Karel Höger byl nezaměnitelným hercem. Exceloval v Millerově Smrti obchodního cestujícího, v Hrubínově Srpnové neděli, nebo Čechovově Rackovi. Herecký koncert předvedl také v televizním filmu Romeo a Julie na konci listopadu, kde po boku Dany Medřické sváděl nenápadný a o to usilovnější zápas o právo na hluboký vztah a šťastný život. Jeho poslední rolí se stala role primáře Sovy v seriálu Nemocnice na kraji města. Bohužel konce natáčení se už nedožil, nahradil jej Ladislav Chudík. Avšak jeho stopa v populárním seriálu zůstala. V posledním díle byl ponechán záběr, ve kterém primář Sova odjíždí autem a není vidět do jeho tváře. Režisér se tak rozhodl vyjádřit úctu velikánovi českého herectví.

Foto: Franio61, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons

Ladislav Chudík

Högerova melodická, měkce moravská dikce provázela dětství řady lidí. Herec propůjčil svůj hlas Rumcajsovi, Cipískovi i Mance anebo pejskovi a kočičce, když četl Čapkovo povídání o těchto dvou kamarádech. Děti jeho hlas milovaly. Svědčí o tom i úspěch jeho rozhlasového čtení Těsnohlídkovy Lišky Bystroušky i Bassovy Klapzubovy jedenáctky.

Karel Höger se narodil 17. června 1909 v brněnském Králově Poli. Jeho maminka byla však přesvědčená, že jej přivedla na svět o tři dny dříve a že vznikl chybný zápis kvůli zmatkům na faře. Přišel na svět jako třinácté dítě. Otec byl prostým topičem v cihelně, přesto nikdy netrpěli bídou. Tatínkovi v době jeho narození bylo už 66 let. I přes svůj věk byl prý úctyhodně výkonný. Maminka byla pečlivou hospodyní. Původně byla služebnou, později si otevřela obchůdek. Když bylo Karlovi 14 let, jeho tatínek zemřel. Přesto jeho maminka dokázala početnou rodinu uživit a synům umožnila vzdělání.

Karel odmala miloval knížky a prováděl lumpárny s brněnskými kamarády. Hrával sice s ostatními dětmi divadlo, ale o herecké dráze dlouho neuvažoval. Chtěl být úředníkem nebo učitelem. V roce 1928 odmaturoval na učitelském ústavu v Brně, čímž potěšil hlavně maminku. Následně pak 2 roky učil ve školních zařízeních v Lomnici u Tišnova, Strhařích, Deblíně a v Židenicích v Brně.

Na počátku 30. let se vněm začala probouzet touha stát na prknech, která znamenají svět. Amatérsky hrál v brněnském loutkovém divadle. Následně začal studovat herectví na Státní hudební a dramatické konzervatoři v Brně. Své první angažmá dostal v brněnském Zemském divadle, kde vytvořil zhruba 120 rolí. O pár let později dostal nabídku stát se členem pražského Národního divadla, což s radostí přijal. Odstěhoval se a maminku, která měla zpočátku obavy, že jej herectví zkazí, vzal s sebou. Maminka chodila na všechny jeho premiéry, často na něj čekala dlouho do noci s teplou večeří. Jejich vztah byl velmi vroucí.

V Praze začal Höger filmovat a stal se jedním z nejuznávanějších mistrů herectví před kamerou. Jeho fotogenická tvář a charisma jej předurčovaly do rolí milovníků. Oči plné pochopení z něj dělaly cíl mnoha žen. Byl velkou platonickou láskou herečky Zorky Janů, mladší sestry Lídy Baarové, která po válce ukončila svůj život skokem z okna jejich rodinné vily.

Foto: neznámí, Public domain, via Wikimedia Commons

Zorka Janů – sestra Lídy Baarové

Na nezájem žen si noblesní herec nemohl stěžovat. Toužila po něm například také herečka Jiřina Švorcová, která se o něm zmínila ve svých pamětech: „Karel Höger byl už od dívčích let mou velkou láskou. Už když jsem ho ve čtrnácti viděla ve filmu Za tichých nocí, píchlo mě u srdce a v tu chvíli jsem věděla: Toť ON! S holkama z učiteláku jsme mu pak začaly psát dokonce zamilované dopisy. Takové trochu do legrace. Já jsem přiložila nějaký verš, jedna kamarádka, která uměla pěkně kreslit a posléze se stala mojí švagrovou, mu namalovala nějaký obrázek. S jídlem roste chuť, a tak jsme mu nakonec poslaly i lístky do divadla. Tenkrát hrály na Vinohrady v Karlíně – a Höger tam skutečně přišel! S jeho legendární maminkou jsem si jednou povídala po telefonu. Pak mi Höger říkal, že kvůli mně spálila buchty.“

Dlouhou dobu byla pro Högera ženou číslo jedna jeho maminka, se kterou žil. Zdá se, že to jeho první žena Zdena Procházková brala sportovně. Domácí práce Zdeně prý nikdy moc nešly, a tak je s klidem přenechala své tchyni.

Zdena byla jeho studentkou na konzervatoři. Jiskra mezi nimi přeskočila na zadním sedadle auta, když spolu jeli na zájezdní představení. Höger ji tehdy chytil za ruku a ona byla v sedmém nebi. Plamen lásky vzplál v roce 1946 při natáčení filmu Mrtvý mezi živými. Když měla nastat líbací scéna, při které si však dávali jen nevinné hubičky, režisér Bořivoj Zeman zavelel, že musí být opravdové. „Höger mě chytil a bylo to. Zamilovali jsme se do sebe. Byla to velká láska,“ popisovala později Zdenka. Jejich vztah přešel na další level v hercově garsoniéře v podkroví nového domu na pražském Újezdě, kterou si pro podobné účely držel kromě bytu na Letné.

Láska mezi nimi byla tak silná, že si řekli své „ano“. Doma se potkávali ve chvílích, kdy zrovna neměli zkoušky či představení. O domácí kuchyni se starala Högerova maminka, která byla skvělou kuchařkou. Šestatřicetiletý Karel a devatenáctiletá Zdena se naplno věnovali své kariéře. Po čase přišla řeč na založení rodiny, kterou si Karel, pocházející z početné rodiny, velmi přál. Údajně mu jedna cikánka vyhádala z ruky, že bude mít jednou holčičku. Vytoužené dcery se ale nikdy nedočkal. „O děti jsme se moc snažili, a já dokonce byla na operaci. Lékaři mi tvrdili, že mám malou dělohu, tak jsem si ji nechala roztahovat. Tohle, když řeknete dneska nějakému lékaři, tak se jenom útrpně směje. Takové věci se už dnes vůbec nedělají,“ uvedla po letech Zdena.

Po čase začaly kolovat řeči o trhlinách v jejich vztahu. Vyrojila se zpráva o tom, že si Zdena začala milostný poměr s Evou Soukupovou, někdejší ředitelkou Divadelního ústavu. „Někteří senzacechtiví novináři začali trousit řeči poté, co se dověděli, že oběma dámám byl přidělen společný pokoj při účasti na Světové výstavě v Bruselu. Paní Zdenička tam účinkovala s Laternou magikou a také Eva Soukupová tam byla služebně. Bylo veřejným tajemstvím, že Soukupová udržovala velice blízký vztah s Blankou Waleskou, a mluvkové si tedy rádi vydedukovali neopodstatněnou pomluvu týkající se Högerovy manželky. Takhle rozčíleného a nazlobeného jsem ho předtím nikdy neviděl,“ vzpomínal František Filipovský ve své knize.

Zdena ve svých vzpomínkách přiznala, že jejich manželství vskutku nebylo bez chyb: „Po každém představení u zadního vchodu Národního divadla, kde hrál, stály fronty slečen, co chtěly podpis, a pokud možno ještě něco víc. A Karel, který byl jako každý mužský ješitný, tomu zájmu někdy neodolal, a tak nám to začalo trošku haprovat.“ Říká se, že s ním dokonce přišla do jiného stavu herečka Slávka Budínová, k jejímž nejvýraznějším rolím patřila role Valentýny Nedobylové v seriálu Sňatky z rozumu, nebo role maminky Jaromíra Hanzlíka v komedii Léto s kovbojem. Jelikož byl Höger ženatý a ona nechtěla přerušit svou hereckou kariéru, nechala si prý dítě vzít. Poté se jí už nikdy otěhotnět nepodařilo.

Manželství se Zdenou se nakonec stejně rozpadlo. Když se Karel zamiloval do své budoucí druhé ženy Evy, domluvili se, že se rozejdou. „Rozvod proběhl v naprostém porozumění, zakončený v tehdejším Domě potravin sektem a kilem kaviáru za sto korun. My jsme se s Karlem sice rozvedli, ale nikdy nerozešli. Zůstal mojí největší životní láskou, byli jsme spolu sedmnáct let,“ říkávala Zdena. Ta se pak provdala do Rakouska, a i nadále se stýkala se svým exmanželem, se kterým zůstali přátelé.

V roce 1962 se Karel oženil podruhé s o 19 let mladší Evou Vachkovou, která pracovala v rozhlase jako referentka. Byla jeho fanynkou už od dětství, chodila na všechna jeho představení. Zahrnula ho láskou a péčí. Poskytla mu zázemí v době, kdy jeho maminka zemřela. Jejich manželství trvalo 15 let, až do Högerovy smrti.

Byla to právě Eva, díky níž po hercově smrti vyšlo najevo, že byl skromným hrdinou. Herec byl jeden čas vnímán jako kolaborant s nacisty kvůli fotografii, na níž v roce 1942 zvedal v Národním divadle pravici. Bylo to v době, kdy lidé z Ležáků čekali na popravu a herci byli povinně nahnáni do divadla a vyfotografováni. Höger měl tu smůlu, že stál na kraji a byl dobře vidět. Jeho manželka Eva však poskytla novinářům materiály, které dokládaly jeho odbojovou činnost. Historik Stanislav Motl zjistil, že herec například pomáhal finančně několika rodinám, majícím někoho v koncentračním táboře a že se mu také podařilo proniknout do terezínského ghetta s léky pro vězně. On sám však o tom nikde nemluvil. Přišlo mu nevhodné, mluvit o tom, že někomu pomáhal.

Herec, který vyrůstal v období první světové války, byl velmi skromný. Nejenže si nechával svou odbojovou činnost pro sebe, cítil se i nepříjemně, když měl dostat vyšší plat, který se pojil s jeho oceněním. „Tenkrát se říkalo, že Höger nebyl rád, že dostal titul národního umělce, protože zatímco v divadle jste měl na ten plat nárok, ale nemuseli vám ho dát, ve filmu jste se dostal do jiné platové kategorie, a ta byla zřejmě závazná. A Höger se bál, že bude pro některé produkce drahý, a tím pádem bude méně točit,“ vzpomínala Jiřina Švorcová.

Dva roky poté, co dostal titul národního umělce byl jmenován řádným vysokoškolským profesorem. Na jeho osudu se však podepsaly události po roce 1968. Za ředitelování Přemysla Kočího přestal v Národním divadle dostávat role, hodné svého umění a talentu. Jejich vztah se vyostřil v době, kdy Karel hrál ve hře Matka Kuráž. S Danou Medřickou měli během představení nesouhlasné poznámky na srpnovou okupaci, což vedlo k omezení jejich činnosti.

Foto: Archiv Národního divadla, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons

Dana Medřická

Po nuceném podpisu Anticharty počátkem roku 1977 podal 2. května výpověď z Národního divadla. Stalo se tak poté, co byla odejita z Národního divadla jeho kolegyně Vlasta Fabianová. Tehdy vešel do ředitelny a prohlásil: „Když si tady nezahraje Vlasta Fabianová, nebudu tady hrát už ani já!“

Nechtěl čekat, až i on dostane výpověď. Jeho nemocné srdce takový stres nevydrželo a uprostřed natáčení seriálu Nemocnice na kraji města dne 4. května 1977 odešel do hereckého nebe.

GRACLÍK, Miroslav; VÁCLAV V. NEKVAPIL a ŠVORCOVÁ, Jiřina. Jiřina Švorcová osobně. 2010. ISBN 9788073884048.

TVRZNÍK, Jiří. Komik se vrací: ze vzpomínek Františka Filipovského. V Praze: XYZ, 2007. ISBN 9788073880286.