Když se v květnu 1945 začala hroutit nacistická moc v Evropě, většina obyvatel Československa prožívala obrovskou úlevu. Po šesti letech okupace, teroru a strachu přicházel konec války. Rudá armáda postupovala českými zeměmi a ve městech ji vítaly tisíce lidí. Ulice byly plné emocí, šeříků, improvizovaných oslav a pocitu, že jedna z nejtemnějších kapitol českých dějin definitivně skončila.

Komunisté o hrůzách mlčeli

Jenže právě v těchto dnech začal vznikat i jiný příběh. Mnohem temnější, komplikovanější a dlouhá desetiletí téměř vytěsněný z veřejné debaty. Vedle skutečného osvobození totiž docházelo také k násilí, rabování, vraždám, únosům nebo sexuálním útokům páchaným některými příslušníky Rudé armády. Nešlo o jednotlivé izolované incidenty, ale o fenomén, který zasáhl různé části Československa a který komunistický režim po roce 1948 prakticky vymazal z veřejného prostoru.

Dnes je toto téma stále citlivé. Jakmile se mluví o zločinech vojáků Rudé armády, velmi rychle vzniká obava, že podobná debata relativizuje podíl Sovětského svazu na porážce nacismu. Jenže historie bývá složitější než propaganda. Rudá armáda skutečně nesla hlavní tíhu bojů na východní frontě a bez jejího postupu by nacistické Německo pravděpodobně nepadlo v podobě, jakou známe z historie. Zároveň ale platí, že část sovětských vojáků se po vstupu do střední Evropy dopouštěla závažných trestných činů. Ttato dvojznačnost je pro pochopení roku 1945 klíčová.

Foto: Wikimedia Commons/PDM 1.0/Deed

Příjezd Rudé armády do Lysé nad Labem

V české kolektivní paměti dlouho existoval téměř výhradně obraz Rudé armády jako heroické osvoboditelské síly. Tento obraz nebyl úplně nepravdivý, ale byl silně idealizovaný. Po únoru 1948 se navíc stal součástí státní ideologie. Komunistický režim budoval kult sovětského osvobození a jakákoliv kritická debata o chování sovětských vojáků byla prakticky nemožná. Historie se změnila v politický nástroj. Proto se o mnoha událostech dlouhé roky mlčelo.

Kradli, rabovali a šířili strach

Řada svědectví začala být otevřeně publikována až po roce 1989. Historici, pamětníci i regionální badatelé postupně začali skládat obraz reality, která byla mnohem složitější než oficiální komunistická verze dějin. Ukázalo se, že vedle osvobození existovala i druhá stránka příchodu Rudé armády, tedy chaos posledních dnů války, rozpad disciplíny některých jednotek a brutalita, kterou si civilní obyvatelstvo často neslo jako trauma po celý život.

Je důležité chápat, v jakém stavu se sovětská armáda nacházela. Vojáci Rudé armády prošli nejbrutálnější frontou druhé světové války. Miliony z nich zažily vypálené vesnice, masové vraždy civilistů, hlad i extrémní násilí nacistické války na východě. Sovětská propaganda navíc systematicky podporovala nenávist vůči Němcům a často vytvářela atmosféru kolektivní pomsty.

Když se pak vojáci dostali do střední Evropy, přinesli si s sebou nejen zkušenost války, ale i pocit vítězů, kteří mají právo brát si od poraženého území téměř cokoliv. A v této atmosféře začalo docházet k rabování, násilí a útokům na civilisty. Velmi časté byly krádeže hodinek, jízdních kol, šperků nebo potravin. Některé sovětské jednotky zabavovaly automobily, alkohol nebo hospodářská zvířata. V řadě případů šlo o spontánní rabování, jinde o organizovanější systém „válečné kořisti“.

Foto: Wikimedia Commons/CC-BY-3.0/Aktron

Pamětní deska Rudé armády na Vysoké bráně v Rakovníku

Znásilnili ženu i desetiletou dceru

Obyvatelé mnoha měst a vesnic si po válce šeptem předávali historky o vojácích, kteří v opilosti stříleli do vzduchu, vnikali do domů nebo vyhrožovali civilistům. Nejcitlivějším tématem zůstává sexuální násilí. Historici dnes potvrzují, že k znásilňování žen docházelo prakticky v celé střední Evropě, kam Rudá armáda vstoupila. Československo nebylo výjimkou. Přesná čísla neexistují, protože mnoho obětí o svých zkušenostech nikdy veřejně nemluvilo. „V Česku pořád neradi slyšíte, že to nebylo jen osvobození, že šlo zároveň i o násilnou okupaci,“ podivuje se například švýcarský historik Adrian von Arbur. Stud a poválečná atmosféra často vedly k celoživotnímu mlčení.

Situaci navíc později komplikoval komunistický režim, který jakoukoliv kritiku Rudé armády považoval za nepřátelskou propagandu. „Dvacátého sedmého dubna potkávám v Brně svého přítele lékaře. Strhané rysy obličeje, uplakané oči. V noci vtrhlo k němu několik vojáků Rudé armády a chtěli znásilnit jeho ženu. Jeho stařičký otec klekl na kolena a říkal jim, že po čtyřletém žalářování se vrátil z koncentračního tábora, a prosil, aby ušetřili rodinu. Byl puškou surově odstrčen. Vojáky byla pak znásilněna nejen žena lékaře, ale i desetiletá dceruška,“ vzpomínal třeba jeden z pamětníků. Vojáci tak neušetřili ani děti. Ostatně, podobné hrůzy se dějí i v současné válce na Ukrajině, rusové převzali prakticky sovětských „osvoboditelů“.

Důležitou roli hrál i alkohol

Některé regiony byly zasaženy výrazně více než jiné. Ukazovalo se, že situace často závisela na konkrétní jednotce, veliteli nebo disciplíně vojáků. Existovaly sovětské oddíly, které se vůči civilnímu obyvatelstvu chovaly relativně korektně. Jiné naopak za sebou zanechávaly atmosféru strachu. Důležitou roli hrál také alkohol. Mnoho lidí popisovalo opilé vojáky, kteří po osvobození měst ztráceli kontrolu a dopouštěli se násilností. Chaos posledních dnů války navíc znamenal, že státní moc prakticky nefungovala a možnost trestat podobné činy byla minimální. A beztrestnost byla jedním z největších problémů.

Sovětské velení sice formálně zakazovalo rabování i násilí vůči civilistům, ale realita byla mnohem složitější. V mnoha případech nebyly incidenty vyšetřovány nebo končily bez výraznějších trestů. Československé úřady navíc měly jen omezené možnosti, jak proti sovětským vojákům zasahovat. Sovětská armáda byla v pozici vítězné mocnosti a její postavení bylo mimořádně silné. Zde začínal vznikat nový mocenský vztah mezi Československem a Sovětským svazem.

Kritika Sovětů byla téměř nepřípustná

Rok 1945 nebyl jen koncem nacistické okupace, ale také začátkem sovětského vlivu ve střední Evropě. Přítomnost Rudé armády měla nejen vojenský, ale i psychologický a politický význam. Sověti byli vnímáni jako osvoboditelé a tento status jim poskytoval obrovský vliv na poválečné uspořádání země. Kritizovat chování sovětských vojáků tak bylo stále obtížnější.

Foto: Wikimedia Commons/C-BY-SA-4.0/Self-published work/Jiří Komárek

Památník osvobození Rudou armádou, Hamry, Plumlov, okres Prostějov

Po roce 1948 se situace změnila definitivně. Komunistický režim vytvořil téměř posvátný obraz Rudé armády. Ve školách, filmech i médiích byli sovětští vojáci zobrazováni výhradně jako hrdinové. Veřejná debata o zločinech nebo násilí prakticky neexistovala. Pamětníci často mlčeli ze strachu nebo pocitu, že jejich zkušenost nikdo nechce slyšet. To mělo dlouhodobé důsledky i po pádu komunismu.

Po roce 1989 se totiž česká společnost ocitla mezi dvěma extrémy. Jedna část veřejnosti chtěla zachovat tradiční obraz osvoboditelů a zdůrazňovala rozhodující roli Sovětského svazu při porážce nacismu. Druhá naopak začala poukazovat na násilí, které sovětští vojáci páchali. Debata se často měnila v ideologický střet místo snahy pochopit historickou realitu v celé její složitosti. Proto je toto téma dodnes tak citlivé.

Osvoboditelé? Ano, ale také násilníci a okupanti

Historie totiž není černobílá. Rudá armáda skutečně osvobodila Československo od nacistického režimu. Zároveň ale platí, že část jejích příslušníků se dopouštěla činů, které zanechaly hluboká traumata. Obojí může být pravda současně.

Možná právě schopnost přijmout tuto složitost je dnes nejdůležitější. Ne proto, abychom přepisovali dějiny, ale abychom jim konečně rozuměli bez propagandy, idealizace i jednoduchých sloganů.

Zdroje: autorský článek s využitím