Narodil se 24. března 1947 v Děčíně, ale jeho profesní osud se začal psát v Brně. Na tamní JAMU studoval v silném ročníku po boku Karla Heřmánka, Bolka Polívky či Pavla Zedníčka. Právě moravská metropole mu dala základy – krátce působil v Divadle na provázku, odkud v roce 1973 přešel do ústeckého Činoherního studia. Severočeská scéna byla tehdy ostrovem svobody. „Bylo to období, kdy jsme divadlem doslova žili. Nebyla to práce, byl to životní styl,“ vzpomínal na léta, která předcházela jeho odchodu do Prahy.
V hlavním městě zakotvil v Divadle Na zábradlí, kde se pod vedením Evalda Schorma zařadil mezi klíčové tváře souboru. Jeho repertoár tvořily především velké dramatické postavy. V roce 1979 zde ztvárnil Ivana v Bratech Karamazových, ke kterým se později přidal Macbeth nebo Veršinin v Čechovových Třech sestrách. Vrcholnou ukázkou jeho tehdejšího herectví se stala titulní role v Grossmanově inscenaci Don Juan z roku 1989.
Divadlo jako „herecké manželství“
Zlom v jeho divadelní kariéře přišel na podzim 1991, kdy s téměř celým souborem ze Zábradlí odešel. Společně s Karlem Heřmánkem založili Divadlo Bez zábradlí, první soukromou scénu v Česku. „To bylo herecké manželství s Karlem – od prvního ročníku na JAMU až po rozpad Divadla Na zábradlí,“ říkal o svém nejbližším kolegovi.
Foto: Česká televize/se souhlasem
Mladý Jiří Bartoška ve filmu Drsná planina (1979), kde hrál pohraničníka.
Jejich nejslavnějším společným kusem se stala hra Jakub a jeho pán. Toto představení uváděli bez jediné pauzy desítky let a dbali na to, aby z něj nikdy nevyprchalo nasazení a vtip. „Protože Kundera jednou slíbil, že se na nás přijde určitě podívat, tak jsme to hráli pořád stejně, seriózně a naplno, protože co kdyby tam Kundera právě ten večer byl, že jo,“ vzpomínal Bartoška. Divadlo pro něj vždy zůstalo srdeční záležitostí, i když si uvědomoval i jeho pragmatickou stránku: „Myslím, že to máme my herci všichni stejně: divadlo milujeme a film nás živí.“
Od pravěkého lovce k civilnímu hrdinství
Před kamerou debutoval v roce 1975 jako stavební inženýr Luděk Turna v dramatu Hřiště. Skutečný průlom však přišel o dva roky později v pravěké trilogii režiséra Jana Schmidta (Osada Havranů, Na veliké řece, Volání rodu). S Ludvíkem Hradílkem vytvořili dvojici Sokol a Havranpírko, která k obrazovkám nejednu generaci dětí. Téhož roku si zahrál i ve snímku Stíny horkého léta, který získal Křišťálový glóbus.
Osmdesátá léta přinesla Bartoškovi status idolu, on se však bránil škatulkování. V roce 1983 ztvárnil v komedii Katapult mladého inženýra Jošta, který se pokouší uniknout ze stereotypu paralelnými životy s různými ženami. Následovaly role v seriálech Sanitka, kde hrál doktora Skalku, a My všichni školou povinní. I v rámci tehdejší produkce dokázal svým postavám vtisknout lidský rozměr. „Herectví je o přesnosti. Umění je jeden bod, který je správně umístěn,“ shrnoval svou filozofii, kterou později uplatnil i v kultovním seriálu Cirkus Humberto (1988).
Foto: Česká televize/se souhlasem
V seriálu Panoptikum města pražského (1987) vytvořil Jiří Bartoška výraznou dvojici se Simonou Stašovou.
Záchrana filmového festivalu ve Varech
Začátek devadesátých let byl pro karlovarský filmový festival kritický. V roce 1993 tehdejší ministr kultury Pavel Tigrid rozhodl, že akce není perspektivní a měla by skončit. Bartoška se s Tigridem znal jako soused, potkávali se při venčení psů, a s jeho verdiktem se nehodlal smířit. „Pavel Tigrid žil dlouho ve Francii, a tak nevěděl, jakou měl festival za sebou historii. Rozhodl, že nebude,“ vzpomínal později Bartoška.
