Když dnes člověk prochází centrem Prahy, jen těžko si dokáže představit, že osud města a celé země mohl po druhé světové válce vypadat úplně jinak. Stačilo několik dnů, několik vojenských rozkazů a možná i trochu jiné politické rozhodnutí na straně Spojených států. Americká armáda totiž na konci války nebyla daleko. Jednotky generála George S. Pattona už osvobodily západní Čechy a do Prahy jim zbýval relativně krátký postup. Místo pokračování však přišel rozkaz zastavit.

Rozdělení vlivu mezi mocnosti

Právě tento moment dodnes fascinuje historiky i veřejnost. Nejde jen o otázku vojenské strategie nebo symboliky osvobození hlavního města. Ve skutečnosti jde o mnohem hlubší úvahu: jak by dnes vypadalo Československo, pokud by do Prahy vstoupili Američané místo Rudé armády? A pokud by se změnil osud Československa, změnila by se i poválečná Evropa?

Foto: Wikimedia Commons/CC-BY-SA-3.0/John

Osvobození Prahy 1945 – maršál Koněv

Na první pohled se může zdát, že odpověď je jednoduchá. Americké osvobození bývá často spojováno s představou, že by Československo po válce automaticky patřilo k západní Evropě a nikdy by se nestalo součástí sovětského bloku. Jenže realita by byla mnohem komplikovanější. Druhá světová válka totiž nekončila pouze vojensky. Končila také jako obrovská geopolitická hra, v níž se rozhodovalo o rozdělení vlivu mezi vítězné mocnosti.

Československo bylo klíčové

Už během války bylo zřejmé, že Sovětský svaz nebude po porážce nacismu ochotný vzdát se kontroly nad územími, která osvobodí jeho armáda. Sověti zaplatili za válku obrovskými ztrátami a Stalin chtěl vytvořit bezpečnostní pás států, které by oddělovaly Sovětský svaz od západní Evropy. Československo bylo z geografického hlediska klíčové. Leželo ve středu kontinentu, mělo silný průmysl a strategickou polohu mezi Německem a východem Evropy.

Americké velení si tuto situaci uvědomovalo. Vrchní velitel spojeneckých vojsk Dwight D. Eisenhower nechtěl riskovat konflikt se Sovětským svazem jen několik dní před koncem války. Vojenské důvody navíc hrály menší roli než důvody politické. Praha už byla prakticky odříznutá a nacistické Německo se hroutilo. Z pohledu Washingtonu nebylo strategicky nutné soupeřit se Sověty o město, které podle poválečných dohod stejně spadalo do jejich operační sféry.

Jenže právě zde vzniká jeden z největších historických paradoxů českých dějin. Rozhodnutí, které tehdy mělo zabránit napětí mezi spojenci, možná zároveň otevřelo cestu k čtyřiceti letům komunistického režimu.

Foto: Wikimedia Commons/CC-BY-SA-3.0/Self-published work/IlshatS

Pomník sovětského vojáka jménem Beljakov, který padl při osvobozování Prahy

Půda pro komunistický převrat

Sovětské osvobození Prahy totiž neznamenalo jen vojenský konec války. Znamenalo také obrovský politický a psychologický vliv. Rudá armáda byla v Československu vnímána jako osvoboditel a Sovětský svaz získal mimořádně silnou pozici. Komunistická strana mohla po válce vystupovat jako síla spojená s vítězstvím nad nacismem, což jí výrazně pomohlo při získávání moci.

Dnes je snadné zapomínat, že po válce nebyl komunismus v Československu okrajovou ideologií. Mnoho lidí vnímalo Sovětský svaz pozitivně a věřilo, že právě Moskva zabránila definitivnímu zničení země nacistickým Německem. Právě tento poválečný sentiment postupně vytvořil prostředí, ve kterém mohl v roce 1948 proběhnout komunistický převrat.

Mohli jsme se vyhnout sovětskému vlivu?

Pokud by ale do Prahy vstoupili Američané, celá psychologická atmosféra poválečné země by vypadala jinak. Sovětský svaz by ztratil monopol osvoboditele a československá společnost by byla pravděpodobně mnohem více rozdělená mezi západní a východní orientaci. Už samotný symbol amerických tanků v centru Prahy by měl obrovský dopad na politickou identitu státu.

