Korveta je nejmenší námořní válečnou lodí. Dnešní korvety jsou plavidla s výtlakem 800 až 3000 t. Hojně je používají především námořnictva bránící členité pobřeží, operující v uzavřených mořích a zálivech. Zdaleka největším uživatelem korvet v poválečném období bylo sovětské a ruské námořnictvo VMF (Vojenno Morskoj Flot).
Sověti (Rusové) termín korveta nepoužívají. V jejich klasifikaci se jedná o malé raketové MRK (Malyj Raketnyj Korabľ) nebo malé protiponorkové plavidlo MPK (Malyj Protivolodočnyj Korabľ). Vývoj MRK byl zahájen na konci 50. let, na základě vyhodnocení provozu raketových člunů Projekt 183R Komar, Projekt 205 Moskit a Projekt 206MP Vichr.
VMF vydal požadavek na vývoj větších jednotek s protiletadlovou a dělostřeleckou výzbrojí, schopných operovat ve větší vzdálenosti od pobřeží. Navíc měly být tyto lodě dodávané flotám menších států, které si nemohly dovolit větší fregaty nebo torpédoborce. Výsledkem vývoje byla početná třída Projekt 1234 Ovod. Ovody se stavěly v letech 1967 až 1992. Celkem bylo dokončeno 47 jednotek, ve čtyřech subvariantách (v NATO kódu Nanuchka I až IV).
Foto: Black Leon, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0.
MRK Projekt 1234 (Nanuchka)
Na přelomu tisíciletí bylo jasné, že další modernizace původní koncepce Ovodu již nemá smysl a bude nutné navrhnout zcela nová plavidla. Ve světě se začínaly objevovat lodě s prvky obtížné zjistitelnosti. To zahrnovalo mimo jiné montáž vertikálních odpalovacích zařízení VLS (Vertical Launching System), která „netrčí“ z trupu, jsou mnohem univerzálnější a umožňují pružně měnit sestavu výzbroje podle plněné mise. K pohonu se začaly používat místo šroubů vodní trysky (pump-jet), výhodné pro manévrování, dosažení vysokých rychlostí a plavbu v mělkých vodách. Otočné „matrace“ radarů nahradily ploché antény s vychylováním paprsku plošnou změnou fáze.
Foto: Anton Blinov, Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0.
MRK Project 21630 Buyan
Nová třída MRK Projekt 21630 Bujan, která měla tyto prvky zahrnuté ve své konstrukci, se stavěla od roku 2005. Od roku 2013 následoval upravený Projekt 21631 Bujan-M. Celkem bylo postaveno 3 plus 10 jednotek a další dvě jsou před dokončením. Nicméně MRK Bujan (M) byl projektovaný pro provoz v pobřežních oblastech, respektive v ústích velkých řek. Tomu odpovídal ponor 2,6 m.
Foto: LeAZ-1977, Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0.
Model MRK Projekt 22800 na výstavě Armija 2016
V roce 2015 byl na mezinárodním vojenském veletrhu Armija v Kubince, na stánku námořní konstrukční kanceláře CMKB Almaz (Centralnoje morskoje konstruktorskoje bjuro), představen nový MRK Projekt 12300. Loď měla ponor zvýšený na 4 m, což zajišťovalo lepší plavební vlastnosti na otevřeném moři. Po několika úpravách bylo označení změněno na Projekt 22800 Karakurt a CMKB Almaz oznámila, že dostala předběžný příslib na stavbu 18 plavidel.
Velení VMF vidělo v nových lodích levnější náhradu fregat Projekt 11356R Burevestnik, jejichž stavba se táhla, kvůli opožďujícím se dodávkám plynových turbín DT-59 a DS-71 z ukrajinského závodu Zorja Mašprojekt. MRK sice mají slabší protiletadlovou a žádnou protiponorkovou výzbroj, ale hlavní úderná síla, představovaná osminásobným VLS je stejná jako u fregat.
Foto: Okras, CC BY-SA 4.0
MRK Uragan Projekt 22800 ještě s dvojicí AK-630M
Kýl první jednotky, pokřtěné Uragan s trupovým číslem (Bort No. 567), byl založen 24. prosince 2015 v leningradské loděnici Pella. Ta byla vybavena novými skluzy a manipulační technikou, umožňující dostrojit prakticky celou loď „na suchu“, což usnadňuje organizaci prací a celou logistiku. Do služby v Baltské flotě byla zařazena v prosinci 2018. V druhém doku byl stejný den založen kýl sesterského MRK Tajfun (577), předaného o necelý rok později. Tyto dvě „prototypové“ jednotky se od „sériových“ lišily (viz dále). Později byla první loď přejmenovaná na Mitišči, druhá na Sovětsk. Třetí jednotkou zařazenou do Baltské floty byl MRK Odincovo (584).
