Jiří Ješ šel ráno 5. května 1945 k holiči.

Devatenáctiletý student slyšel cestou z rádia vystrčeného z okna řeznictví Seidl, že rozhlas přestal vysílat německy. Šel se přesto ostříhat. Teprve když vyšel z holičství, pochopil, co se děje. V ulicích lidé strhávali německé nápisy. Na rozích se tvořily hloučky. Z domů vycházeli muži s páskami na rukou.

Ješ se vydal k rozhlasu na Vinohradskou třídu.

„Je sechs hodin“

Předchozího večera vykázaly stráže SS z budovy rozhlasu všechny zaměstnance. Uvnitř zůstal jediný hlasatel – Zdeněk Mančal. Přes noc sám, v budově plné esesáků.

V šest hodin ráno zahájil vysílání. Místo obvyklého „Je šest hodin“ řekl: „Je sechs hodin.“

Jedna věta, dvě slova, dvě řeči. Kdo rozuměl – a rozuměli všichni – věděl, co to znamená. Spisovatel Zdeněk Roučka: „Ta věta nezněla sechs, ale jako sex – to znamená ten lechtivý podtext. To tomu dalo takový ten správný start, takový ten český humor, který máme do dneška.“

Rozhlas začal hrát česky zakázané písně. Pak přidal výzvy.

Němci si uvědomili, co se děje, a před polednem do budovy vtrhly jednotky SS. Bloudily labyrintem chodeb – nevyznaly se. Mančal zhasl světlo a mluvil do mikrofonu v šeru, aby na sebe neupozornil. V jednu chvíli byli esesáci dva metry od vysílacího studia. Přešli kolem a bloudili dál.

Ve 12:33 odvysílal rozhlas první výzvu: „Voláme českou policii do rozhlasu! Střílí se zde!“ Za minutu přišla další: „Voláme českou policii, české četnictvo, vládní vojsko, každého dobrého Čecha na pomoc českému rozhlasu! Esesáci nás chtějí vyvraždit!“

Vinohradská třída

Na výzvu přicházeli lidé, kteří neměli zbraně. Přišel i Ješ.

„Díval jsem se na budovu rozhlasu a v prvním patře na balkonu se objevil chlap, zřejmě esesák, a střelil do nás. Kousek ode mne padla mrtvá žena. O něco dál ještě někdo další. Říkal jsem si: Má smysl, abych tady přišel o svůj devatenáctiletý život? Tady platný nebudu, zbraň nemám. A utekl jsem domů. Dlouho jsem si to vyčítal, že jsem zbabělec.“

Na pomoc přijelo šestnáct policistů pod vedením kapitána Suchánka. Zaútočili na stráže, odzbrojili část esesáků a dostali se do vysílacího studia. Boje trvaly celé odpoledne. Pak přišli hasiči – rozvinuli hadice a proudy vody zatlačili zbývající Němce do sklepa. Rozhlas přešel definitivně do českých rukou kolem šesté hodiny večer.

Mančal vysílal dál. „Bratři spolubojovníci, Československá armádo, vytrvej! Nad námi hřmí kulomety a protipancéřové pěsti. České ruce hájí stanoviště rozhlasu. Jsme s vámi, buďte vy v duchu s námi.“

Noc na 6. května: barikády

Doris Bartoníčková se té noci nesla ukrývat. „Byl vyhlášen nálet. První, co jsem popadla, byl kufříček a panenka a do kufříčku pro tu panenku jsem dávala, hlavně aby měla něco, aby jí nebyla zima.“

Zatímco se Bartoníčková schovávala s panenkou, venku stavěli lidé barikády. Téměř sto tisíc Pražanů rozebralo přes tři sta tisíc metrů krychlových dlažby. Přes noc vyrostlo přibližně 1 600 barikád – z dlažebních kamenů, převržených tramvají, trámů, sudů, všeho, co bylo po ruce.

Povstalci věděli, jaké nebezpečí přichází. Německá posádka v Praze měla kolem čtyřiceti tisíc vojáků a těžkou techniku. A ze Schörnerovy obklíčené armády – přes milion mužů – mířily k Praze předvoje, protože nejkratší cesta do amerického zajetí vedla přes město.

Rozhlas vysílal: „Voláme obyvatelstvo, aby na silnici Benešov – Praha postavilo dostatečné překážky.“

Ráno 6. května zaútočily na povstalce jednotky SS z okolí Prahy. Z ruzyňského letiště startovala německá letadla.

Vlasovci

Jihozápadně od Prahy se pohybovala 1. divize Ruské osvobozenecké armády generála Sergeje Buňačenka – přes dvacet tisíc mužů. Byli to sovětští vojáci, kteří za války přešli nebo byli donuceni přejít na stranu Německa. Nyní ustupovali k americkým liniím.

Velení povstání je kontaktovalo. Buňačenko souhlasil.

V noci na 6. května vstoupila divize do Prahy. Ovládla téměř celou západní část města, zablokovala přístup z jihu, obsadila letiště Ruzyně a zastavila bombardování.

Vladimír Brabec byl pověřen zavedením vlasovecké dělostřelecké jednotky do palebného postavení za Chuchelským kostelíkem: „Netrvalo dlouho a na silnici před chuchelským závodištěm se objevily nacistické tanky. Přiblížily se. Zazněl povel. Žádná střela nezasáhla cíl, ale nálože explodovaly v blízkosti tanků. Vlasovci střelbu opakovali. Celá nacistická tanková skupina se obrátila a odjížděla směrem Zbraslav.“

Pak vlasovci rozdávali letáky psané špatnou češtinou. Česká národní rada odmítla ROA uznat jako spojence – jednalo se o armádu vyzbrojenou Němci a v Radě dominoval komunistický vliv Josefa Smrkovského.

Brabec: „Dostal jsem od velitele propagandistický úkol. Obdrželi jsme text, v němž vlasovci vysvětlovali, že přijeli, aby pomohli Čechům bránit Prahu. Dalším jejich cílem bude boj za osvobození Ukrajiny od Stalinovy diktatury. Rozdali jsme letáky v okolí smíchovského nádraží, i když jsme text považovali za poněkud divný. My jsme čekali na Stalinovy tanky s nadějí na svobodu. Oni Stalina měli za nepřítele. Vlasovci nám pomohli. My jsme jejich pomoc potřebovali a vítali, ale nestihli poděkovat.“

Do bojů se vlasovci zapojili asi na třicet hodin. Pak odtáhli k americkým liniím. Americká armáda většinu z nich vydala Sovětskému svazu. Generál Buňačenko byl popraven v roce 1946.

7. května: nejtěžší den

Pondělí bylo nejkrutější.

SS útočily ze všech stran – na Žižkově, Vinohradech, Smíchově, v Dejvicích, v Lahovicích. Na ulicích hořely tanky. Povstalci odpovídali zápalnými láhvemi, střelbou z oken, granáty shazovanými z balkónů.

Toho dne Německo kapitulovalo v Remeši. Válka v Evropě formálně skončila.

V Praze se bojovalo dál.

8. května: dohoda

8. května v šestnáct hodin podepsal velitel německé posádky generál Rudolf Toussaint dohodu s Českou národní radou. Němci kapitulovali a dostali volný průchod na západ.

Povstalci, kteří celé dny drželi barikády, sledovali, jak kolem nich pochodují ozbrojení esesáci.

Praha byla zachráněna před kobercovým bombardováním. Historikové se shodují, že povstání zkrátilo boje v Evropě nejméně o týden.

9. května ráno

Zdeněk Mančal oznámil z Husova sboru na Vinohradech, že do Prahy vstoupila Rudá armáda.

Byl to ten samý člověk, který o čtyři dny dříve zahájil vysílání větou „Je sechs hodin“. Ten samý hlas, který čtyři dny bez přestávky volal o pomoc, povzbuzoval a oznamoval.

Po únoru 1948 byl Mančal z rozhlasu vyhozen jako antisovětský živel. Zemřel v zapomnění v roce 1975.

Jiří Ješ, který utekl od rozhlasu, byl za komunismu uvězněn na pět let. „A kompenzuji si to tím, že o tři roky později, když jsem šel v pochodu studentů na Pražský hrad, jsem stál v první řadě a říkal jsem si: Teď to stojí za to obětovat život.“

Ješ narážel na únor 1948.

Na Újezdě toho rána Ješ viděl skupinu gardistů vedoucí zajatce. Z okna zazněl výstřel. Vylekaní gardisté zajatce postříleli. Ze sousední budovy vyběhly staré ženy a snažily se zachránit sténající Němce.

Tak vypadal konec války v Praze.

Hlas povstání Zdeněk Mančal: Mezi slávou a zapomněním – Svět rozhlasu
Dostupné z: https://svet.rozhlas.cz/hlas-povstani-zdenek-mancal-mezi-slavou-a-zapomnenim-9613120

Boj o rozhlas odstartoval Pražské povstání – iRozhlas.cz
Dostupné z: https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/prazske-povstani-75-let-cesky-rozhlas_2005050718_pj

Boj o rozhlas – Jsme s vámi, buďte vy v duchu s námi – iRozhlas.cz
Dostupné z: https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/boj-o-rozhlas-prazske-povstani-druha-svetova-valka_2305050814_bko

Hrůzy Pražského povstání – Deník.cz
Dostupné z: https://www.denik.cz/z_domova/prazske-povstani-vyroci-boje.html

Pražské povstání – Wikipedie
Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Pra%C5%BEsk%C3%A9_povst%C3%A1n%C3%AD

Pražské povstání a jeho barikády – VHÚ
Dostupné z: https://www.vhu.cz/exhibit/prazske-povstani-a-jeho-barikady/