Miroslav Horníček nebyl jen herec, režisér a spisovatel, ale především vyznavač laskavého a inteligentního humoru. Mistr improvizace se narodil 10. listopadu 1918 v Plzni. Cestu k divadlu si chvíli hledal. Svým rodičů, kteří pracovali v textilce často přidělával vrásky na čele. „Opakoval jsem dvakrát tercii, byl jsem líný a lehkomyslný. Nechápu, že mě nezabili,“ říkával. Jeho komediální sklony se naplno začaly projevovat na střední škole, kde ochotničil. Se spolužáky založili na reálce Studentský avantgardní kolektiv.
Když v polovině 30. let zhlédl plzeňské vystoupení Voskovce a Wericha, byl ohromen. Horníčka učaroval nejen jejich humor a poetika, ale také pohotovost, s jakou jejich humor vznikal. Ve svých sedmnácti letech pak sedával na kolo a jezdil do Prahy na představení Osvobozeného divadla, kde hltal vystoupení svých hereckých vzorů.
Foto: Atelieur Adéle, Forster – Prague (Praha), Public domain, via Wikimedia Commons
Jan Werich a Jiří Voskovec, hra Golem, 1932
Na dráhu herce si ale zprvu netroufal, byl velký trémista. Po maturitě na reálce pár let úředničil ve Škodovce a v plzeňské nemocnici, nicméně v roce 1941 přeci jen přijal angažmá v Městském divadle v Plzni. Začátky jeho profesionální herecké dráhy byly ale velmi krkolomné. Vyzkoušel si i účinkování v operetě, ale nebylo to pravé pro něj. Poté, co se trochu otrkal, zamířil do Prahy, kde prošel několika divadly. Na scéně Divadla satiry se strefoval do úředníků zneužívajících svou moc, a rozváděl různé nešvary té doby. To se znelíbilo vrchnosti a roku 1949 Divadlo satiry zmizelo z pražské scény. Horníček následně chvíli působil v Realistickém divadle, kam přešla část zlikvidovaného souboru. Tam se však dostal do sporu s ředitelem Škodou, a když se ohlížel po jiném angažmá, ujal se jej Jindřich Honzl, s nímž přišel do Národního divadla.
Foto: Tilman2007, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons
Národní divadlo, Praha
Už tehdy Horníček vynikal svou bleskovou pohotovostí, schopností rychlých a vtipných reakcí. Jeho vyprávění bylo dle vzpomínek Františka Filipovského proplněné moudrostí vnímavého pozorovatele, tu a tam okořeněné uštěpačnou kritikou s vtipnou pointou. „Jeho životní postoje mu samozřejmě v Národním divadle komplikovaly život. Brzy si uvědomil, že se ocitl v prostředí, kde jeho typ neklidného, příliš individualistického a k tomu kriticky fundovaného herce nenajde pochopení, a tedy ani uspokojivé uplatnění. Nehodil se do Národního divadla. Byl tady příliš v ústraní a on potřeboval být na očích. Jeho talent se neuměl podřizovat,“ zhodnotil ho ve svých vzpomínkách Filipovský.
Foto: J.Broukal, CC BY-SA 4.0 , via Wikimedia Commons
Miroslav Horníček, 1989
Národní divadlo sice nebylo jeho šálkem čaje, ale seznámil se v něm se svou životní láskou Bělou. „Jednou jsem ji zahlédl, jak čekala před pokladnou, a po biletářce jsem jí poslal vzkaz: Všechno vám vysvětlím, jen mi sdělte svou adresu. Naštěstí odpověděla a dali jsme si rande,“ prozradil detaily seznámení s jeho manželkou. Zrodila se velká láska, ze které vzešel roku 1950 syn Jan.
Vedle úvazku v Národním divadle uváděl Miroslav pásmo Humor není pro legraci. Tehdy Horníčkovi s Filipovským a Lipským začal dělat předního klavíristu Jiří Šlitr. Zde Horníček rozvíjel svou schopnost improvizace. Bylo to něco, co trošku připomínalo již neexistující Osvobozené divadlo. Tou dobou už Jan Werich principáloval v Divadle ABC a hledal někoho, kdo by mu byl podobným parťákem, jako byl Jiří Voskovec. Při jedné z návštěv u Werichů se mu Filipovský zmínil o Horníčkovi a pozval jej do Komorního divadla na Horníčkův program Člověk mezi lidmi. Zvědavost Werichovi nedala a přišel se do divadla podívat, nicméně představení nijak nekomentoval. Nedlouho poté se přišel podívat také na jednu z repríz Zkrocení zlé ženy. Po přestavení se objevil v klubu Stavovského divadla a mezi řečmi se náhle otočil na Horníčka a prohlásil: „Horníčku, to nebyla divadelní role, to byl potrat!“ V té hře hrál Horníček roli rozverného Trania, což byla jeho nejvýraznější role v Národním divadle. „Přítomní udiveně čekali, co řekne dál. Vědělo se, že Werich je starý provokatér, ale proč zrovna napadl Horníčka, kterého ani pořádně neznal, to nemohlo být z obvyklého kamarádského hecu. Mirek zrudl, ušklíbl se, a aniž řekl slovo, šel si k pultu pro panáka. Hodil ho do sebe, dal si druhého a otráveně mlčel,“ popsal napjatou atmosféru Filipovský. Když si Horníček objednával dalšího panáka, přivalil se Werich, který se do té doby bavil s Vydrou a objednal vodku. Obrátil se k Horníčkovi a nabídl mu angažmá v ABC.
Ještě, než mu Horníček na nabídku kývnul, ověřil si Werich jeho herecké kvality při natáčení pohádky Byl jednou jeden král, kde Horníček ztvárnil v blonďaté paruce a s náušnicí v uchu krásného prince. Bylo to poprvé a naposled, kdy se před kamerou objevil v takové roli. Když mu byla položena otázka, jak je možné, že hraje toho krásného, odpověděl s humorem, který mu byl vlastní: „Když Může Miloš Kopecký hrát chytrého prince, tak proč ne?“
Foto: Barbora.freiova369, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons
Miloš Kopecký
Horníček v roce 1955 mnohé překvapil, když dal v Národním divadle výpověď a odešel do divadla ABC, kde se stal Werichovým rovnocenným partnerem. Z Wericha měl Horníček zpočátku velký respekt, nicméně se dokázali perfektně sladit. Před diváky rozvíjeli své brilantní jazykové kreace v legendárních předscénách. Jejich forbíny sklízely velký úspěch. „Horníček se uvedl skvěle a Werich byl konečně spokojen. Velice si Mirka považoval. Ocenil pohotovost, s jakou ho provokoval k vtipným replikám, podobně jako za starých časů Voskovec. Prohlašoval, že pánbůh dal Horníčkovi všechno, co herec potřebuje k improvizaci: bystrý a rychlý mozek na správném místě a oči, jimiž nic neuteče,“ komentoval jejich spolupráci Filipovský ve svých pamětech. Zajímavostí je, že Horníček nejen na jevišti, ale také v soukromí Werichovi důsledně vykal. Werich mu nabídl tykání až poté, co spolu po pěti letech přestali hrát. Werich totiž odešel z Divadla ABC, údajně proto, že jej unavovala funkce ředitele, když musel neustále obrušovat hrany sporů s úředníky. Vadilo mu, že se jeho polemika může odbývat jen v přesně vytyčených mezích.
V té době Horníček také často navštěvoval Redutu, kde se seznámil s tehdy ještě ne tolik známým Jiřím Suchým. Tam se zrodila jejich spolupráce, která pokračovala v legendárním Semaforu.
Foto: Tomáš Fassati, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons
Jiří Suchý
V 60. letech se Horníček nerealizoval jen na jevišti, věnoval se také literární činnosti. Psal převážně povídky. Po jejich knižních vydáních se jen zaprášilo. Rád se zabýval tématem, jak rozdílně vidí svět ženy a muži. Napsal i cestopisy. V Javorových listech vyprávěl o svém pobytu v kanadském Montrealu, kde byl na světové výstavě EXPO jako jeden z účinkujících. V roce 1967 předváděl své moderátorské umění při uvádění Kinoautomatu, což byl v podstatě první interaktivní film na světě. Diváci sledovali film, který se zastavil ve chvíli, kdy hrdina musel učinit nějaké rozhodnutí. Horníček situaci okomentoval a vybídl publikum, aby přes hlasovací zařízení odhlasovali, jak se bude situace dál vyvíjet. Měl naučené texty v angličtině pro účel moderování, jinak však anglicky neuměl. Novinářům odpovídal jednou anglickou větou: „Pohovořit se mnou nelze, popít ano.“ Dá se říci, že díky tomu se stal v podstatě i světovou hvězdou.
