Prezident republiky není premiér, ministr obrany ani vrchní manažer armádních zakázek. Už vůbec to není člověk, který musí být za každou cenu osobně na každém summitu NATO, bez toho, aby se zhroutila bezpečnost Evropy.


Nezhroutí. A celá ta hysterická debata kolem toho, kdo kam jede a nejede, je úplně mimo realitu. Už vůbec to není člověk, který by měl jezdit po summitech NATO a tvářit se, že právě on řídí českou obranu, českou armádu a české vojenské výdaje. Neřídí. Tečka.



Na posledním summitu NATO celou řadu zemí nezastupovali prezidenti ani králové, ale premiéři a předsedové vlád:

Anketa

Vadí vám, když Petr Macinka říká o oponentech, že jsou ,,méněcenní“ ?

hlasovalo: 11979 lidí


Albánie – Edi Rama

Belgie – Bart De Wever

Bulharsko – Rosen Zhelyazkov

Kanada – Mark Carney

Dánsko – Mette Frederiksen

Estonsko – Kristen Michal

Německo – Friedrich Merz

Řecko – Kyriakos Mitsotakis

Maďarsko – Viktor Orbán

Island – Kristrún Frostadóttir

Itálie – Giorgia Meloni

Lucembursko – Luc Frieden

Nizozemsko – Dick Schoof

Norsko – Jonas Gahr Store

Portugalsko – Luís Montenegro

Slovinsko – Robert Golob

Španělsko – Pedro Sánchez

Švédsko – Ulf Kristersson

Velká Británie – Keir Starmer


A světe, div se, NATO to přežilo. Nikdo nevyhlásil konec aliance, nikdo nebrečel do kamer, že vše přestalo fungovat jen proto, že přijel premiér. Ve většině normálních demokracií lidé chápou, že skutečnou moc nad armádou, rozpočtem a bezpečnostní politikou mají vlády a parlamenty. Ne prezidenti, kteří by se snad stylizovali do role polobohů v maskáčích.


Jen u nás se kolem toho zase rozjela nedůstojná debata, jako by bez Petra Pavla NATO okamžitě padlo do chaosu. A ve chvíli, kdy pan prezident začne o sobě mluvit ve třetí osobě, už to celé dostává skoro groteskní rozměr.


Situaci nastavuje pan prezident o to komplikovaněji, že se vyjadřuje do médií k otázce účasti státního rozpočtu na armádu v nesouladu s představami vlády. To vede k úvaze, že vyjadřování rozdílných názorů na summitu NATO by zájmům České republiky jistě neprospělo.


Český ústavní systém je opravdu jednoznačný. Česká republika není prezidentský režim. Prezident u nás armádu fakticky neřídí. Podle Ústavy je sice prezident vrchním velitelem ozbrojených sil. Jenže je to především ceremoniální a reprezentativní role. O armádě rozhoduje vláda. Ta určuje obrannou politiku státu, schvaluje vojenské strategie, rozhoduje o nákupech techniky a připravuje rozpočet ministerstva obrany. Ten následně schvaluje Parlament. Nikoli prezident.


Stíhačky F-35 nekupuje Hrad. Tanky neobjednává prezident. Vše řeší ministerstvo obrany, vláda a poslanci na to schvalují peníze. Stejně tak vysílání vojáků do zahraničních misí není hračkou jednoho muže na Hradě. Návrh dává vláda, rozhoduje Parlament. Vyhlášení války? (K tomu snad nedojde.) Parlament. Pobyt cizích vojsk? Parlament.


Prezident může být hlasitý, může rozdávat silná prohlášení do médií, ale bez vlády a bez Parlamentu je jeho skutečná pravomoc v těchto věcech omezená. Česká armáda nestojí na jednom člověku. Prezident u nás není šéf armády v americkém stylu. A díky bohu za to!

Psali jsme: