„Děkuju Ti za naši rodinu, za všechny společné roky a za všechno, co pro nás děláš. Prostě za to, jaká jsi,“ napsal Pavel Šporcl své ženě na sociální síti k jejich výročí. A tím řekl vše. O tom, že tihle dva se mají rádi, asi netřeba pochybovat. Jsou důkazem, že láska opravdu existuje, a když Bára Kodetová říká, že na ni věří, ví, o čem mluví. My si ale povídaly i o jejím tatínkovi, o tom, jaká je pyšná maminka, či co pro ni znamená stárnutí a o nových šancích po padesátce. A bylo to velmi milé povídání – snad je ta pohoda, která jej provázela, z našeho rozhovoru znát.

S vaším manželem působíte jako harmonický pár. Věděla jste hned, že on je ten pravý?

Na první dojem věřím, intuice bývá velmi přesná. Ale pro mě je důležité, co přijde potom. U Pavla pro mě nebyl rozhodující jen první dojem, ale především to, jak se zachoval v důležitých chvílích. Třeba ve vztahu k mojí dceři nebo v době, kdy mi zemřel tatínek. Tehdy jsem poznala jeho skutečnou sílu.

Co podle vás rozhoduje o tom, že dva lidé spolu dokáží být rádi i desítky let?

Žádný univerzální návod neexistuje. Bez respektu a určité vnitřní svobody to nejde. Pro nás oba je důležité, aby vedle sebe stáli dva samostatní lidé, kteří se podporují, ale nejsou na sobě závislí. A stejně důležitá je komunikace. Máme štěstí, že máme mnoho společných mostů, po kterých se dá jít, když je krize.

A může být tím motorem spokojeného vztahu i vzájemný obdiv? Co na svém muži máte nejraději?

Obdivuji jeho pracovitost, energii a kreativitu. Člověk se s ním opravdu nenudí. Někdy je ta jeho intenzita náročná a v praktických věcech máme každý trochu jiný přístup. Ale ve výsledku se dobře doplňujeme.

Foto: Michaela Feuereislová, Super.cz

Se svým mužem houslistou Pavlem Šporclem je šťastná už 21 letFoto: Michaela Feuereislová, Super.cz

Máte za sebou koncert k vašemu novému albu Hlas – byl pro vás něčím výjimečný?

Nebyl jen hudební událostí. Byl to určitý bod na cestě. Uzavření jedné etapy a zároveň otevření nové. Ta deska vznikala postupně, paralelně s mojí hereckou prací, ale hlavně s důležitou vnitřní proměnou. Navíc se odehrával v prostředí divadla Viola, které bylo u mých hereckých začátků.

Bylo těžké se vydat do neprobádaných vod a jít takzvaně s kůží na trh?

Zpěv je pro mě přirozené pokračování herectví. Skrze písně vyprávím příběhy a předávám emoce, jen jinou, možná otevřenější formou. A právě to bylo to nejtěžší. Na pódiu stojíte sama za sebe, bez role, bez postavy, za kterou se můžete schovat. Proto se má deska jmenuje Hlas. Možná jsem dlouho šla jen jedním směrem, aniž bych si uvědomovala, že mám v sobě i další talenty, které jsem začala objevovat až v posledních letech.

Na křtu desky vystoupil nejen váš muž, ale i dcery. Pracujete spolu rádi?

Ano, velmi rádi, pro mě to byl jeden z nejkrásnějších momentů celého odpoledne. Každý máme svoji vlastní cestu, a právě proto jsou společné chvíle vzácné. O to víc si jich vážím. Na desku jsem své dcery přizvala hlavně proto, abych si ten moment uchovala.

Vy vůbec působíte jako rodinný typ. Nedávno jste se důsledně vymezila proti chování jednoho z poslanců, který zneužil scénu z Pelíšků s vaším otcem ke své politické prezentaci. Máte pocit, že naší společnosti chybí více občanské statečnosti?

Nemyslím si, že by chyběla. Spíš někdy reagujeme pomaleji, ale když jde o důležité věci, dokážeme se ozvat. Vidím to u mladé generace i napříč společností, a v době, jakou zrovna zažíváme, mi to dává naději.

Tušíte, jak by se k celé kauze postavil sám Jiří Kodet?

Táta byl člověk s velmi silným smyslem pro hodnoty a vnitřní integritu a myslím si, že by ho to rozčilovalo. Zároveň by byl velmi citlivý na to, jakým způsobem se zachází s jeho prací. Tu roli zahrál silně i proto, že jí rozuměl, ale pořád to byla postava. Naší rodině, kterou jsem zastupovala, vadilo zjednodušení a způsob, jakým bylo naloženo s jeho jménem. A upřímně i to, jaký člověk to spojení a proti komu použil.

Většina lidí má vašeho tatínka nejen za skvělého herce, ale spojuje si jej i s prchlivou povahou, kterou ve filmech uměl tak krásně ztvárnit. Traduje se, že ani nemusel moc hrát, jak na něj vzpomínáte vy?

Byl to člověk s osobností a velkým charismatem, ale pro mě to byl hlavně táta. Uměl z obyčejných věcí udělat něco mimořádného. Se smyslem pro humor a zároveň s velkou hloubkou. Měl v sobě obrovský přetlak energie, který ventiloval především na jevišti a před kamerou. Jeho přítomnost stále cítím. Chybí mi. Jsem ráda, že jsem měla tu možnost se s ním potkat i na jevišti.

Mnoho hereckých dětí říká, že si ani neuvědomovaly, že jejich rodiče jsou slavní. Bylo to tak i u vás? Nebo naopak vám přišlo, že být známý a slavný je vlastně normální?

Vnímala jsem to přes reakce okolí, ale nikdy mi to nepřišlo důležité. Pro mě bylo vždy podstatné, jaký ten člověk je, ne jestli je slavný. A přiznám se, že mnohdy jsem některé reakce okolí moc nechápala.

Foto: Michaela Feuereislová, Super.cz

Celá rodina včetně tří dcer zleva: Lily, kterou má Bára z předchozího vztahu, nejmladší Sophia a ViolettaFoto: Michaela Feuereislová, Super.cz

Jaká je vaše nejranější vzpomínka z dětství?

Jak jedu s tátou na koni lesem. Byly mi asi dva nebo tři roky. Měla jsem šťastné dětství, hodně spojené s přírodou a zároveň s velkými osobnostmi kulturního života. Obojí mě ovlivňuje dodnes.

Vaše dcera Sophia nedávno zazářila ve filmu Matka, a nejen režisér filmu Jiří Strach o ní mluví jako o obrovském talentu. Tušila jste hned, že z ní bude herečka?

U Sophie to bylo patrné odmalička. Byla vždycky velmi kreativní, měla bujnou fantazii, šla si tvrdě za svým a měla v sobě něco přirozeně vůdčího. Ten herecký talent se u ní projevoval opravdu brzy, což je, vzhledem ke genetice v naší rodině, přirozené. Navíc je velmi muzikální, skládá si vlastní písně a krásně zpívá. Jsem na ni, stejně jako na všechny své dcery, pyšná.

Většina rodičů se dříve či později musí smířit s tím, že se děti vydají vlastní cestou. Mluvíte jim do života?

Snažím se jim do života zbytečně nezasahovat. Jako máma cítím, kde je jejich síla, ale nechci je do ničeho tlačit ani jim určovat směr. Myslím si, že si to musí každý vyzkoušet sám. Já jsem spíš taková tichá opora. Jsem tam, když mě potřebují, a snažím se je podpořit v tom, co je jim přirozené.

Jste připravená, že vás čeká syndrom prázdného hnízda?

Jsem připravená, respektive už jsem si na to zvykla. Sophia studuje Brněnskou konzervatoř, takže i ta nejmladší, u které jsem si byla jistá, že ještě zůstane doma do osmnácti, devatenácti let, z hnízda odešla. Tím pádem se mi vše o pár let urychlilo. Ale protože jsme rodina, která je velmi komunikativní, navíc Violettka s námi ještě bydlí, nemám pocit, že by kolem mě vzniklo nějaké prázdno. Ano, něco se uzavřelo, ale zároveň se otevřel prostor pro mě. A to mi vyhovuje, protože se můžu naplno vrátit ke své profesi.

Je něco, co jste se od svých dětí naučila?

Líbí se mi, jak přistupují k životu a jaké jsou. Díky Sophii jsem se dozvěděla o tom, jak funguje určitá vnitřní dynamika člověka, jak pracovat s energií, s pozorností… Vlastně jsem si uvědomila i mnohé věci sama o sobě. Violetta mě fascinuje svou přirozenou autoritou, uměním vařit, organizovat i velmi dobrým vztahem k penězům. Také je skvělá řidička. A Lily má obrovskou schopnost nechat o sebe pečovat! U ženy velmi vzácná schopnost, alespoň v naší rodině. Její kreativnost, fantazie a zručnost mě fascinuje. Učím se od nich každý den.

Foto: Archiv Barbory Šporclové Kodetové

Při křtu svého alba Hlas měla Bára Kodetová skvělou náladuFoto: Archiv Barbory Šporclové Kodetové

Možná se pletu, ale přijdete mi jako hodně činorodý člověk, umíte odpočívat?

Nepletete. Odpočívám, ale raději aktivně. Radost mi dělá zahrada, rostliny a také bytový design, který mě velmi naplňuje. Teď je období, kdy mám hodně práce, takže péče o sebe jde trochu stranou. Snažím se alespoň hlídat jídelníček. Co mi ale dělá dobře, je péče o pleť.

Jste příznivcem estetických zákroků?

Nejsem proti nim, ale měly by se dělat s mírou a s respektem k osobnosti, aby člověk zůstal sám sebou. Já sama jsem zatím žádný větší zákrok nepodstoupila. Pro mě je obličej základní pracovní nástroj, nese v sobě zkušenost, emoci, život. A to nechci ztratit.

Jaké teď vlastně prožíváte období? Mnoho žen po padesátce propadne úzkosti, že už je nic hezkého nečeká…

Vzhledem k tomu, že moje maminka začala studovat klasickou vysokou školu – politologii – v šedesáti letech a dodnes se pořád vzdělává, tak si vůbec nemyslím, že by padesátka byla nějaký konec. Naopak mám pocit, že něco moc hezkého začíná. Užívám si každý den svého života a tím, že jsem hodně aktivní, mi přijde, že ten život utíká až příliš rychle na to, co bych ještě všechno chtěla stihnout a zvládnout.

Říká se, že k některým životním názorům se člověk musí prožít, souhlasíte?

Každá životní zkušenost je nepřenosná a určující. Já jsem objevila svoji vlastní hodnotu a skutečnou sílu. Vlastně až s věkem jsem si ujasnila, kým opravdu jsem. A právě to se snažím předat i svým dcerám. Kéž by dokázaly co nejdřív pochopit, v čem je jejich síla a neztrácet čas.

Stojí tedy za to i v pozdějším věku začít něco úplně nového?

Samozřejmě, že ano. Já jsem začala zpívat ve svých padesáti letech a byla to cesta plná nových věcí, které jsem se musela naučit. A dnes spolupracuji s profesionálními muzikanty. Nikdy není pozdě.

Na co se teď nejvíce těšíte?

Těším se na každé další představení s 3D Company v Žižkovském divadle Járy Cimrmana, kde hrajeme inscenaci Agnus Dei, a také na představení Naprostí cizinci v Divadle Na Jezerce. Zároveň se moc těším na koncert 7. června v Českých Budějovicích, kde vystoupím společně s Michalem Workem a Unique Quartetem. A samozřejmě i na léto, na dovolenou a na spoustu krásných slunečných dní.