Anna přiznala, že i když působí optimisticky, sama se spíš řadí mezi pesimisty. „Já jsem založením pesimista a pořád špačkuju, ale u tak vážných věcí, jako je nemoc, to muselo jít stranou,“ svěřila se s tím, že se rozhodla nelitovat a soustředit se na léčbu.
Velkou oporou jí byla kamarádka, která si podobnou zkušeností prošla. „S odstupem času jsem se však dozvěděla, že ne všechno, co mi řekla, byla pravda. Například mi neprozradila, že mi při chemoterapii bude tak špatně. Řekla mi jen: Prosím tě, to bude brnkačka,“ přiznala.
I tak se snažila udržet nadhled a fungovat co nejnormálněji. „Říkala jsem si, že do takového stavu se nechci dostat a dařilo se mi to,“ dodala.