Nikdo jiný se do záchrany nehrnul. Nabídku tehdy odmítly osobnosti jako Zdeněk Mahler nebo Jaromil Jireš. Bartoška, v té době čerstvě na volné noze, výzvu přijal a založil nadaci. Společně s filmovou kritičkou Evou Zaoralovou začínali v kanceláři o rozloze pouhých 43 metrů čtverečních. „Tehdy jsme s Evou vůbec netušili, do čeho jdeme,“ přiznával po letech. Zatímco Zaoralová využívala své mezinárodní kontakty k zajištění filmů, Bartoška se pustil do shánění peněz s pomocí telefonního seznamu. Nalistoval banky, zvedl telefon a řekl: „Dobrý den, tady je Bartoška, potřebuju mluvit s někým, kdo nám může dát peníze.“
Osobní zájem Václava Havla
Karlovy Vary musely v polovině devadesátých let obhájit svou existenci proti pražskému festivalu Zlatý Golem, který se pokoušel získat prestižní mezinárodní status. V tomto boji sehrál zásadní roli Václav Havel. Zatímco pražskou akci ignoroval, Karlovy Vary navštěvoval rád a stal se jejich věrným příznivcem. K pozvánkám pro zahraniční hosty dokonce osobně přidával osobní vzkazy. „Budu moc rád, když přijedete! Napsal to tam a přidal k tomu srdíčko červeně,“ vzpomínal Bartoška na tehdejší Havlovu podporu.
Foto: Česká televize/se souhlasem
Jedna z jeho nejvýraznějších rolí: Jiří Bartoška jako páter Flora v dramatu Je třeba zabít Sekala (1998).
Právě tato neformální, ale silná pomoc pomohla festivalu překonat období nejistoty. Vzkaz od Mii Farrow, který tehdy přivezla od Miloše Formana, zněl jasně: „Přežili jste Moskvu, přežijete i Zlatého Golema.“ A stalo se. Praha svůj projekt neudržela, zatímco Vary potvrdily pozici jednoho z nejstarších a nejvýznamnějších festivalů na kontinentu. Bartoška však i později zdůrazňoval, že o úspěchu nerozhoduje úřední kategorie: „Festival je zajímavý tím, jaké má bijáky. A ne kategorií.“
Pionýrský tábor, který se stal světovou značkou
Z původního „pionýrského tábora“, jak Bartoška začátky nadace nazýval, se postupem let stal sehraný tým, který vrátil festivalu světové jméno. Jádro postupně doplnili nejbližší spolupracovníci, jako byl výkonný ředitel Kryštof Mucha nebo umělecký ředitel Karel Och. Pro Bartošku byli kolegové „děti“, které se na festivalu učily řemeslu od základů. „Dělali jsme různé výlety, kde jsme se bavili o filmech, pilo se u toho. Tím se to upevňuje. Je to jako rodina,“ vysvětloval vzájemnou oddanost celého týmu.
Rozmach festivalu a jeho proměnu v akci světového formátu potvrzovala i logistika. Zatímco v počátcích mělo vedení k dispozici jen dvě auta, z nichž jedno řídil sám prezident festivalu, později flotila čítala desítky vozů. Přesto si akce uchovala svou specifickou tvář – schopnost propojit svět celebrit ve smokingu s „baťůžkáři“, kteří spali ve spacácích. „Naučili jsme tyto skupiny lidí žít vedle sebe tak, aby si nepřekážely,“ dodával Bartoška.
Foto: Česká televize/se souhlasem
Jiří Bartoška a Johnny Depp na festivalu v Karlových Varech (2021).
Husa pro Alana Aldu a karaoke s Judem Lawem
Karlovy Vary se pod Bartoškovým vedením staly místem, kde hollywoodská elita ztrácela svou obvyklou odtažitost. Recept na získávání světových jmen byl prostý: upřímnost a zásada, že se hvězdám za účast neplatí. „Tím, že jim neplatíme, není smlouva, a tím pádem nejsou sankční body,“ vysvětloval Bartoška. Tato strategie zafungovala – když znělku natočil Miloš Forman, přidali se Danny DeVito i Harvey Keitel.
Zákulisní historky vykreslovaly hosty v lidském světle. Zatímco u některých panovaly obavy z požadavků na „vodu z islandského ledovce“, realita byla jiná. Alan Alda si s chutí dopřál husu a Ben Kingsley šokoval stojkou na pódiu. Nezapomenutelným se stal večírek, kde Jude Law zpíval karaoke s Jiřím Macháčkem. Právě tato neformálnost Vary odlišovala od strojeného Cannes. „Vary jsou o tom, že si tu filmařů váží a je kolem toho zábava,“ doplňoval výkonný ředitel Kryštof Mucha.
Od pátera k Pánu Bohu
Devadesátá léta potvrdila Bartoškovu schopnost ztvárnit charakterní postavy s minimem prostředků. V roce 1998 se objevil v komedii Stůj, nebo se netrefím a v dramatu Je třeba zabít Sekala. Role pátera Flory mu vynesla první nominaci na Českého lva. Úspěch završil o rok později ve válečném snímku Všichni moji blízcí. Za výkon ve vedlejší roli si tehdy odnesl svou první skleněnou sošku, zatímco samotný film byl vyhlášen nejlepším snímkem roku.