Koncem 60. let stál také u zrodu první talk show v československé televizi. V letech 1969 – 1971 moderoval pořad Hovory H. V pořadu se vystřídali hosté, jako byl například Jan Werich, Jiří Sovák, nebo Milan Lasica. Pořad byl mimořádně populární. A to nejen díky hostům, ale taky Horníčkovi, který dokázal vtipně a pohotově odpovídat na dotazy diváků. Jeho důvtip a konverzační styl se ale znelíbil televizním normalizátorům a pořad byl zrušen. V době nastupující normalizace se totiž na obrazovce smělo říkat jen to, co bylo předem odsouhlasené. Na zrušený pořad navázal Horníček až po dvaceti letech. K televizní zábavě se už ale stavěl kriticky: „Dnes ubývá humoru a přibývá dělání legrace, a mezi těmi dvěma kategoriemi je veliký rozdíl.“
K jeho popularitě přispěly nejen jeho herecké výkony a knížky, ale také spolupráce s hereckými partnery. Po Janu Werichovi a Jiřím Suchém vystupoval s Milošem Kopeckým v různých zábavných pořadech. Byli velmi dobrými přáteli, Horníček byl dokonce Kopeckému na svatbě za svědka. Dalším jeho hereckým partnerem byl Jiří Sovák. Objevili se spolu v seriálu Byli jednou dva písaři, kde měli prostor pro improvizaci.
Foto: J.Broukal, CC BY-SA 4.0 , via Wikimedia Commons
Jiří Sovák
Natáčení ale bohužel poznamenala velká tragédie. Horníčkův jediný syn Jan, který studoval dokumentaristiku na pražské FAMU, se přijel podívat na natáčení, protože rád sledoval otce při práci. V podvečer šel za usedlost, kde natáčení probíhalo, chytat ryby. Sedl si na skruž plné vody. Když tu náhle dostal epileptický záchvat. Spadl do vody a utopil se. „Přijel jsem z natáčení domů a říkal jsem si: Honza je už doma. Ale tam nebyl. Tak jsem ráno vyjel hodně brzy a v mlýně jsem ho hledal. Přišel za mnou Jirka Sovák a říkal: Pojď, jedeme, je v nemocnici. Což byl od něj trik, aby mě tam vylákal. A tam mi dali injekci na uklidnění a řekli, že je mrtvý,“ popsal osudný den v dokumentu České televize Miroslav Horníček: Humor není žádná sranda. Prozradil také, že epileptické záchvaty začaly po kousnutí klíštětem. „Ta jeho diagnóza vypadala tak, že měl klíšťovou encefalitidu a po ní následovaly epileptický záchvaty. Jediný, čím se trochu utěšuju, je, že ty záchvaty by se byly zhoršovaly a že by byl asi skončil v ústavu,“ dodal. Se ztrátou jednadvacetiletého syna se vyrovnával velmi dlouho. Díky Sovákovi, který ho neustále něčím zaměstnával, se dostal z nejhoršího a natáčení seriálu bylo dokončeno.
Nejraději trávil čas na chalupě v severočeských Kytlicích, kde si rovnal myšlenky. Na zahradě chalupy měl okruží, zřejmě z nějakého mlýna, které tam jeho syn kdysi přikutálel. Při pohledu na zahradu na něj vzpomínal. Uvedl, že tam na té zahradě je s ním syn více než tam na hřbitově. Zde se také výtvarně realizoval, vytvořil řadu fotografických koláží.
Toto útočiště klidu nakonec odkázal doktorovi Vladimírovi Marešovi, v němž nalezl svého druhého syna. Pojilo je letité přátelství, které začalo v 80. letech, když jej Mareš s přáteli prostřednictvím dopisu pozval na bramborový guláš a víno. Po smrti Horníčkovi milované manželky Běly, se Horníček nastěhoval do domu doktora Vladimíra Mareše. S jeho rodinou strávil poslední rok a půl života, kdy už měl značné zdravotní problémy. Trápila ho cukrovka a trpěl úzkostmi. Jeho život vyhasl 15. února roku 2003 ve věku nedožitých osmdesáti pěti let.
TVRZNÍK, Jiří. Komik se vrací: ze vzpomínek Františka Filipovského. V Praze: XYZ, 2007. ISBN 9788073880286.