Když člověk stojí večer na Staroměstském náměstí a sleduje světla historického centra, jen těžko si dokáže představit, že pod jeho nohama existuje další Praha. Neviditelná, tichá a oddělená od běžného života. Zatímco nahoře proudí turisté, tramvaje a auta, několik metrů pod nimi se táhnou kilometry chodeb, technických tunelů, kolektorů, sklepů a podzemních prostor, které dohromady vytvářejí vlastní svět se svou logikou, historií i pravidly.

Druhá tvář Prahy se svými pravidly

Právě proto se o pražském podzemí často mluví jako o druhém městě. Není to jen poetická metafora ani přehnaná legenda pro milovníky tajemna. Rozsah podzemních prostor pod Prahou je skutečně natolik velký a složitý, že připomíná samostatný organismus fungující nezávisle na tom, co se odehrává nahoře na povrchu. „Stejně jako má město svou tvář nad zemí, má ji i pod ní, se svými památkami a pravidly. Jsou to dvě strany téže bytosti,“ píše historik Václav Cílek ve své knize Podzemní Praha.

Většina lidí si pod pražským podzemím představí maximálně metro nebo několik historických sklepů pod Starým Městem. Skutečnost je ale mnohem rozsáhlejší. Pod metropolí se během staletí vytvořila komplikovaná síť prostor vznikajících v různých historických obdobích. Některé části jsou staré několik set let, jiné vznikly během průmyslové revoluce a další byly budovány ještě za komunismu v době, kdy Evropa žila ve strachu z jaderné války.

Foto: Vytvořeno pomocí AI/ChatGPT

Pražské podzemí nabízí celou řadu tamných chodeb

Podzemní prostory byly kdysi nad zemí

Praha totiž nikdy nevznikala jen na povrchu. Každá generace pod městem zanechávala další vrstvy. Středověcí obyvatelé budovali hluboké sklepy a skladovací prostory. Později přibyly kanalizační systémy, technické chodby a rozsáhlé inženýrské sítě. Ve 20. století se pak podzemí proměnilo v strategický prostor určený pro přežití moderního města i státní správy v případě katastrofy nebo války. Právě propojení všech těchto vrstev vytváří pocit, že pod Prahou skutečně existuje další skryté město.

Jedním z důvodů, proč podzemí působí tak monumentálně, je samotná historie Prahy. Mnoho dnešních podzemních prostor totiž původně vůbec podzemních nebylo. Ve středověku se město opakovaně zvyšovalo kvůli povodním, hygienickým problémům i stavebnímu rozvoji. Úroveň ulic se postupně zvedala a části původních domů zůstaly pod novou zástavbou.

To znamená, že některé dnešní sklepy byly kdysi běžnými místnostmi na úrovni tehdejších ulic. Pod moderním městem tak stále existují zbytky dávné Prahy, tedy staré chodby, gotické sály, zazděné vstupy i fragmenty ulic, které dávno zmizely z map. Člověk při pohledu na tyto prostory získává zvláštní pocit, jako by sestoupil do minulosti zakonzervované pod vrstvami současného města.

Systém chodeb a tunelů

Jen historické sklepy však nestačí k tomu, aby vznikla představa druhého města. Skutečný rozsah podzemní Prahy začíná být patrný až ve chvíli, kdy člověk pochopí fungování kolektorů a technických tunelů.

Pod centrem metropole totiž existuje rozsáhlý systém chodeb, který slouží jako neviditelná infrastruktura moderního města. Vedou zde kabely vysokého napětí, optické sítě, vodovodní potrubí, plynovody, teplovody i další technologie nezbytné pro každodenní fungování Prahy. Tyto kolektory byly budovány proto, aby město nemuselo neustále rozkopávat ulice při každé opravě sítí. Ve výsledku ale vznikl rozsáhlý labyrint připomínající podzemní dopravní systém.

Některé kolektory jsou překvapivě široké a dlouhé. Technik se jimi může pohybovat desítky minut, aniž by spatřil denní světlo. Osvětlené betonové chodby, kovové dveře, ventilační systémy a nekonečné kabelové rozvody působí téměř filmově. Člověk má pocit, že se nenachází pod historickou evropskou metropolí, ale v kulisách dystopického sci-fi.

Podzemí jako systém civilní ochrany

Právě tady vzniká ono přirovnání k druhému městu. Podzemní Praha totiž není mrtvý prostor. Neustále zde proudí energie, voda, data i teplo. Pod povrchem funguje infrastruktura, bez které by život nahoře během několika hodin zkolaboval.

Ještě výrazněji začalo podzemí růst během studené války. Po druhé světové válce a zejména po nástupu komunismu se Praha stala součástí geopolitického konfliktu mezi Východem a Západem. V době, kdy svět počítal s možností jaderné války, začaly státy budovat rozsáhlé systémy civilní ochrany. Podzemí získalo nový význam, mělo chránit obyvatele i státní aparát v případě katastrofy.

Právě tehdy vznikaly protiatomové kryty, nouzová velitelství a zabezpečené podzemní prostory určené pro krizové scénáře. Některé objekty byly navrženy tak, aby dokázaly fungovat i po masivním útoku. Měly vlastní zdroje energie, ventilaci, zásoby vody i systémy filtrace vzduchu.

Všechno je propojené dohroamdy

Pražské metro nebylo od počátku plánováno pouze jako dopravní systém. Mělo zároveň sloužit jako součást ochrany obyvatelstva. Některé stanice byly konstruovány tak, aby mohly být hermeticky uzavřeny. Dodnes lze v určitých částech spatřit masivní tlakové dveře nebo technologická zařízení, jejichž účel většina cestujících vůbec nevnímá. Podzemí tak přestalo být jen technickým prostorem. Stalo se strategickým územím určeným pro přežití státu.

Lidé totiž odjakživa přitahují místa, která nejsou běžně přístupná. Uzavřené chodby, tmavé tunely a technické prostory vyvolávají pocit tajemství. V případě Prahy tuto fascinaci ještě posiluje historická atmosféra města. Jen málokterá evropská metropole spojuje středověké sklepy, moderní kolektory, protiatomové kryty i rozsáhlé metro do jednoho propojeného systému.

Foto: Wikimedia Commons/CC-BY-4.0/Self-published work/Jan Polák

Studna v podzemí pražského Karolina

Není proto překvapivé, že kolem pražského podzemí vzniklo obrovské množství legend. Mluví se o tajných tunelech mezi vládními budovami, neznámých vojenských objektech nebo uzavřených částech města, kam se veřejnost nikdy nedostane. Některé příběhy jsou přehnané, jiné mají reálný základ. Pravdou však je, že značná část podzemní infrastruktury zůstává běžným lidem skrytá.

Svět, který není vidět, ale existuje

A právě to vytváří pocit existence paralelního města. Zatímco nahoře funguje turistická Praha plná kaváren, kanceláří a památek, pod ní existuje technická Praha tvořená betonem, kabely, šachtami, ventilačními systémy a servisními tunely. Dvě vrstvy jednoho města, které se téměř nikdy nesetkají.

Možná právě proto působí podzemí na lidskou představivost tak silně. Nejde jen o tunely nebo staré sklepy. Jde o vědomí, že pod známou realitou existuje ještě další prostor, skrytý svět, který většina lidí nikdy neuvidí, přestože kolem něj každý den prochází. Praha tak ve skutečnosti není jen městem věží, mostů a historických ulic. Je také městem podzemních chodeb, technických labyrintů a zapomenutých prostor, které vytvářejí druhou, neviditelnou tvář metropole.

Zdroje: autorský článek s využitím

kniha Podzemní Prahy – Václav Cílek