejde o individuální exces, ale o trend, který se v poslední době neblaze rozmáhá. Podrobně o tom informoval v terénním reportu na izraelském portále Ynet 1. května Oded Šalom. Je to smutné čtení; jde o svědectví křesťanů, kteří přímo na místě čelí nepřízni netolerantních zbožných Židů. Autor, podotýkám, že izraelský novinář, píše: „Plivání a ponižování je na denním pořádku. Lidé se bojí chodit v Jeruzalémě s křesťanskými symboly.“ V Jeruzalémě, kde vzniklo historicky první křesťanské společenství? Bohužel ano. Není to způsobeno oficiální vládní politikou, ale protikřesťanskou nenávistí naprosté menšiny vyznavačů judaismu. Ale, jak říkával můj otec, i malá kapka petroleje může znehodnotit sebechutnější polévku. Existuje názor, že nedávné rozbití sochy Ježíše v Libanonu vojákem IDF bylo přímým pokračováním toho, co se děje ve Starém Městě a v Judeji a Samaří. Je to napadání kněží a mnichů, nejnověji i řádových sester, ničení křesťanských symbolů, sprejování hanobících graffiti na kostely – to vše takříkajíc za bílého dne. Svět si toho pochopitelně všímá. Hagop Grnazian je křesťan z arménské čtvrti. Tvrdí: „Za současné vlády se to zhoršilo a nikdo se nesnaží to zastavit.“ Průvodce turistů Paniot Penioto připomíná: „Jsme tu jako křesťané už 2000 let. Jaký s tím má kdo problém?“ Lze namítnout, že Židé jsou v Jeruzalémě podstatně déle, o dobrých tisíc let. To ale nesmí být důvod k nenávistnému napadání.

Garo Sandroni má v arménské čtvrti malý obchod s keramikou. V ulici, po níž během dne procházejí nábožensky založení Židé k Západní zdi, do ješiv (náboženských učilišť) na hoře Sion anebo do židovské čtvrti. V otevřeném obchodě sedí kromě nedělí od rána do večera a je svědkem spousty nenávistných, urážlivých projevů. „Plivání na křesťanské duchovní a křesťanské symboly, plivání směrem k arménskému klášteru stojícímu nedaleko. Plivání a nadávky,“ konstatuje skleslým hlasem. Je to tu natolik běžné, že se z toho stal lidový název. Oficiálně má ulice na ceduli uvedeno (hebrejsky, arabsky a) anglicky „Armenian Orthodox Patriarchate Rd.“, ale mezi lidmi se ujalo „Ulice plivání“. Otázka zní, kde jinde ve světě existuje ulice, které se tak říká proto, že se tam plive na symboly křesťanského náboženství.

Obchodník Sandroni byl novinářským týmem dotázán, jaké to je žít v prostředí takové nenávisti. Odpověděl: „Sami se nad tím zamyslete.“ Pak pochopili – když slyšeli o incidentu, k němuž došlo před letošními ortodoxními Velikonocemi (12. dubna) a který není nikterak výjimečný. Věřící mládež vyzdobila hlavní ulici své čtvrti papírovými řetězy s barevnými koulemi a papírovými vlaječkami církve s arménským křížem. Pak tudy procházel zbožný Žid s pletenou jarmulkou a poblíž kláštera sv. Jakuba jednu z vlajek rozerval na kusy. Výše zmíněný arménský křesťan Hagop Grnazian k tomu řekl: „Byli jsme rozradostněni z blížících se svátků, které jsou pro nás velmi významné a důležité, svátků plných tradic a posvátnosti, a najednou se tu objeví člověk, před našima očima roztrhá vlajku církve s křížem a pokračuje dál, jako by se nic nestalo.“ Pro věřící je to jako plivnutí do tváře, opravdové ponížení. „Nenacházím slova, kterými bych popsal, co v tu chvíli člověk cítí,“ pokračoval Hagop a dodal: „Představte si, jaká by byla reakce, kdyby se něco takového stalo s židovským symbolem. Jaký povyk by kolem toho vznikl. A tady je to téměř každodenní záležitost. Už dávno to překročilo všechny meze. Dělo se to i dříve, ale od nástupu nynější vlády je to ještě horší; nevidíme žádnou snahu to zastavit. Nebo to odsoudit či se proti tomu postavit. Je to tak ponižující a zastrašující, že lidé dvakrát přemýšlejí, zda jít ven s viditelným křesťanským symbolem, například přívěskem, aby se vyhnuli nějaké nepříjemné situaci. Ano, až sem to došlo,“ svěřuje se zoufale člověk, který nechce nic jiného, než svobodně praktikovat svoji víru. Něco takového nemůže bagatelizovat žádný přítel Izraele, který je zároveň upřímně věřícím křesťanem.

Ztráta důvěry

Křesťané jako Hagop Grnazian mají také problém s některými vyjádřeními vysokých izraelských představitelů, ať už je to nejvyšší armádní náčelník, generálporučík Zamir, nebo samotný premiér Netanjahu. Oba ostře odsoudili vandalizaci sochy Ježíše v Libanonu vojákem IDF, to je nutné férově konstatovat, a voják byl navíc kázeňsky potrestán měsíčním vězením. Premiér ve vyjádření na síti X napsal, že „Izrael je jediným místem na Blízkém východě, kde je respektována svoboda vyznání každého“. My v Evropě, kdo stojíme za Izraelem, tomu upřímně věříme. Jeruzalémský Armén Hagop to ale vnímá poněkud jinak. Podle něj, třebaže premiér tvrdí, že šlo o výjimečný čin jednotlivce a že chrání svobodu vyznání a všechny křesťany v Izraeli a v regionu, je skutečnost taková, že v Jeruzalémě se dějí věci, které potvrzují pravý opak. Obdobně se lze vyjádřit i ke slovům generála Ejala. Jistěže se incident s krucifixem neslučuje s etickým kodexem IDF, v tom má náčelník generálního štábu naprostou pravdu, ale skandál hodně vypovídá o celkové náladě vůči křesťanství v izraelské společnosti. A to je něco, co si zaslouží pozornost. Protože ničení symbolů spojených s křesťanstvím, vandalismus na místech pro církev posvátných, plivání a nadávání kněžím a mnichům – to vše se odehrává za bílého dne, před zraky kolemjdoucích v jeruzalémském Starém Městě, někdy i před očima policistů. Duchovní působící v kostelech v arménské čtvrti a přilehlé oblasti hory Sion hlásí, že v roce 2025 došlo k nárůstu případů zneuctění, ponižování, slovních útoků a plivání na duchovní a jejich modlitebny. Pokud se někomu zdá, že policie v podobných případech reaguje poněkud laxně, musíme se ptát, jaký vliv na to má skutečnost, že ministrem národní bezpečnosti je ultrapravicový nacionalista Itamar Ben Gvir.

V Jeruzalémě sídlící organizace The Rossing Center for Education and Dialogue (RCED), která usiluje o mírové spolužití lidí všech vyznání, zveřejňuje každoroční zprávu o útocích na křesťany v Izraeli včetně jeho hlavního města. Údaje o incidentech jsou shromažďovány ve spolupráci s organizací pro monitorování náboženské svobody, přičemž patrný je nárůst těchto činů. Zpráva zveřejněná před třemi měsíci ukazuje, že rok 2025 byl pro křesťany žijící v Zemi izraelské velmi nepříznivý. Bylo zaznamenáno 61 fyzických útoků na duchovní nebo osoby s viditelnými křesťanskými symboly. Šlo o plivání, použití pepřových sprejů a fyzické útoky. Zdokumentováno bylo 52 hlášených případů poškození církevního majetku, včetně postřiků graffiti, neoprávněných vniknutí za účelem vandalismu a rozbíjení soch. Dále bylo zaznamenáno 14 případů ničení církevních cedulí a dalších 28 případů obtěžování zahrnujících slovní útoky a fyzické napadání náboženských procesí. Případ brutálně sražené jeptišky, o němž jsem psal v úvodu, byl poslední v této řadě.

Doslov. Aby nedošlo k mylné interpretaci. Všechny tyto útoky Židů proti křesťanům, jakkoli jsou zavrženíhodné a do demokratické společnosti nepatří, nelze srovnávat s arabským protižidovským smrtícím terorem, který je ve všech ohledech nesrovnatelně děsivější, odpornější, brutálnější a neskonale barbarský. Jde o dva naprosto odlišné jevy, přičemž kvůli obludnosti jednoho nelze přezírat podobně negativní jev druhý. Potírat je nutné oba; hovořit o obou právě tak. V souvislosti s protikřesťanskými aktivitami uvedu vyjádření Chany Bendakovské z RCED. Podle ní je stoupající nenávistný trend důsledkem rostoucího nacionalistického radikalismu v izraelské politice a společnosti. „Je tu pocit židovské nadřazenosti a odmítání každého, kdo není Žid – a to se stále zhoršuje,“ vysvětluje Chana s pokračuje: „Existuje pocit, že celý svět je proti nám a že každý, kdo kritizuje Izrael, je antisemita.“ A přidává klíčový postřeh: „V Izraeli nechápeme, co ponižování křesťanů dělá se sympatiemi a podporou Izraele mezi evangelikálními komunitami v USA. Součástí jejich hlubokého náboženského přesvědčení byla po desetiletí oddaná podpora Izraele; ta nyní ustupuje mimo jiné kvůli našemu zacházení s lidmi křesťanské víry. Patrný je výrazný pokles podpory z jejich strany, zejména mezi mladými lidmi a mezi těmi, kdo mají smysl pro hodnotu lidského života a lidská práva. Vidí chování některých Izraelců a říkají si, že to nejsou hodnoty, s nimiž by se mohli ztotožnit.“ Země tak zbytečně přichází o přízeň těch, o nichž premiér Netanjahu opakovaně prohlásil, že „Izrael nemá oddanější přátele než křesťanské sionisty“. A ti se z velké části rekrutují z věřících náležejících do evangelikálních komunit.