Otázkou však zůstává, zda by to skutečně stačilo k tomu, aby se Československo vyhnulo sovětskému vlivu. Historici se v tomto směru často rozcházejí. Jedna skupina tvrdí, že Stalin by si Československo stejně udržel, protože Rudá armáda dominovala většině střední a východní Evropy. Druhá skupina upozorňuje, že silnější americká přítomnost mohla zásadně změnit diplomatickou pozici země.

Právě zde bývá často zmiňováno srovnání s Rakouskem, které bylo po válce rozděleno mezi spojenecké mocnosti, ale nakonec si udrželo neutralitu a nestalo se součástí sovětského bloku. Pokud by podobný scénář vznikl i v Československu, mohla se země vydat úplně jinou cestou než ostatní státy východní Evropy.

Foto: Wikimedia Commons/CC-BY-4.0/Hubert Kororo

Pražské povstání v roce 1945, lidé stavějí barikády

Odmítnutý Marshallův plán

Rozdíl by nebyl jen politický. Pravděpodobně by se proměnila celá ekonomická i společenská struktura země. Československo patřilo před válkou mezi nejprůmyslovější státy Evropy a mělo silnou technickou základnu. Bez čtyřiceti let centrálně plánované ekonomiky mohlo pokračovat ve vývoji podobném západnímu Německu nebo Rakousku.

Velký význam by měl především Marshallův plán. Západní Evropa díky americké finanční pomoci po válce rychle obnovovala infrastrukturu, průmysl i moderní ekonomiku. Československo mělo původně o účast zájem, ale pod tlakem Moskvy program odmítlo. Pokud by země zůstala mimo přímý sovětský vliv, mohly do ní proudit miliardy dolarů na obnovu hospodářství.

Důsledky by byly patrné prakticky ve všem. Československo by se pravděpodobně nestalo izolovanou ekonomikou uzavřenou za železnou oponou. Lidé by mohli volně cestovat, podnikat a studovat na západních univerzitách. Neexistovala by masová emigrace po roce 1948 ani po roce 1968. Nevznikla by cenzura v podobě, jakou známe z komunistické éry, a kulturní prostředí země by se vyvíjelo mnohem otevřeněji.

Ani americké tanky v Praze by nebyly jistota

Změnila by se ale i samotná mentalita společnosti. Čtyřicet let komunismu zanechalo v české společnosti hlubokou stopu. Nedůvěra vůči institucím, opatrnost vůči podnikání nebo specifický vztah k autoritám mají kořeny právě v období totality. Bez této historické zkušenosti by dnešní česká společnost pravděpodobně působila úplně jinak.

Alternativní osvobození Prahy by navíc mohlo změnit i širší evropské dějiny. Pokud by se podařilo posunout hranici sovětského vlivu více na východ, studená válka mohla mít jinou podobu. Československo bylo strategicky významnou zemí a jeho orientace mohla ovlivnit rovnováhu sil ve střední Evropě.

Přesto je důležité připomenout, že alternativní historie nikdy není jistotou. Ani americké tanky v Praze by automaticky nezaručily západní budoucnost země. Sovětský svaz byl po válce mimořádně silnou vojenskou mocností a Stalin byl připraven tvrdě hájit své zájmy. Je proto možné, že by konflikt o vliv v Československu pouze získal jinou podobu.

Právě proto je tato otázka dodnes tak fascinující. Nejde jen o spekulaci nad jedním vojenským rozhodnutím. Ve skutečnosti jde o úvahu nad tím, jak snadno se mohou dějiny vydat úplně jiným směrem. Stačilo několik dnů, několik rozkazů a možná i jiná dohoda mezi velmocemi. Výsledkem mohl být stát, který by nikdy nezažil únor 1948, invazi vojsk Varšavské smlouvy ani desetiletí života za železnou oponou. A možná by dnes celé střední Evropě dominovala úplně jiná politická i ekonomická mapa.

Jak šel čas s Československem

1938 — Mnichovská dohoda oslabuje Československo.

1939 — nacistická okupace a vznik Protektorátu Čechy a Morava.

1945 — americká armáda osvobozuje západní Čechy, Rudá armáda postupuje na Prahu.

6. května 1945 — osvobození Plzně americkou armádou.

9. května 1945 — do Prahy vstupuje Rudá armáda.

1947 — Československo odmítá Marshallův plán.

Únor 1948 — komunistický převrat.

1968 — invaze vojsk Varšavské smlouvy.

1989 — pád komunistického režimu.

Zdroje: autorský článek s využitím