Když za jasné letní noci zvednete hlavu k obloze, pravděpodobně pocítíte hlubokou pokoru. Vidíte tisíce jiskřivých bodů a víte, že se za nimi skrývají další miliardy galaxií, které naše nejsilnější teleskopy teprve začínají objevovat. Vesmír se zdá být nekonečnou, trvalou a neměnnou klenbou, jež tu byla dávno před námi a bude tu i dlouho po nás. Jsme zvyklí vnímat kosmos jako obrovskou knihovnu plnou fascinujících informací, kterou lidstvo stránku po stránce pomalu a trpělivě čte.

V této vesmírné knihovně však řádí neviditelný cenzor a detailní analýza dat z hlubokého vesmíru v posledních desetiletích odhalila pravdu, ze které doslova mrazí v zádech. Kosmologové s úžasem zjistili, že vesmír rozhodně není jen statickou sbírkou hvězd. Jde o vysoce dynamický a neúprosný prostor, který právě v tuto chvíli, každou jedinou sekundu, nenávratně maže obrovské kusy reality z našeho dohledu.

Cizí galaxie, celé vzdálené světy plné hvězd a dost možná i života, právě teď překračují hranici, z níž už není návratu. Vypadávají z našeho pozorovatelného vesmíru a mizí v absolutní, nekonečné tmě. Zní to jako propracovaný scénář k existenciálnímu sci-fi hororu, ale je to čistá fyzikální realita. Naše domovská planeta se nepozorovaně a nevyhnutelně propadá do temné, izolované bubliny.

Tichá apokalypsa na okraji našeho dohledu

Abychom plně pochopili, jaká katastrofa se na okrajích našeho zorného pole vlastně odehrává, musíme se vrátit o zhruba sto let zpět. V roce 1929 učinil astronom Edwin Hubble objev, který doslova otřásl celou vědeckou komunitou: vesmír se rozpíná. Všechny galaxie se od nás neustále vzdalují.

To samo o sobě neznělo až tak děsivě. Vědci tehdy logicky předpokládali, že po prvotním výbuchu (Velkém třesku) se veškerá hmota sice rozletěla do prostoru, ale díky obrovské vzájemné gravitaci všech existujících galaxií se toto rozpínání musí postupně zpomalovat. Byla to celkem uklidňující představa. Jenže na konci devadesátých let 20. století přišel obrovský šok. Dva na sobě nezávislé týmy astrofyziků detailně pozorovaly světlo ze vzdálených explodujících hvězd (supernov) a dospěly k závěru, jenž převrátil celou dosavadní fyziku naruby.

A přesně tady začíná náš existenciální problém. Protože se expanze zrychluje, galaxie nacházející se na samém okraji našeho takzvaného pozorovatelného vesmíru jsou od nás odtlačovány rychlostí, ze které se tají dech.

Iluze rychlosti světla a temný motor

Možná vás teď zarazí jedna zásadní věc. Vždyť už od dob Alberta Einsteina a jeho obecné teorie relativity bezpečně víme, že absolutně nic se ve vesmíru nemůže pohybovat rychleji než světlo. Jak se od nás tedy mohou okrajové galaxie vzdalovat rychlostí, která překonává oněch limitních 300 000 kilometrů za sekundu?

K pochopení tohoto zdánlivého paradoxu si pojďme pomoci klasickou a názornou analogií.

Představte si v troubě pečící se bochník rozinkového chleba. Rozinky představují jednotlivé galaxie a těsto je samotný prostor vesmíru. Jak chléb kyne a roste, rozinky se od sebe přirozeně vzdalují. Nesmírně důležité ale je uvědomit si, že rozinky samotné se těstem nijak neprodírají. Ony v něm v podstatě stojí na místě. To, co se reálně zvětšuje a rozpíná, je výhradně hmota těsta mezi nimi.

V kosmickém měřítku to znamená jednu fascinující věc: Einsteinův absolutní rychlostní limit platí výhradně pro objekty pohybující se skrz prostor. Rozhodně ale neplatí pro samotný prostor! Neexistuje totiž žádný fyzikální zákon, který by zakazoval samotné struktuře prostoru (našemu vesmírnému těstu), aby se roztahovala rychleji než světlo.

A co je oním tajemným droždím, které naše vesmírné těsto tak nezadržitelně nafukuje? Vědci tuto záhadnou sílu trefně nazvali temná energie (z anglického Dark Energy). Dodnes přesně nevíme, z čeho se skládá, ale víme, že temná energie tvoří neuvěřitelných 68 % veškeré hmoty a energie ve vesmíru. Funguje vlastně jako jakási antigravitace – čím více nového prostoru vzniká, tím více temné energie v něm sídlí a tím silněji a rychleji odtlačuje galaxie od sebe.

Děsivé důsledky tohoto procesu:

Ztracené světlo: Pokud se prostor mezi námi a vzdálenou galaxií roztahuje rychleji než světlo, fotony z této galaxie k nám už logicky nikdy nedoletí. Je to úplně stejné, jako byste se snažili plavat proti proudu řeky, která teče dvakrát rychleji, než vy sami dokážete plavat.Kosmický horizont: Kolem nás tak vzniká takzvaný horizont událostí. Jakmile galaxie překročí tuto hranici, nenávratně mizí z naší reality a propadá se do hlubin nepozorovatelného vesmíru.Mizení v reálném čase: Nejedná se o hudbu žádné vzdálené budoucnosti. Každou vteřinu opouštějí tento náš horizont další a další vzdálené hvězdné systémy.Budoucnost v absolutní, mrazivé samotě

Co tento neúprosný proces znamená pro budoucnost celého lidstva a naší domovské Mléčné dráhy? Nyní se nacházíme v období, které by se dalo s klidem nazvat zlatým věkem kosmologie. Naše moderní teleskopy mohou pozorovat miliardy let do minulosti a obdivovat zářivou tapisérii obřích vesmírných struktur. Je to ale obrovské privilegium, které rozhodně nebude trvat věčně.

A pak se všude kolem rozhostí naprostá tma.

Budoucí astronomové, kteří by se případně zrodili v naší supergalaxii za desítky miliard let, už neuvidí za hranicemi svého domova vůbec nic. Nepozorovali by žádný rozpínající se vesmír. Zírali by jen do absolutní, prázdné a mrazivě černé propasti. Neměli by k dispozici jediný fyzikální důkaz o tom, že kdy proběhl nějaký Velký třesk nebo že vůbec kdy existovaly jiné, cizí světy.

Skutečnost, že se prostor neustále natahuje a nenávratně ukrajuje obrovské části naší reality do zóny, kam už nikdy v budoucnu nedosáhneme, představuje jeden z nejděsivějších a nejemotivnějších faktů moderní astrofyziky. Náš vesmír pomalu, ale jistě zatahuje svou pomyslnou oponu. Zanechává nás v postupně chladnoucí temné bublině a nevyhnutelně nám připomíná, jak ohromně a zoufale izolovaní uprostřed té nekonečné tmy vlastně jsme.

Děkuji, že jste se společně se mnou odvážili pohlédnout do tmy, která právě teď pomalu pohlcuje miliardy galaxií! Pokud vás fascinuje představa, že jsme jedna z posledních generací, jež má to ohromné privilegium vidět vesmír v jeho plné kráse, budu rád za vaši podporu. I drobný symbolický příspěvek v ceně jedné kávy mi umožní přinášet vám úchvatná fakta, která berou dech. Odkaz najdete níže.

Dočetli jste až sem? Podpořte autora libovolnou částkou.