Keporkakovi Timmymu přejeme zázrak, protože už pravděpodobně nežije. Záchranářům, kteří ho vyprošťovali, patří dík za pot, který prolili, a milionům lidí na celém světě za slzy, které vycedili. Přesto je celý příběh kýč jako velryba. Ta je v tom čistá jak lilie. Může za to zatracená lidská povaha a náš pokrytecký vztah ke spoluzvířectvu.
Keporkaci jsou jedinečná stvoření, stačí je vidět v televizních dokumentech. Dorozumívají se podmořským zpěvem, jenž zní do daleka. Nikdo nepochybuje, že mají silné emoce a jistý druh inteligence. Snaha o záchranu něčeho takového je zdánlivě chvályhodná, byť stojí řádově miliony eur.
Jenže od 23. března, kdy Timmy uvázl, utratili Evropané řádově miliardy eur za maso stejně citlivých a „inteligentních“ zvířat, která kvůli tomu trýznivě zabili. V tom je ono pokrytectví: s velrybím výrostkem soucítíme, což je pochopitelné. S kraví matkou, které hned po narození seberou mládě, ji samotnou drží ve vězení, dokud ji nevydojí a nakonec zabijí, nesoucítíme. I to je pochopitelné, máme rádi maso.
Jeden bonmot však praví, že za pár set let se budeme omlouvat za věznění domácích zvířat, stejně jako se teď po právu omlouváme za otrokářství.
Leč nedělejme z článku kýč, jakým byla snaha pomoci Timmymu. Člověk je masožravec, dlouho jím bude. Kdyby se stresoval s každým zabitým telátkem, lidstvo brzy vymře. To, že jedny citlivé tvory s vynaložením všech sil zachraňujeme a jiné s klidem baštíme, je prostě fakt.
close
info
Zdroj: Profimedia
zoom_in
Keporkak Timmy míří za záchranou za pomoci speciálního plavidla. Odborníci ale před vypuštěním velryby varují.
Přírodověda se vyvíjí stejně obdivuhodně jako fyzika. Co jsme se ve škole naučili, neplatí už rok po ní, tedy pokud se sami nevyučíme znalci v oboru. Obecný úsudek o schopnostech zvířat se mění k lepšímu. Víme například, že nástroje nepoužívají jen šimpanzi, ale i havrani a někteří papoušci. Některé chobotnice jsou schopny nasát ze dna drobné kamínky a vystřelit je proti nepříteli. Anebo jen obyčejná „blbá“ veverka. Každá si pamatuje stovky skrýší, kam si na zimu zahrabala ořechy. To by pravděpodobně nedokázal ani doktor Vševěd.
Kdo chová psa nebo kočku, ví, že každé zvíře je individualita. Některá jsou chytřejší, některá hloupější, ale rozhodně to nejsou žádné stroje poháněné slepým instinktem, jak se dříve proslýchalo. O kočičích a psích schopnostech komunikovat s lidmi se vědělo už od nepaměti, ale nějak se tomu nepřikládal význam.
Inteligence rostlin a hub
Dnes víme, že spolu „mluví“ i rostliny. A dokonce i s jinými druhy. Že mají schopnost se bránit na první pohled neuvěřitelně. Když jsou některé z nich napadeny housenkami, začnou vylučovat pach, který přitáhne hmyz. A ten housenky sežere. Komunikace mezi rostlinami je jistou výzvou pro vegany. Ze soucitu nejedí zvířata. Čím se budou živit teď, když rostliny také cítí? A taky pro zahrádkáře: Co když je plevel inteligentnější než růže, kvůli nimž ho hubí?
Aby to bylo pro nás lidi ještě těžší, vědci se domnívají, že houby jsou možná jakousi ohromnou nervovou sítí, která šíří signály mezi jednotlivými rostlinami. A stopy inteligence nacházíme u včel i mravenců. Zatím jsme nerozluštili ani nepatrnou část dorozumívacích prostředků mezi živými tvory. Mluví spolu elektricky nebo dokonce změnou barev – to my neumíme a nechápeme. Což by nás mělo vést k větší pokoře. A ke konci hloupé pověry o pánu tvorstva.
Nechme sebemrskačství. Člověk je sentimentální a dojímá se příběhy zvířat právě proto, že jsou kýčovité. Zároveň však projevuje důmyslnou odpovědnost. Lov velryb keporkaky v minulém století téměř vyhubil, dnes si jich v oceánech zpívá podle odhadů přes sto tisíc. Podobně reálně, nikoli barvotiskově, pomohli a pomáhají lidé mnoha dalším druhům zvířat.
Na závěr se vraťme k Timmymu. Velryby jako on často doplavou na mělčinu, kde umírají. Nikdo neví proč. Možná se chtějí vědomě zabít, možná je mate hluk lodních motorů, možná jen ztratí hlavu. Lidé se je většinou snaží zachránit, většinou však marně. Proto Timmymu přejme ten zázrak, aby se dožil padesátky, což je prý běžný keporkačí věk.