Trup MRK Karakurt vychází z návrhu nerealizovaných rychlých raketových člunů Projekt 12300 Skorpion. Nicméně pro MRK Karakurt bylo potřeba celou konstrukci výrazně přepracovat. Změny se týkaly hlavně výzbroje a elektronického vybavení, což ovlivnilo celkový tvar nástaveb. Výsledkem jsou malá rychlá plavidla s plným výtlakem 870 t, délkou 67 m a maximální rychlostí 30 uzlů. Objem palivových nádrží umožňuje dosah 4000 km při plavbě ekonomickou rychlostí 12 uzlů. Zásoby stačí posádce 39 mužů k patnáctidennímu pobytu na moři. Vzhledem k tomu, že loď má působit na otevřeném moři a také s ohledem na cenu, se konstruktéři vzdali vodních trysek a vrátili se k pohonu lodními šrouby.
Foto: Ivan Zajac, se svolením autora
MRK Odincovo (584) třídy Karakurt s popisem
Vzhledem k většímu ponoru MRK Karakurt byl pro dosažení maximální rychlosti 30 uzlů nutný mnohem vyšší výkon, než u korvet určených jen pro pobřežní oblasti. Proto konstruktéři zvolili tříšroubové uspořádání s kombinovaným pohonem diesel a diesel CODAD (Combined Diesel and Diesel), kde vždy dva dieselové motory pohánějí přes společnou převodovku jeden šroub. Pomocí spojek je možná ekonomická plavba na jeden motor nebo plavba maximální rychlostí na oba motory. Na odstaveném motoru je možné provádět údržbu.
Problémem bylo, kde vzít moderní motory s dostatečným výkonem. Původně se počítalo s použitím vznětových motorů německé společnosti MTU (Motoren und Turbinen Union) založené ve Friedrichshafeu slouvutným panem Wilhelmem Maybachem. Alternativou byly plynové turbíny společnosti Rolls Royce Power Systems. Obě možnosti však padly po anexi Krymu a uvalení sankcí EU.
Foto: Mil.ru, Public Domain
Zdvojený osmihvězdicový motor celkem se 112 válci, jeden motor je výše, protože pod ním prochází hnací hřídel
Nakonec konstruktéři zvolili tři jednotky M507D-1 leningradské společnosti Zvezda s výkonem 5884 kW každá. Jedná se dvojici vznětových osmihvězdicových, kapalinou chlazených 56-válců se zdvihovým objemem 191,4 l, přeplňovaných turbodmychadlem a spojených společnou převodovkou. Každá pohonná jednotka má tedy 112 válců (!) a zdvihový objem 383,8 l.
Nejde o žádnou novinku, protože se jedná o mírně upravené pohonné jednotky používané již starými MRK Ovod (Nanuchka). Přitom původ tohoto dieselu se dá vystopovat v německém leteckém vznětovém motoru Jumo, který Sověti ukořistili v roce 1945 ve výrobním závodě v Dessau. Společnost Zvezda se s dodávkami pro ruské ozbrojené síly dost potýká a dlouhé dodací doby jsou důvodem zpoždění stavby nových lodí.
Foto: Zvezda, Public Domain
Řez hvězdiciovým motorem M507D-1
Hlavní výzbroj MRK třídy Karakurt tvoří osminásobné VLS typu 3S14, umístěné v nástavbě za stožárem. Z šachet je možné odpalovat řízené střely s plochou dráhou letu typu 3M14 Kalibr NK (v NATO kódu SS-N-27 Sizzer), určené k ničení pozemních a hladinových cílů. Řízené střely mají dolet 2000 km a nesou tandemovou bojovou hlavici s hmotností 450 kg. Její prekurzorová kumulativní část probíjí pancíř, zatímco trhavá nálož exploduje se zpožděním uvnitř cíle, aby byl zajištěn maximální účinek. Alternativně je možné používat nadzvukové P-800 Onyx (SS-N-26 Strobile) s doletem 300 km.
Základní dělostřeleckou výzbrojí MRK Karakurt je na přídi umístěná věž AK-176MA, což je modernizovaná verze osvědčeného systému AK-176. Věž je možné obsluhovat na dálku z můstku dvěma muži nebo ručně, čtyřčlennou obsluhou přímo ve věži. Automatický víceúčelový kanon ráže 76 mm má maximální kadenci 152 výstřelů/min. Kanon je vybaven omezovačem na 30, 60 a 120 výstřelů/min, protože při maximální kadenci je možné vystřílet jen 70 nábojů. Potom je nutné počkat 25 minut na ochlazení hlavně. V zásobníku pod věží je 152 nábojů.
