Když v 17. století francouzský filozof René Descartes zavřel dveře své pracovny a začal systematicky pochybovat o všem, co dosud pokládal za pravdivé, dospěl k děsivé úvaze. Představil si hypotetického „zlého démona“ – nesmírně mocnou bytost, jejímž jediným cílem je klamat lidské smysly.

Co když nebe, vzduch, země, barvy, tvary a zvuky nejsou ničím jiným než iluzemi, které tento démon vkládá do jeho mysli? Z této propasti pochybností se Descartes nakonec vymanil svým slavným výrokem: „Cogito, ergo sum“ (Myslím, tedy jsem). Získal tak jistotu, že i kdyby bylo vše kolem něj falešné, jeho samotné vědomí musí být reálné.

Kdyby však Descartes žil v dnešní době, pravděpodobně by místo o démonovi mluvil o křemíku, serverových farmách a milionech řádků zdrojového kódu.

Vědci dlouho netušili, jak tuto filozofickou hříčku uchopit pomocí exaktních metod. S překotným nástupem výpočetních technologií se však pravidla hry změnila. Postupně jsme vyvinuli virtuální realitu, která dokáže ošálit naše smysly, a učíme systémy umělé inteligence generovat světy, které dříve neexistovaly. Tím jsme však nechtěně otevřeli Pandořinu skříňku. Stále více špičkových vědeckých kapacit totiž začíná brát vážně hypotézu, že náš vesmír není chladným, hmotným místem, ale nesmírně komplexní softwarovou simulací.

Matematická nevyhnutelnost Nicka Bostroma

Bostrom představil takzvané trilema. Prohlásil, že minimálně jeden z následujících tří bodů musí být stoprocentně pravdivý:

Bod 1: Lidstvo (nebo jakákoliv podobná civilizace) téměř jistě vyhyne dříve, než dosáhne takzvaného „posthumánního“ stadia – tedy úrovně, kdy bude disponovat dostatečným výpočetním výkonem k simulování vlastní historie.Bod 2: Jakákoliv posthumánní civilizace ztratí zájem o spouštění evolučních simulací svých vlastních předků.Bod 3: My všichni s největší pravděpodobností již nyní žijeme v počítačové simulaci.

Logika tohoto argumentu je mrazivá. Představte si, že lidstvo nevyhyne a v budoucnu získá prakticky neomezený výpočetní výkon. Budeme chtít zkoumat svou minulost? Pravděpodobně ano. Spustíme tedy simulaci roku 2026. Ale nespustíme jednu – spustíme jich miliony, možná miliardy najednou.

Pokud to dokážeme, znamená to, že v multivesmíru bude existovat jedna jediná „původní“ realita, kolem níž však poběží miliardy k nerozeznání přesných simulovaných realit plných bytostí, které jsou přesvědčeny o své skutečnosti. Jaká je tedy statistická pravděpodobnost, že právě vy máte to štěstí a čtete tento text v oné jedné, originální realitě? Odpověď zní: limitně se blíží nule. Jsme s téměř naprostou jistotou simulovaní.

Když se fyzikové rozhodli vzít tuto studii vážně, výsledek překvapil. Místo aby Bostroma s posměchem odmítli, začali v zákonech vesmíru hledat důkazy, které by teorii vyvrátily. Nacházejí však pravý opak.

Pixely vesmíru a úspora paměti

Když zapnete moderní videohru, systém nikdy nevykresluje celý virtuální svět najednou. Aby šetřil procesor a paměť, hra plně „vyrenderuje“ pouze tu část krajiny, na kterou se právě dívá vaše postava. Vše ostatní za vašimi zády existuje pouze jako matematická pravděpodobnost na pozadí kódu.

A náš vlastní vesmír se chová velmi podobně.

V samotném srdci kvantové mechaniky leží fenomén známý jako princip superpozice a kolaps vlnové funkce. Když se fyzikové nedívají na subatomární částice (například elektrony), tyto částice nemají pevnou polohu. Chovají se jako mlhavá vlna pravděpodobností – doslova existují na více místech současně. V okamžiku, kdy vědec zapne měřicí přístroj a na částici se „podívá“, vlna okamžitě zkolabuje a elektron se zhmotní na jednom konkrétním místě.

Je to podobné, jako byste měli v zavřené krabici míček. Dokud je krabice zavřená, míček tam v pevném smyslu není – je to jen „matematická možnost“ míčku. Hmotným se stane teprve ve chvíli, kdy krabici otevřete a zaměříte na něj svůj pohled. Jinými slovy se také jedná o myšlenkový experiment Schrödingerovy kočky, který proslavil seriál Teorie velkého třesku.

Proč by se takto vesmír choval? Z pohledu programátora jde o geniální systém, jak šetřit výpočetní výkon „hardwaru“ naší reality. Vesmír zkrátka neplýtvá energií na vykreslování pevných částic tam, kde je nikdo nepozoruje.

A nejde jen o to. Výpočetní systémy mají své nepřekročitelné hardwarové limity. Náš vesmír je má také:

Vědecký zvrat v podobě teorie strun a kód v Matrixu

Všechna tato zjištění jsou fascinující, ale největší odhalení přišlo z oblasti čisté teoretické matematiky. Právě zde se odehrává největší zvrat moderní fyziky.

Když se se svým týmem ponořil do těchto mimořádně složitých vzorců, objevil v nich skryté struktury tvořené nulami a jedničkami. A nešlo o náhodné shluky. Gates v samotných základech fyzikální reality objevil kód tvořený ze Shannonových samoopravných algoritmů.

Znamená to, že se zítra vzbudíme s kabelem připojeným do zátylku jako filmový Neo? Pravděpodobně ne. A i kdyby celá naše existence, naše lásky, války i touhy běžely na kvantovém superpočítači v jiném vesmíru, pro nás se tím nic nemění.

Bolest je stále bolestí, káva stále chutná jako káva a radost zůstává skutečnou. Možná jsme se jen mýlili v tom, co slovo „realita“ vlastně znamená. Descartes měl na konci své cesty pravdu – dokud pochybujeme a myslíme, existujeme. Jen hardware, na kterém naše vědomí běží, je možná o něco sofistikovanější, než jsme si kdy dokázali představit.

Děkuji, že jste se společně se mnou odvážili nahlédnout do světa, kde se hranice mezi kódem a realitou stírají. Pokud vás fascinuje představa, že náš vesmír má své vlastní rozlišení a taktovací frekvenci, budu vděčný za vaši podporu. I symbolický finanční příspěvek mi pomůže dál sledovat tyto vědecké revoluce a přinášet vám fakta o technologiích, které možná přepisují samotný zdrojový kód naší existence.

Dočetli jste až sem? Podpořte autora libovolnou částkou.