Foto: Česká televize/se souhlasem
Jiří Bartoška jako Pán Bůh a Ivan Trojan v roli anděla Petronela v pohádce Anděl Páně (2005).
Nové století přineslo spolupráci s Ivanou Chýlkovou v televizní Hodině pravdy nebo hlavní role ve snímcích Ideální manžel a Falešné obvinění. V roce 2005 zazářil v Zelenkových Příbězích obyčejného šílenství a vtělil se do postavy Boha v pohádce Anděl Páně. Později se vrátil i k seriálové tvorbě, například v pokračování Nemocnice na kraji města. Od roku 2006 se stal jeho hlas pevnou součástí cestopisného cyklu Na cestě, kde tvořil sehranou dvojici s Miroslavem Donutilem.
Jedním z největších diváckých úspěchů jeho pozdní kariéry se stala tragikomedie Teorie tygra (2016). Role veterináře Jana, který se rozhodne radikálně změnit svůj život, mu vynesla další nominaci na Českého lva a upevnila jeho postavení jako jednoho z nejpopulárnějších herců v zemi. Svou profesní dráhu uzavřel v roce 2024 symbolicky v seriálu Smysl pro tumor, kde ztvárnil onkologického pacienta.
Věcný přístup k rakovině
Když v roce 2014 zasáhla Jiřího Bartošku rakovina, mnozí očekávali, že tato zkušenost od základu změní jeho životní filozofii. Herec však k diagnóze přistoupil s věcností sobě vlastní. Odmítal dělit život na etapy „před“ a „po“ a nepodléhal klišé o přehodnocování priorit nebo náhlém procitnutí do každého nového rána. „Vzal jsem to jako nemoc, kterou je třeba léčit. Prostě nemoc,“ vysvětloval s tím, že vnitřní panika tělu neprospívá. I během nejnáročnější léčby prokázal profesní disciplínu, když trval na přeobsazení své role v seriálu Já, Mattoni. Nechtěl totiž brzdit produkci nejistotou svého stavu po ozařování.
Foto: Česká televize/se souhlasem
Role, která až příliš přesně odrážela skutečnost: Jiří Bartoška jako onkologický pacient v seriálu Smysl pro tumor (2024).
Své zásady a zlozvyky neměnil ani pod tlakem okolností. Kouření se nehodlal vzdát, protože s ním začal už ve čtrnácti letech v trafice u paní Beránkové. „Mám pocit, že by se tělo leklo,“ říkal k návyku, který k němu patřil stejně jako jeho baryton a brýle „na půl žerdi“. V závěru života už však bylo patrné, jak mu síly rychle docházejí. Při svém posledním veřejném vystoupení na předávání Českých lvů v březnu 2025 působil viditelně pohuble a zesláble. I když ho tehdy při odchodu z Rudolfina zradily schody a museli ho zachytit přítomní hosté, stále rozdával úsměv a vtipkoval.
Místo v Šárce si vyhlédl osobně
Jiří Bartoška vydechl naposledy 8. května 2025 ve věku 78 let po jedenácti letech statečného boje se zhoubnou nemocí. Zemřel v klidu svého domova obklopen rodinou, která mu byla po celý život největší oporou. Přes pověst lva salonů byl jeho soukromý život příkladný a svou manželku Andreu označoval za svou „výhru v loterii“. Svoji popularitu u žen vysvětloval s nadhledem. „Měl jsem prostě metr osmdesát a ve svých rolích jsem nikdy neopouštěl těhotné ženy a nekopal do psů. Tak si lidi řekli, že budu asi charakterní člověk.“
Pro své poslední spočinutí si s předstihem zvolil klidný a komorní Šárecký hřbitov v pražských Dejvicích. Hrobku si rodina pořídila už před lety, neboť „Barťák“ neponechal nic náhodě a místo si vyhlédl osobně. Nalezl zde klid ve společnosti svých blízkých přátel a kolegů. Odpočívá jen kousek od hrobu svého celoživotního parťáka Karla Heřmánka.
Odešel tiše, ale s vědomím, že za sebou zanechal kus práce, který dělá české kultuře ve světě dobré jméno.
Anketa
Co se vám při vyslovení jména Jiří Bartoška vybaví?
Věčná cigareta a chraplavý hlas
Luxusní smoking a karlovarská kolonáda
Pravěký lovec Sokol a doktor ze Sanitky
Nezaměnitelný šarm a suchý humor
Celkem
hlasovalo
493
čtenářů.
Zdroje: