Eric Clapton v poslední době spíše plnil éter svými prapodivnými názory než hudbou. Naštěstí včas přišlápl brzdu a ve dvaaosmdesáti letech se zase vrátil na pódia. A Praha na něj tentokrát nemusela čekat devět let. Stejné místo, stejný protagonista, ale diametrálně odlišný dojem z celého koncertu.
Live: Eric Clapton
místo: O2 arena, Praha
datum: 4. května 2026
support: Andy Fairweather Low
setlist: Badge, Key to the Highway, I’m Your Hoochie Coochie Man, I Shot the Sheriff, Kind Hearted Woman Blues (akusticky), Nobody Knows You When You’re Down and Out (akusticky), Golden Ring (akusticky), Layla (akusticky), Tears in Heaven (akusticky), Tearing Us Apart, Holy Mother, Cross Road Blues, Little Queen of Spades, Cocaine, Přídavek: Before You Accuse Me
Úvodní fotka je ilustrační, na koncertě nebyli povoleni profesionální fotografové.
Co dělá dobrý koncert? Pomineme-li takový zbytečný fakt, že vás daný interpret baví (nebo přinejmenším zajímá), hraje svou roli atmosféra, trochu té show a hlavně pocit, že jste s umělcem na jedné lodi. V tomto posledním bodě přinesla poslední pražská zastávka Erica Claptona z června 2022 ukázku toho, jak to nedělat. Chladné vystoupení tehdy vystavělo neviditelnou skleněnou stěnu, kytarový mistr hrál rutinně, z povinnosti a jako by zapomněl na publikum.
Nevalná hodnocení v tomto ohledu provázela i jeho českou premiéru, která se uskutečnila o devět let dříve. Obavy o to, jak to dopadne napotřetí, byly na místě. Nicméně, Eric Clapton je legenda, jeden z těch záchvěvů starých hudebních časů, jejichž koncerty se prostě nevynechávají.
A světe div se, v roce 2026 přijel jako vyměněný. Ne tedy, že by se stal etalonem komunikativnosti, to muzikant, který pomáhal stavět britské blues a zahrál si i s The Beatles, ostatně nebyl nikdy. Jenže tentokrát to působilo úplně jinak. Děkoval, na konci se uklonil, několikrát zamával. Někdy i taková gesta stačí k tomu, aby byl svět v pořádku a publikum se necítilo jako pouhá platící stafáž.
Každopádně, než došlo na samotného protagonistu, patřilo pódium v tehdy ještě výrazně poloprázdné vysočanské hale Andymu Fairweather Lowovi. Čilý sedmasedmdesátník si vybudoval kariéru jako nenápadný sideman řady hvězd. Zpíval doprovodné vokály The Who, doprovázel Joea Satrianiho i Rogera Waterse. A hlavně také hrál s Claptonem.
A do toho všeho stíhá vydávat i svá vlastní alba. To loňské, „Invisible Bluesman“, je skvělé. Přesně v jeho duchu, tedy v syrové, barově sevřené, ale proklatě energické směsi blues, rockabilly a dalších báječně retro stylů, se nesla jeho třičtvrtěhodinka, kam se dostaly originály, ale i covery The Shadows, „Don’t Think Twice, It’s All Right“ od Boba Dylana nebo gospelová směska. Skvělé.
Samotný Eric Clapton – hala se mezitím stačila prakticky zaplnit – začal klasikou z repertoáru Cream „Badge“. Ta se ale rozjížděla tak nějak ztuha a nakonec z ní zůstala jen známá kytarová vyhrávka. Jenže s následující „Key To The Highway“ a hlavně notně od podlahy zahranou bluesovou klasikou „I’m Your Hoochie Coochie Man“ se nálada začala měnit, energie narůstat. Vše perfektně zaklaplo s „I Shot The Sheriff“, kde se Clapton poprvé rozkřičel. Nešetřil se – a i to znamenalo velký posun oproti minulému koncertu.
Britský kytarista byl vždycky tak trochu profesor. O jistém chladu, který ještě podtrhuje padnoucí oblek a brýle, jsme už psali. Jenže tentokrát se v Praze nacházel v dobrém rozmaru a hrál a zpíval na maximu možného. A zatímco posledně se schovával ve stínu a do světel od stropu zavěšených lamp se stavěl jen neochotně, tady se v jejich záři doslova hřál.
Svůj střed pódia neopustil, když došlo na sóla kolegů, vstupoval do nich a dobře se bavil – třeba při kytarové přetahované s druhým kytaristou Doylem Bramhallem III v „Cocaine“, která základní hrací čas koncertu uzavřela.
Střední část zhruba devadesátiminutového vystoupení patřila akustickému bloku. Úvodní kus, „Kind Hearted Woman Blues“, odehrál jen sám s vokalistkou, na další čtyři věci už se přidala i ztišená kapela (kromě zmíněného kytaristy také dvojice hráčů na klávesové nástroje, bubeník a baskytarista). Právě ve finále této části pak došlo na dvojici očekávaných klasik.
„Layla“ nepřekvapila – tady si dovolím lehce smutný povzdech, že zase zazněla akusticky: Elektrická verze je prostě lepší. Potěšila naopak „Tears In Heaven“, v rádiích ohraná na hranu otravnosti. Naživo zazněla rychleji, s jakýmsi reggae švunkem, zároveň ale nepřišla o svou introvertní podstatu. Střední část setu se navíc mohla honosit výborným zvukem – škoda jen té věčné ozvěny, na kterou O2 arena trpí. Hlučnější pasáže se občas přece jen trochu slévaly.
A pak už se zase jelo do plných. „Cross Road Blues“, „Little Queen of Spades“, „Cocaine“: Závěrečné kombo koncert skutečně velmi účinně vygradovalo a připravilo půdu pro přídavek – další bluesovou jistotu „Before You Accuse Me“. A ten večer ještě natolik našponoval, až úplný konec působil trochu nepatřičně – obzvláště když nedošlo na „Wonderful Tonight“. To by byla tečka, panečku!
Nicméně, řešit co by kdyby nemá u koncertů tohoto typu obvykle smysl. Muzikanti formátu Erica Claptona si stejně na pódiu budou dělat přesně to, co chtějí. Navíc lze v tomto konkrétním případě s povděkem kvitovat, že umělec tentokrát i s publikem počítal.
Už v minulém reportu jsme předjímali, že šlo asi o poslední příležitost tohohle blízkého kamaráda Georga Harrisona vidět a že je škoda, jakou pachuť jeho koncert zanechal. Inu, podcenili jsme ho. Nejenže ještě přijel, ale hlavně si spravil reputaci. Alespoň tedy tu hudební. Pohledy na svět, s nimiž se tenhle muzikant prezentuje, jsou na jiný příběh. Tentokrát nechal image zahořklého starého muže doma – a předvedl skvělé vystoupení. 