Když se dnes mluví o konci druhé světové války v Československu, většina lidí si představí spontánní oslavy, šeříky v ulicích, sovětské tanky projíždějící Prahou a euforii z pádu nacistického režimu. V české kolektivní paměti je květen 1945 zapsaný jako moment vysvobození po šesti letech okupace, strachu a ponížení. Jenže právě tady začíná jedna z nejsložitějších otázek moderních českých dějin. Osvobodila Rudá armáda Československo, nebo si zároveň zemi postupně převzala pod svůj vliv? Na tuto otázku neexistuje jednoduchá odpověď. Právě proto je dodnes tak citlivá.

Vzestup sovětského vlivu ve střední Evropě

Historicky totiž platí obě věci současně. Bez postupu sovětské armády by nacistické Německo pravděpodobně nepadlo v podobě a rychlosti, jakou známe z historie. Sovětský svaz nesl obrovské lidské ztráty a v bojích na východní frontě sehrál klíčovou roli při porážce Třetí říše. Zároveň je ale pravda, že konec války otevřel prostor pro dramatický růst sovětského vlivu ve střední Evropě. Československo se během několika let změnilo z demokratického státu první republiky na součást sovětského mocenského systému.

Právě v tom spočívá historický paradox roku 1945. Pro miliony lidí znamenal konec okupace a záchranu. Zároveň však položil základy nového politického uspořádání, které nakonec vedlo ke čtyřiceti letům komunistického režimu. Aby bylo možné tuto proměnu pochopit, je nutné vrátit se do samotného závěru války.

Foto: Wikimedia Commons/PDM 1.0/Deed

V roce 1968 dorazily sovětské tanky znovu do Prahy, tentokrát už nebylo pochyb o tom, že jde o okupaci

Británie a Francie už nás jednou obětovali

Na jaře 1945 už bylo nacistické Německo vojensky zničené. Sovětská armáda postupovala ze východu, západní Spojenci z Německa a české země se ocitly mezi dvěma mocenskými bloky, které se sice stále označovaly za spojence, ale už tehdy mezi nimi rostla nedůvěra. Budoucnost Evropy se začínala rozhodovat ještě před definitivním koncem války.

Československo mělo v tomto konfliktu zvláštní postavení. Prezident Edvard Beneš během války vsadil na úzkou spolupráci se Sovětským svazem. Po zkušenosti s Mnichovskou dohodou totiž mnoho československých politiků ztratilo důvěru v západní mocnosti. Británie a Francie byly vnímány jako státy, které Československo v roce 1938 obětovaly Hitlerovi. Sovětský svaz naopak působil jako síla, která nacismus skutečně poráží.

Tato psychologická změna byla mimořádně důležitá. Po válce totiž značná část československé společnosti vnímala Sověty pozitivně. Rudá armáda nebyla chápána jako okupační síla, ale jako osvoboditel. V ulicích měst vítaly sovětské vojáky davy lidí a atmosféra euforie byla naprosto autentická. Jenže právě v této atmosféře začal zároveň vznikat nový mocenský vztah.

Sověti se mohli prezentovat jako osvoboditelé

Sovětský svaz velmi dobře chápal význam symboliky osvobození. Kdo osvobodil území, získával obrovský politický vliv. Stalin nechtěl po válce pouze vojenské vítězství. Chtěl vytvořit bezpečnostní pás států loajálních Moskvě, který by chránil Sovětský svaz před budoucím útokem ze Západu. Československo bylo pro tuto strategii mimořádně důležité. Leželo ve středu Evropy, mělo silný průmysl a strategickou polohu mezi Německem a východním blokem.

Právě proto Sověti postupovali tak rychle směrem na Prahu. Dnes se často diskutuje o tom, proč americká armáda nepokračovala dál z Plzně do hlavního města. Vojensky to možné bylo. Politicky však existovala dohoda mezi Spojenci o demarkační linii a americké velení nechtělo riskovat otevřený konflikt se Sovětským svazem v samotném závěru války. Výsledkem bylo, že Praha připadla Rudé armádě.

Tento okamžik měl obrovský symbolický význam. Sovětský svaz se mohl prezentovat jako hlavní osvoboditel Československa a komunistická propaganda tuto skutečnost později využívala prakticky neustále. Jenže sovětský vliv nezačal až komunistickým převratem v roce 1948. Začal mnohem dříve.

Sověti postupně přebírali moc

Už bezprostředně po válce vznikala nová struktura moci. Československo sice formálně obnovilo demokracii, ale politický systém byl výrazně omezený. Některé strany byly zakázány, jiné získaly privilegované postavení a komunisté začali postupně obsazovat klíčové bezpečnostní a mocenské pozice.

