Narodila se 10. května 1956 v Havlíčkově Brodě. V dětství denně cvičila čtyři hodiny na klavír, k čemuž ji vedla rodinná tradice upevněná příbuzenstvím se skladatelem Klementem Slavickým. Koncertní síně ji ale nakonec nezískaly. „Chtěla jsem studovat hudbu a pošilhávala po divadle,“ vzpomíná na zlom, který přišel na gymnáziu. Pod dohledem herečky Jiřiny Steimarové vyměnila klávesy za dramatický kroužek a následně za pražskou konzervatoř. Průprava u piana jí dala cit pro tempo a rytmus řeči, což považuje za klíčový herecký dar.

Nespokojila se jen s řemeslem a podala si přihlášku na filozofickou fakultu. Studium divadelní vědy absolvovala dálkově při plném pracovním nasazení v divadle. „Vzdělání je dobrá investice,“ vysvětluje své tehdejší rozhodnutí. Získané znalosti literatury dnes využívá v pedagogické praxi na konzervatoři i při tvorbě autorských projektů.

Deset let v Národním divadle

Do Národního divadla nastoupila hned po škole. Hostování v Ibsenových Nápadnících trůnu pod vedením Václava Hudečka bylo pro začátečnici tvrdou zkouškou, ale brzy se prosadila. V angažmá strávila deset let (1979–1989) a pracovala s režiséry jako Jaromír Pleskot nebo Miroslav Macháček. Právě Macháček ji fascinoval schopností propojit hudbu s činohrou.

Foto: Česká televize/se souhlasem

Vlasta Žehrová a Jiří Bartoška ve filmu Jdi za štěstím (1979). Jedna z jejích prvních velkých rolí.

Na jevišti stála s Janou Hlaváčovou nebo Danou Medřickou, od kterých přebírala profesní etiku. „Dana Medřická byla laskavá žena, žádná hvězda, prostě radost s ní pracovat,“ vzpomíná na natáčení seriálu My všichni školou povinní. Viděla v ní vzor – herečku, která se nikdy nepovyšovala nad mladší kolegy a v soukromí zůstávala civilní.

Podobnou lekci profesionálního přístupu zažila i při natáčení filmu Jára Cimrman ležící, spící, kde hrála po boku Rudolfa Hrušínského. Při slavné scéně „Vichr z hor“ se s kolegy nedokázala přestat smát, což režiséra Ladislava Smoljaka rozčílilo. „Pan Smoljak nás musel sprdnout, že je málo drahého filmového materiálu a on to pak nemá z čeho sestříhat,“ usmívá se herečka.

Udání a politický nátlak

Ačkoliv byla profesně na vrcholu, v zákulisí čelila tlaku, který s uměním neměl nic společného. „Nutili mě do strany a já jsem nechtěla vstoupit,“ uvádí Žehrová důvod, proč se rozhodla prestižní scénu opustit. Politický nátlak vyvrcholil anonymním udáním, které ji lživě spojovalo s profesorem Milanem Lukešem. Pisatel tvrdil, že má se svým šéfem a profesorem z fakulty milostný poměr.

Foto: Archiv Národního divadla/se souhlasem

Jana Boušková a Vlasta Žehrová v inscenaci Hrátky s čertem na prknech Národního divadla (1982).

„Nebyla to pravda, ale takovou pomluvu nemůžete vyvrátit. Někdy se tyto nabídky stávaly, ale já jsem nebyla ten případ,“ vysvětluje po letech. Lživé osočování spojené s kádrováním ji přimělo k radikálnímu kroku. V roce 1989, jen několik měsíců před pádem režimu, z Národního divadla dobrovolně odešla. Skok do nejistoty ji zavedl do Hudebního divadla Karlín. V operetách jako Polská krev nebo v muzikálu Hello, Dolly! strávila další čtyři roky a naplno zde využila svou hudební průpravu.

Rodinná tragédie

V době profesních změn zasáhla rodinu tragická událost. Matka Vlasty Žehrové, ochotnice z rodu Slavických, náhle onemocněla a během dvou měsíců zemřela v pětapadesáti letech. „S tím jsem se nikdy nesmířila,“ přiznává herečka. Matka se nedožila pádu režimu, dceřiny svatby ani narození vnuka.

V těžkém období Žehrové pomohla filozofie jejího dědečka. Ten kdysi emigroval před kriminálem až do Chicaga, aby se později vrátil na Moravu a jako lázeňský hudebník hrál na trubku i pozoun. Razil heslo: „Něco ztratím a hned zase něco najdu.“

Role, které musely ustoupit

Svého manžela, akademického malíře Michala Strejčka, potkala v Žižkovském divadle. Měla černý rolák a minisukni a dozorovala tam studenty konzervatoře, on si k platu pedagoga na VŠUP přivydělával za barem. „Padli jsme si do oka a pak do náruče,“ vzpomíná na setkání, které propojilo svět divadla s výtvarným ateliérem.

