Jedna rovina je její nesmírné bohatství, jak to surovinové, kde zdaleka nejde jen o ropu a drahé kovy či diamanty, ale také o prvky, bez kterých naše dnešní společnost není schopná fungovat. Problém je v tom, že toto bohatství velmi často přitahuje lidi, kteří nemají, diplomaticky řečeno, „ty nejčistší úmysly“. Jde o lidi, které známe z řady dobrodružných filmů jako padouchy v oblecích sedící v luxusních kancelářích nadnárodních koncernů v Evropě, Americe či Asii, ale velmi často také o lidi, které v dnešní filmové produkci neuvidíme, totiž samotné Afričany, jejichž menšina bez jakýchkoliv skrupulí okrádá většinu Afričanů.

Druhá rovina je historické dědictví a historické křivdy. Ty reálné i ty nafouknuté a uměle udržované. Ta reálná jde jednoznačně za námi Evropany a jmenuje se Berlínská konference. Tuto konferenci svolal do Berlína tehdejší německý kancléř Otto von Bismarck a v průběhu let 1884 až 1885 tam došlo k rozparcelování Afriky ve prospěch jednotlivých evropských zemí, kromě dvou výjimek, totiž Etiopie a Libérie. Mimochodem, jak to dopadlo s Libérií a jejím snem o vzorové zemi, kde bývalí černí otroci osvobození z okovů v USA povedou Afriku k rozkvětu, je na samostatné povídání. A nebylo by to moc hezké povídání, ale svým způsobem to ilustruje, jak naivní představy o Africe měli v 19. století lidé, kteří chtěli Africe s těmi nejlepšími úmysly pomáhat. Možná by stálo za to tento příběh připomínat těm, kteří chtějí bez minimálních podmínek pomáhat dnes.

Ale zpět k berlínské konferenci. To zásadní, co se tam odehrálo, a to, co dodnes ničí Afriku, bylo to, že tehdy se na evropských stolech nakreslily čáry do map, ze kterých vznikly dnešní hranice bez ohledu na kmenové, etnické, jazykové nebo historické vazby. A to je to, co dodnes znemožňuje jak dobré vládnutí, tak i odstranění různých třecích ploch. A v zásadě samo o sobě neustále zažehává nové a nové konflikty.

Třetí rovinou je přístup Evropy, ale i naprosté většiny amerických administrativ k Africe. Když se přeneseme do období po skončení studené války, kdy oba soupeřící bloky velmi často nejen přivíraly oči, ale mnohem častěji si kromě očí zakrývaly i uši a nos, aby režimy, které zrovna měly na své straně, udržely i nadále u sebe, uvidíme jeden zásadní problém ve vztahu Západu k Africe. Tím je absurdní pocit viny a z toho plynoucí mindrák „staršího sourozence“.

Samozřejmě nahlas to nikdo neřekne, to by bylo rasistické, ale realita taková je. To, co by kdekoliv jinde bylo předmětem kritiky, sankcí a mediálního pranýřování, je v Africe přehlíženo. Protože rasismus, protože věčná kolektivní vina Západu za… za co? Že tam některé evropské země v generacích, které již dávno nežijí, nevládly hezky?

Je zvláštní, jak vytěsňujeme například arabskou expanzi do Afriky někdy od sedmého století, případně tureckou kolonizaci Afriky, kterou ukončila až porážka Osmanské říše v první světové válce. Optikou historických křivd bychom ani my Evropané téměř nemohli mluvit se zbytkem světa a zbytek světa s námi. Nicméně ten syndrom neustálého omlouvání a sypání peněz do bezedných jam korupce si svět zjevně vyhradil jen pro Afriku.

Těch rovin, proč je současná Afrika zakletá ve věčném kolotoči naděje a beznaděje, je mnohem víc a každá z nich by si zasloužila minimálně knihu. Nicméně tohle je komentář, tak budu stručný.

V posledních dnech se do zájmu médií občas prokouše dění v Mali. A opět, děje se tam tolik věcí, že je jen obtížné si najít někoho, komu fandit, a něco, z čeho mít radost. Protože dosavadní stav byl tragický a to, k čemu se schyluje, bude sice změna, ale k lepšímu zjevně nikoliv.

Současným vládcům Mali, totiž vojenské juntě pod velením generála Assimi Goïta, asi nikdo normální fandit nemůže, takže mu také fandí jen Vladimir Putin. Mimochodem, další ze čtveřice vrcholných představitelů junty a architekt její bezpečnostní spolupráce s Ruskem, ministr obrany Mali Sadio Camara, byl nedávno zabit povstalci při útoku v Kati, kde ho jeho ruští „kamarádi“ z Afrika Corps nechali napospas jen proto, aby mohli sami utéct.

Taková hezká ukázka ruského nerozborného přátelství, které již ukázali i jiným diktátorům. Zmíním třeba Bašára al-Asada. Když už zmiňujeme Rusy a jejich „vojenské jednotky“, které spíše než boj vyhledávají masakrování a okrádání civilistů, stojí za povšimnutí jejich neutuchající obdiv k nacistickému Německu.

Každopádně další porážka Rusů by člověka mohla potěšit, kdyby v ní kromě bojovníků z Azawadu neměli prsty také lidé z Jama’at Nusrat al-Islamwal-Muslimin, tedy jedna z mnoha afrických afiliací Islámského státu.

A tady se dostáváme k tomu, proč Mali v těchto dnech věnovat větší pozornost. Jakékoliv další posílení islamistů v Sahelu znamená pro Evropu větší bezpečnostní hrozby, počínaje zvýšenou migrací, přes možnou humanitární katastrofu a konče třeba přerušením dodávek důležitých surovin.

Očekávám, že evropská reakce, až se zpožděním jednoho dne přijde, se omezí na nějakou tu konferenci, možná i nějaké „ostré“ prohlášení, a když dojde na nejhorší, tak i posílání peněz, které si půjčíme na úkor našich dětí.

Možná by stálo za to rozetnout ten gordický uzel a umožnit Tuaregům vznik jejich státu, stejně tak jako dalším etnickým skupinám v Africe, a to i za cenu ozbrojených střetů. Ony tam totiž bez toho budou stále, ale bez naděje na uklidnění, které by jednoho dne mohlo přijít, pokud zmizí jedna z mnoha jejich příčin, totiž rozdělení kontinentu na územní celky, které mají konflikt ve svých genech.

Milan Mikulecký má zkušenosti z manažerských pozic v byznysu i státní správě jak v České republice, tak v zahraničí. Se svými hosty diskutuje před kamerou a mikrofonem bez ohledu na dnešní většinové názory. Hlas volajícího na poušti je historicky vyjádřením toho, kdy někteří lidé hlasitě upozorňovali ostatní na nebezpečí, do kterého se jejich společenství dostává, a nebyli včas vyslyšeni. Každý týden otevíráme nové téma.

Odebírejte Hlas na poušti také v podcastových aplikacích a nový díl vám neuteče:

Poslechněte si také naše další podcasty: