komentář
09.05.2026
Foto: Pixabay
Popisek: Květ šeříku
Také to máte tak, že se vám všechna výročí rodinná i dějinná kumulují do pouhých pár dnů v roce? Já ano:
4. května se narodil můj synovec Arnošt.
5. května vypuklo Pražské povstání, o kterém se veřejně dnes moc nemluví, vyjma toho, že „nás tehdy zachránil Vlasov“, což je ve skutečnosti blbost, protože tím, kdo nám z RUSKÉ osvobozenecké armády (píšu to schválně takhle, protože to adjektivum se už dnes v pozitivním slova smyslu v českém tisku snad vůbec nepoužívá) ve skutečnosti pomohl, byl jeho zástupce Buňačenko, Vlasov sám nám se svou divizí pomoc odmítl. Já to musím vědět – Buňačenko měl velitelství ve Waltrovce, což je od mého bydliště co bys kamenem dohodil.
5. května se taky narodila moje první manželka.
6. května dobrovolně odešla ze světa Lucka Novotná-Hoffmeisterová, kterou jsem v dávných dobách na konzervatoři miloval a
6. května 21 let poté zemřela v 90 letech moje maminka.
9. května bylo konečně očištěno od německých okupantů i poslední velké české město, Praha. Ovšem my už 36 let slavíme konec války předtím, abychom vyhověli. Ten samý den:
9. května 1945 v Mladé Boleslavi zemřeli můj strýc František s manželkou Růženkou, když si vyjeli na motorce, rádi, že je konec války a slunce jim svítí na výlet, a zahynuli při zbytečném leteckém bombardování, o kterém se historici nemohou shodnout, kdo vlastně mé příbuzné zavraždil…
A pak je tu ten osudový den v srpnu:
21. srpna 1968 byla okupace, kterou jsem zažil a o níž se dnes mluví divně bez kontextu, aniž by se mluvilo o období před ní, Pražském jaru, pro něž si smrtka okupace vlastně přišla. Pražské jaro bylo zázrak, který přerušil vojenský zásah, na němž se shodly východ i západ, jež ještě dodnes mají zmínku o třetích cestách a Pražském jaru velmi nerady.
Psali jsme
21. srpna 24 let předtím jsem se narodil a hned mě z důvodů možného bombardování šoupli do uzavíratelné bedny (až se mi to stane příště, tak už mě to nemůže překvapit), protože tradiční cíl bombardování, nádraží, je v Nymburce jen kousek od nemocnice. Aby se o tom nevědělo, do „mé“ bedny strčili i holčičku Věrušku. Ani ne proto, abychom se v bedně spolu míň báli, ale protože Věruška „měla drzost“ narodit se židovské mamince, a tak ji bylo nutné schovat. Její maminku schovávali jinde, a tak Věruška řvala hlady, a tím náš úkryt neprozřetelně prozrazovala.
Dnes se říká nacisté, ale tehdy se říkalo nekorektně Němci, najednou skoro všichni někam zmizeli, do sklepa nechodili, takže nás moje maminka, jakmile letadla byla chvilku pryč, vyndala z bedny a oba kojila, a to samozřejmě nejen proto, aby Věruška neřvala, ale hlavně aby vydržela do jara, kdy všichni doufali, že skončí válka a Němce vezme čert (což si tehdy přáli i ti Němci, co si čerta nezasloužili).
My s Věruškou už tehdy věděli, že Věruška vydrží, protože kolem nás, jen v průsvitných bílých řízách, poletovaly sudičky, které mi přísně řekly, abych už zavřel pusu a přestal vyřvávat, že si toho v divadle ještě užiju dost a dost, a když zvědavá Věruška miminkovskou řečí vyzvídala, jestli i jí prozradí tajemství její budoucnosti, sudičky jí řekly: „Ty dej taky pokoj, budeš zubařka!“ Načež odletěly do kotelny, kde na ně čekala další spousta dětí, schovaných v krabicích od nechutné německé náhražky margarínu …
Takovou skrumáž událostí mám v roce ještě jednu, ale o ní si povíme až v září. Měsíci, který by měl být našimi novináři teoreticky velmi oblíben, protože září se stejně jako oni tváří, že druhá světová válka byla úplná brnkačka – z pohledu tohoto měsíce totiž trvala jen jeden jediný den (začala 1. 9. 1939 a skončila 2. 9. 1945) …
Vložil: Jaromír Janák