Foto: Česká televize/se souhlasem

Vlasta Žehrová a Ivan Luťanský v televizním dramatu Hodina před ránem (1983).

Syna Viléma měla v pozdějším věku, což tehdy vybočovalo z norem. Mateřství navíc znamenalo profesní oběť. „Kvůli těhotenství jsem přišla o dvě krásné role,“ potvrzuje Žehrová. Protože po smrti matky neměla hlídací babičku, pomáhala jí rodina a kolegiální výpomoc.

V těsném sledu totiž porodily i její kamarádky Simona Stašová a Veronika Jeníková. „Půjčovaly jsme si zdravotní sestry, které nám hlídaly za úplatu,“ popisuje, jak tehdy zvládaly skloubit péči o děti s večerním hraním. Přestože byla „přepečlivá a vyděšená matka“, syn, který vystudoval mezinárodní vztahy s červeným diplomem, je pro ni dnes mnohem víc než jakýkoliv divadelní úspěch.

Souboj s italským temperamentem

Když slyšíte promlouvat italskou herečku Sophii Loren, slyšíte ve skutečnosti Vlastu Žehrovou. Dabing se pro ni stal disciplínou, která vyžaduje absolutní soustředění a schopnost okamžité reakce. „Ono to musí odpovídat tomu italskému temperamentu. Tekly mi čůrky potu po zádech,“ popisuje práci na filmech jako Manželství po italsku. Pod vedením režiséra Schánělce musela dodržet rychlé tempo řeči své italské kolegyně tak, aby výsledek působil přirozeně.

Foto: Česká televize/se souhlasem

Se Simonou Stašovou se před kamerou sešla vícekrát.

Dabing vnímá jako řemeslo, které neodpouští chyby. Od roku 1979 má na kontě přes 630 rolí ve více než 550 filmech a seriálech a patří k nejvyhledávanějším v oboru. „Jsou lidi, kteří jsou dyslektici, nebo nemají postřeh, těm to nejde,“ vysvětluje. Kromě Lorenky propůjčila hlas i Anet Bening v Americké kráse nebo madam Hoochové v prvním díle Harryho Pottera.

„Oplodněna vědomostmi“

Žehrové postupně nestačilo postavy jen interpretovat a začala je sama vytvářet. Její autorská tvorba vychází z celoživotního zájmu o historii. „Sama se oplodňuji vědomostmi a pak porodím hru,“ směje se svému osobitému přístupu. V textech propojuje hudbu, módu a osudy skutečných osobností.

První hra vznikla z okouzlení swingem a odkazu její tchyně Zdeny Bauerové, která vedla oděvní ateliér na UMPRUM. V představení pak studenti konzervatoře spojili dobovou módu s písničkami. V dalším projektu Zavřete oči, swing přichází ožívají osudy Miloše Havla či Adiny Mandlové. „Ráda si čtu v knížkách příběhy lidí. Bystřím tím mozek,“ vysvětluje svou potřebu hledat v látce hloubku.

Foto: Česká televize/se souhlasem

Vlasta Žehrová je nejen herečka, ale také pedagožka a vyhledávaná dabérka.

Zrychlené době nevěří

Vlasta Žehrová patří k hercům, kteří ctí starou školu – tu, kde role určoval talent, nikoliv popularita na internetu. Současný trend, kdy se v castingu zohledňuje počet sledujících na Instagramu, kritizuje. „Je to degradace té práce, která odjakživa byla velký kumšt. Je mi to líto, ale nic s tím nemůžu udělat. Nesnáším bezmoc,“ přiznává.

Sama se do castingových agentur hlásí, ale odmítá si doma na mobil natáčet ukázková videa „zleva a zprava“. „To už mi přijde neslušné. Když chci někoho obsadit, mám si ho pozvat a vidět ho na kameru s partnerem,“ dodává nekompromisně. I přes kritický pohled si uchovává nadhled. Se smíchem glosuje, že do seriálů se často dostane až ve chvíli, kdy režisérům „dojdou herečky“ a projekt zrovna končí.

Život mezi katedrou a jevištěm

V současné době mají diváci možnost vidět Vlastu Žehrovou v řadě komediálních rolí. Hostuje v Divadle Bez zábradlí v kultovním Blbci k večeři, v Divadle Palace nebo se společností Háta v inscenaci Světáci. Na repertoáru má i novinky jako Geniální nápad nebo Ďábelský plán. Své zkušenosti navíc předává studentům jako pedagog na Pražské konzervatoři a na Mezinárodní konzervatoři v Praze.

Volný čas tráví plaváním v Berounce, cvičením pilates nebo prací na zahradě. Aniž by si to možná diváci uvědomovali, její hlas slyšeli už mnohokrát – provází je totiž filmovým i seriálovým světem už několik desetiletí.

Anketa

Která tvář Vlasty Žehrové je vám nejbližší?

Celkem
hlasovalo
60
čtenářů.