Foto: Mil.ru, Public Domain
Dělostřelecká věž AK-176MA, pod hlavní je hadice přívodu chladící kapaliny
Při řízení palby radarem МР-123/176 umístěným na stropě můstku je systém AK-176MA schopný ničit letadla nebo řízené střely. Účinný dostřel je 12,5 km. Úsťová rychlost tříštivo-trhavých granátů s hmotností 5,9 kg dosahuje 860 m/s. Náplň trhaviny tvoří 400 g, zbytek připadá na předfragmentovaný plášť.
Posílení protiletadlové výzbroje
Hlavní protiletadlovou výzbrojí prvních dvou jednotek tvořil letitý systém AK-630M s dvěma věžemi a radiolokačním systémem řízení palby MP-123-02/03 Bagira. Věže jsou vyzbrojené jedním šestihlavňovým kapalinou chlazeným kanonem GŠ-6-30 ráže 30 mm, s kadencí 5000 výstřelů/min a palebným průměrem 3000 nábojů. Samotná věž má 8mm pancíř, chránící před střepinami. Obranu „vyztužovalo“ osm z ramene odpalovaných protiletadlových řízených střel (PLŘS) 9K38 Igla-S nebo 9K333 Verba.
Foto: mil.ru, Public Domain
Věž PL systému AK-630M s šetihlavňovým rotačním kanonem
Další jednotky dostaly hybridní protiletadlový systém Pancir M, tvořený dvěma šestihlavňovými kanony GŠ-6-30 s palebným průměrem 1000 nábojů v podpalubních zásobnících. Celkem je na lodích 5000 nábojů pro každý kanon. Protože efektivní dostřel nepřevyšuje 4 km je systém vybaven i PLŘS.
Na každé straně jsou čtyři kontejnery s dvojstupňovými ŘS 57E6E. Ty mají účinný dosah v rozmezí 1,2 – 20 km v dálce a výškově 15 m až 15 km. Střely dosahují maximální rychlosti 1300 m/s, která klesá vlivem odporu vzduchu na 800 m/s ve vzdálenosti 18 km. Cíl ničí pomocí 20 kg tříštivé bojové hlavice, s 5,5 kg trhaviny. Zbytek připadá na střepiny. Iniciaci zajišťuje přibližovací zapalovač ve vzdálenosti kolem 7 m od cíle. Na palubě je dalších 32 raket v jednorázových kontejnerech, skladovatelných 15 let.
Foto: mil.ru, Public Domain
PL systém Pancir M montovaný od třetí jednotky
Pancir M používá pro vyhledávání cílů dvojpásmový 3D radiolokátor s pevnými anténami a aktivním vychylováním paprsku plošnou změnou fáze AESA (Active Electronically Scanned Array). Jako záloha pro případ intenzivního rušení nebo pro práci bez vlastního vysílání je možné použít pasivní optoelektronický systém se samostatnými kanály pro viditelné a infračervené spektrum.
První dvě jednotky MRK Karakurt byly pro vyhledávání hladinových cílů vybaveny radiolokátorem Pozitiv MK, následující Mineral MK pod typickou kupolí na nástavbě a navigačním radarem MP-231 Trassa. Ochranu lodi zajišťuje systém radioelektronického boje MP-405-1 a čtyři vrhače klamných cílů KT-216. Na druhou stranu MRK Karakurt nemají protiponorkové senzory, ani výzbroj. Na palubě jsou jen protidiverzantské granátomety DP-64 a kulomety NSV Utěs ráže 12,7 mm. Pro zjišťování diverzantů slouží hydroakustická stanice Anapa ME.
Třetí oběť z třídy
Celkem bylo objednáno 16 korvet Karakurt. Ze sedmi určených pro Baltskou flotu byly první tři jednotky zařazeny do služby. Další čtyři jsou spuštěné na vodu, dostavují se nebo procházejí zkouškami. Ze čtyř korvet určených pro Černomořskou flotu (ČMF) byla jedna potopena a jedna poškozena, takže ve službě zůstávají MRK Tuča (606) a Tajfun (648). MRK Amur určená pro Kaspickou flotilu byla také poškozena. Ze čtyř jednotek určených pro Tichomořskou flotu jsou dvě spuštěné na vodu a teoreticky by měly být letos zařazené do služby a další dvě v roce 2027. Z korvet Karakurt zařazených do služby přišli Rusové zhruba o třetinu.
Nové ruské korvety byly od začátku války celkem pochopitelně trnem v oku ukrajinským silám. Ty vynaložily značné úsilí na jejich zničení nebo alespoň poškození. Jako první byla 4. listopadu 2023 v kerčské loděnici zasažena britsko-francouzskou střelou s plochou dráhou letu Storm Shadow/SCALP EG korveta Askold. Jednalo se o devátou jednotku třídy Karakurt a druhou učenou pro Černomořskou flotu (ČMF). V září 2021 byla spuštěna na vodu a poškozena byla ještě před zařazením do služby. Ze satelitních snímků byly zřejmé dva zásahy na levoboku. Jeden v prostoru nástavby s PL systémem Pancir M a druhý na můstku. Viditelné bylo také poškození doku požárem, asi 10 m od lodi. Rusové poškození lodi přiznali.