Velmi důležitou roli hrálo ministerstvo vnitra, které získal komunista Václav Nosek. Právě přes kontrolu policie a bezpečnostních složek začali komunisté budovat svůj vliv uvnitř státu. Zároveň rostla role sovětských poradců a tajných služeb.

Dnešní pohled na rok 1945 bývá často zkreslený tím, že lidé zpětně znají výsledek. Ve skutečnosti ale většina společnosti tehdy nevnímala sovětský vliv jako bezprostřední hrozbu. Naopak. Mnoho lidí věřilo, že Československo dokáže fungovat jako most mezi Východem a Západem. Tato představa se však postupně rozpadala.

Únor 1948 byl jen vyvrcholením procesu

Po válce začalo být stále jasnější, že Evropa směřuje ke studené válce. Vztahy mezi západními mocnostmi a Sovětským svazem se rychle zhoršovaly. Stalin zároveň tvrdě upevňoval kontrolu nad zeměmi východní Evropy.

Jedním z klíčových momentů byl Marshallův plán v roce 1947. Spojené státy nabídly evropským státům rozsáhlou ekonomickou pomoc na poválečnou obnovu. Československo mělo o účast zájem a původně souhlasilo. Poté ale přišel zásah z Moskvy. Stalin účast odmítl a československá vláda pod tlakem Sovětského svazu ustoupila.

Právě tento okamžik mnozí historici označují za definitivní potvrzení sovětského vlivu nad zemí. Únor 1948 pak už byl jen vyvrcholením procesu, který začal mnohem dříve. Komunisté převzali moc, opozice byla zlikvidována a Československo se definitivně zařadilo do sovětského bloku.

Československo jako vazal Moskvy

Z dnešního pohledu proto rok 1945 působí téměř dvojznačně. Na jedné straně šlo nepochybně o osvobození od nacismu. Bez porážky Hitlera by český národ pravděpodobně čekala katastrofa. Nacistické plány se střední Evropou počítaly s germanizací, represí i likvidací části obyvatelstva. Konec války byl skutečnou záchranou.

Foto: Wikimedia Commons/CC-BY-4.0/Self-published work/Ondřej Žváček

Pomník padlým za Československou republiku, Masarykovo nádraží v Praze

Na druhé straně ale právě poválečné uspořádání umožnilo vznik nového systému závislosti. Československo sice nebylo po roce 1945 sovětskou kolonií v klasickém smyslu, postupně se však dostalo do stále silnější politické, vojenské i ideologické vazby na Moskvu. A právě tady vzniká dnešní spor o interpretaci historie.

Jedna část společnosti zdůrazňuje především roli Rudé armády při porážce nacismu. Druhá upozorňuje, že sovětské osvobození nelze oddělit od následného rozšíření sovětského vlivu a nástupu komunismu.

Rok 1945 nebyl jen okamžikem svobody

Ve skutečnosti jsou ale oba pohledy neoddělitelné. Rok 1945 nebyl jen okamžikem svobody. Byl zároveň začátkem nové geopolitické reality, která určovala osud Československa na další čtyři desetiletí. Právě proto je toto období dodnes tak citlivé. Dotýká se nejen historie, ale i současného vztahu Čechů k Rusku, Západu, vlastní identitě i otázce, komu a čemu lze v krizových momentech důvěřovat.

Možná právě proto debata o osvobození nikdy úplně neskončí. Nejde totiž jen o tanky, armády nebo vojenské operace. Ve skutečnosti jde o otázku, jak malé státy přežívají mezi velmocemi a jak vysokou cenu někdy platí za vlastní bezpečnost.

Jak šel čas s Československem

1938 — Mnichovská dohoda oslabuje Československo a ničí důvěru v západní mocnosti.

1939 — vznik Protektorátu Čechy a Morava a nacistická okupace.

1941 — Německo napadá Sovětský svaz, vzniká východní fronta.

1943 — Edvard Beneš uzavírá smlouvu o spolupráci se Sovětským svazem.

1945 (květen) — konec druhé světové války v Evropě.

9. května 1945 — Rudá armáda vstupuje do Prahy.

1945–1946 — komunisté posilují vliv ve státní správě a bezpečnostních složkách.

1947 — Československo pod tlakem Moskvy odmítá Marshallův plán.

Únor 1948 — komunistický převrat a definitivní začlenění země do sovětského bloku.

1968 — invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa.

1989 — pád komunistického režimu během sametové revoluce.

Dnes — spor o interpretaci roku 1945 zůstává jedním z nejcitlivějších témat moderní české historie.

Zdroje: autorský článek s využitím