Na podivný nález narazil v roce 2023 tým programu NOAA Ocean Exploration během expedice v Aljašském zálivu. V hloubce přes 3200 metrů zaznamenalo dálkově ovládané vozidlo zlatavý, hladký útvar přichycený ke skále. Na jedné straně měl navíc výrazný otvor.
„Co to je? Vajíčko? Houba?“ zaznívalo tehdy během přímého přenosu z ponoru robotického vozidla. Neobvyklý nález vědce zaskočil a jeho snímky se rychle rozšířily i mimo odbornou komunitu.
Odběr vzorku a dlouhé čekání na odpověď
Vědci proto objekt odebrali pomocí sacího zařízení a poslali ho k podrobnějšímu zkoumání. Vzorek následně putoval do Smithsonian National Museum of Natural History, kde se stal součástí sbírek bezobratlých živočichů.
Na rozdíl od mnoha jiných nálezů se ho však nepodařilo rychle zařadit. Vědci už při prvním ohledání tušili, že nejde o běžný organismus, který by bylo možné jednoduše určit podle vzhledu. Objekt navíc nepřipomínal žádnou známou skupinu živočichů a chyběly mu typické rozpoznávací znaky.
Identifikace se tak protáhla na více než dva roky a vyžádala si spolupráci specialistů z různých oborů – od zoologie přes genetiku až po bioinformatiku. Výzkumníci museli kombinovat klasické metody, jako je studium struktury vzorku, s moderními genetickými analýzami, které umožňují určit původ i u velmi neobvyklých organismů.
První analýzy ukázaly, že útvar nemá typickou stavbu těla známých živočichů. Tvořila ho vláknitá, vrstevnatá hmota, která ale obsahovala žahavé buňky zvané knidocyty. Ty se vyskytují například u korálů nebo sasanek.
Rozhodující roli sehrála genetika
Klíč k vyřešení celé záhady přinesla až podrobná genetická analýza. Zpočátku ale byly výsledky nejednoznačné, protože vzorek obsahoval i DNA jiných mikroskopických organismů. Teprve podrobnější analýza, která zkoumá DNA organismu, odhalila jasnou stopu.
Vědci nakonec dospěli k závěru, že „zlatá koule“ je pozůstatkem části hlubokomořské sasanky druhu Relicanthus daphneae, jak vyplývá z nové odborné studie. Konkrétně jde o tkáň, která tvoří její základnu a slouží k přichycení ke skalnatému podkladu na dně oceánu.
Podobné struktury mohou po odumření organismu zůstat zachované a svým vzhledem připomínat samostatný objekt.
Oceán stále skrývá neznámé
Případ „zlaté koule“ ukazuje, jak omezené jsou naše znalosti hlubokomořských ekosystémů. I při dnešní úrovni technologií vědci pravidelně narážejí na nálezy, které nedokážou okamžitě vysvětlit.
„Někdy se podobné záhady podaří vyřešit rychle díky sdílení informací mezi odborníky. Jindy jde ale o složitější problém, který vyžaduje čas a kombinaci různých metod,“ uvedl zoolog Allen Collins, ředitel systematické laboratoře NOAA.
Hluboký oceán patří k nejméně prozkoumaným prostředím na Zemi. Právě proto zde vědci narážejí na neobvyklé organismy i struktury, které na první pohled nedávají smysl.
Moderní metody, jako je genetická analýza nebo detailní mapování mořského dna, postupně pomáhají tyto záhady objasňovat. Příběh „zlaté koule“ tak není výjimkou, ale spíše ukázkou toho, jak pomalu a postupně věda odhaluje svět skrytý v oceánských hlubinách.