Foto: Kremlin.ru, Wikimedia Commons, CC BY 4.0.
MRK Askold a Cyklon během stavby
Jako druhá byla balistickou raketou systému MGM-140 ATACMS (Army Tactical Missile System) 19. května 2024 potopen MRK Cyklon (633). Jednalo se osmou jednotku třídy a první určenou pro ČMF. Loď byla téměř nová. Do služby byla zařazena 12. července 2023. K zásahu došlo v sevastopolském přístavu. Na palubě zahynulo šest mužů a dalších 11 bylo zraněno. Rusové ztrátu potvrdili.
Třetí zasaženou korvetou třídy Karakurt je MRK Amur (646), celkově desátá jednotka, první a jediná určená pro Kaspickou flotilu (KFl). Kýl MRK s továrním číslem 803 byl založen v loděnici Zaliv ve městě Kerč 30. července 2017. Loď byla spuštěna na vodu až 26. prosince 2022. Přejímací zkoušky byly ukončené 26. srpna 2024, kdy byla loď pod jménem Amur zařazena do stavu KFl s palubním číslem 646.
Foto: Mil.ru, Public Domain
MRK Amur (646) v přístavního mola
MRK Amur byl přidělen 106. brigádě plavidel pro ochranu vodního prostoru s mateřským přístavem v Kaspijsku, konkrétně 250. gardového oddílu hladinových plavidel (25. GDNK – Gvardějskij Divizion Nadvodnych Korablej), který měl krýt operace 242. oddílu výsadkových plavidel. Do sestavy 25. GDNK patří fregaty Tatarstan (691) a Dagestan (693) obě Projekt 11661 Gepard, korvety Grad Svijažsk (695), Uglič (653) a Velikoj Ustjug (651), všechny Projekt 21631 Bujan-M a šest raketových člunů.
V říjnu 2025 však byl Amur převelen k Baltské flotě. Proplul systémem vnitrozemských vodních cest a připojil se ke skupině lodí v přístavu Petrovskaja v Kronštadtu. Následně byl dislokován v Primorsku, což je největší ruský ropný terminál v celé oblasti. Jeho hlavním úkolem byla obrana terminálu před útoky ukrajinských dronů. Podle kusých zpráv zveřejněných ukrajinským velitelstím operací speciálních sil byl zásah veden z ukrajinského území na vzdálenost 900 – 1000 km. Amur měl údajně na palubě plný palebný průměr osmi ŘS 3M14 Kalibr.
Foto: mil.ru, Public Domain
Záď MRK Amur (646) s PL systémemem Pancir M
K útoku byla použita blíže nespecifikovaná verze dronu. Nicméně vzhledem ke vzdálenosti cíle přichází v úvahu Fire Point FP-1 s doletem 1600 km při použití 60kg bojové hlavice, Antonov An-196 Liutyi s doletem až 2000 km při použití 50kg hlavice nebo nejnovější Sichen s doletem 1400 km se 40kg hlavicí.
Podle posledních, zatím nepotvrzených zpráv, se ukrajinským silám, v noci 7. května 2026, podařilo zasáhnout další korvetu třídy Karakurt. Zatím není upřesněno kterou, ani jaké škody byly způsobeny. V úvahu přicházejí jen dvě: MRK Tuča (606), zařazená do služby 21. prosince 2024 nebo Tajfun (648), zařazený do služby 28. 8. 2025, obě pařící do stavu 41. brigády raketových lodí a člunů s velitelstvím v Sevastopolu.
Pro představu, kolik válka stojí. Cena MRK Karakurt je 34 mil USD. Cena jedné střely Storm Shadow se udává na 2,5 mil USD. Střela systému MGM-140 ATACMS přijde zhruba na 1,7 mil USD. Drony FP1 stojí 55 000 USD, Antonov An-196 se dá pořídit za 200 000 USD.
Pokud se vám článek líbil, využijte možnost sledovat autora, aby vám neunikly žádné novinky.
Dočetli jste až sem? Podpořte autora libovolnou částkou.
Grotnik, Tomasz, Russian Navy: New Ships Milestones in December 2024
Suciu, Peter, Russia’s New Karakurt-class Corvette: A ‚Cruise Missile Carrying Beast
New Russian naval corvette damaged in Ukraine cruise missile attack on Crimea base“. The Independent. 2023-11-09.
Дизель-генераторы ДГА-100; ДГА-315; ДГА- 500-4. Нева-дизель – судовое оборудование, запчасти судовых дизелей.
Corvette Project 22800 Karakurt | Catalog Rosoboronexport