V luxusních hotelech na pražském Václavském náměstí – v Evropě, Jaltě nebo Alcronu – fungovaly v 70. a 80. letech utajené „kanceláře“. Nepatřily však žádným zahraničním firmám, ale špičkám pražské vekslácké elity. Z tepla hotelových lobby a snack barů řídili milionové obchody s valutami a tuzexovými poukázkami. Praha byla tehdy neoficiálním hlavním městem československého černého trhu. Pro obrovské balíky valut a tuzexových poukázek museli dojíždět i překupníci ze Slovenska.

Jedním z nich byl i tehdy ještě nenápadný Jozef Zelík. Od pražských veksláckých bossů se postupně naučil jejich obchodní praktiky. Nikdo z nich tehdy nemohl tušit, že právě Zelík se za pár let stane vůbec nejbohatším vekslákem v celém Československu.

Bystrý mozek, který vsadil na černý trh

Zelík vystudoval střední průmyslovou školu chemickou v Bratislavě a zkusil štěstí i na Vysoké škole ekonomické. O studium ale nejevil zájem a nakonec ho nedokončil. Vůbec mu to nevadilo, protože měl přirozený instinkt pro byznys a uměl hledat mezery v systému lépe než kdokoli jiný. O vývoji kurzů cizích měn si totiž udržoval dokonalý přehled díky pravidelnému poslechu rakouského rozhlasu. Rychle tak pochopil, že v šedé ekonomice socialistického Československa znamenají tyto analytické informace mnohem víc než diplom.

Po neslavném konci na vysoké škole se okamžitě vrhl do světa nelegálního obchodu. Už v roce 1971 dostal tři roky za mřížemi za spekulace s luxusními vozyMercedes. Zelík v této aféře figuroval jako osoba, která měla sehnat patřičný obnos tuzexových poukázek.

Odseděl si jen zlomek trestu. Když se už v dubnu 1972 vrátil na svobodu, začal budovat své sítě znovu a s mnohem větším rozmachem. Oficiálně byl sice zaměstnán jako závozník v bratislavských pekárnách, ale v práci se příliš neohřál. Ve skutečnosti se vždy jen „nahlásil“. Aby se vyhnul obvinění z příživnictví, využíval ve světě veksláků rozšířený systém takzvaných černých duší: do práce za nějchodili nastrčení lidé, nejčastěji studenti nebo důchodci.

Důmyslný koloběh valut

Na počátku Zelíkova vzestupu byly pravidelné cesty do Prahy, kde kupoval bony od tamních veksláků. Nakoupené poukázky pak s marží prodával pouličním vekslákům v Bratislavě. Brzy ovládl bratislavské podsvětí soustředěné kolem Gorkého ulice a rozjel vlastní, mnohem sofistikovanější koloběh peněz.

Do Polska a Maďarska nelegálně vyvážel československé koruny a měnil je za forinty či zloté. Za ty následně nakupoval západoněmecké marky a rakouské šilinky. Tyto cenné valuty pak vozil zpět do Československa, kde je s obrovským ziskem směňoval za bony. Zatímco oficiální kurz byl 1:1, na černém trhu se jeden bon prodával za pět až šest korun. Zelíkova aktivita byla neuvěřitelná – jen v roce 1977 takto vyvezl ze země 6 až 7 milionů korun v hotovosti.

Foto: Wikimedia Commons/ Lukáš Řezník CC BY-SA 3.0

Legendární tuzexové poukázky, takzvané bony. Zatímco oficiální kurz byl jedna ku jedné, Zelík je na černém trhu prodával s pětinásobnou přirážkou.

Geniální způsob, jak okrádat stát

Jozef Zelík neustále hledal cesty, jak své zisky ještě více maximalizovat. Využil k tomu jednoduchý podvod, který těžil z takzvané bonifikace. Komunistický stát tehdy naléhavě potřeboval západní měnu. Aby motivoval občany pracující v zahraničí, nabízel jim lukrativní výhodu. Pokud v bance vyměnili své legálně vydělané západní peníze za tuzexové poukázky, dostali jich od státu jako odměnu o 20 % více. Na běžné lidi s nejasným zdrojem valut se toto zvýhodnění pochopitelně nevztahovalo.

Zelík tohoto systému chytře využil. Do své sítě zapojil umělce a sportovce ze slovenských státních agentur – Slovkoncertu a Slovšportu – kteří pravidelně vyjížděli například do Vídně. Zelík jim dával své nelegální marky či šilinky a oni je po návratu v bance vykázali jako svůj vlastní zahraniční honorář. Banka jim bez mrknutí oka vyplatila bony i se štědrou dvacetiprocentní prémií. O tento čistý zisk se pak s vekslákem rozdělili. Pro Zelíka to byl dokonalý nástroj: nejenže si tak bezpečně a legálně vypral své černé peníze, ale ještě na tom na úkor státu slušně vydělal.

Tuna stříbra v krabicích od vodky

Koncem sedmdesátých let zaznamenal Zelík strmý růst cen stříbra na světových trzích a rozhodl se toho využít. Jeho hlavním zásobovatelem se stal jistý Jozef Petrek, který pro něj shromažďoval stříbro pocházející především z Polska, část byla kradena i přímo ve státní mincovně v Kremnici.

Získané stříbrné předměty, jako byly svícny, příbory nebo džbány, Zelíkovi komplicové tajně roztavovali a odlévali do kompaktních cihliček. Tyto drahocenné balíčky pak putovaly přes „železnou oponu“ ukryté v krabicích od moskevské vodky nebo šampaňského. Aby kontraband bezpečně prošel přes hranice, Zelík využíval automobily s rakouskými diplomatickými značkami, které nepodléhaly celním kontrolám. Jak se k nim obyčejný vekslák dostal? Prostě si dokázal zavázat i západní diplomaty působící v Bratislavě. Ti si u něj výhodně měnili valuty a na oplátku mu poskytovali svá nedotknutelná auta. Pokud to nešlo, využíval kurýry, kteří kontraband převáželi na vlastní riziko.

Mezi lety 1978 a 1982 se Zelíkovi podařilo do Rakouska propašovat celých 1 210 kilogramů ryzího kovu. Ve Vídni měl navíc vybudovanou síť kontaktů na místní starožitníky českého původu, přes které kov úspěšně zpeněžoval. Získal tak miliony v západních měnách, které obratem vracel do svého devizového kolotoče.

Vila jako z jiného světa

Symbolem Zelíkovy moci se stala jeho vila v bratislavské ulici Stará vinárská pod Slavínem. Stavba připomínala zjevení v šedi socialistické architektury. Disponovala zimní zahradou, bazénem, saunou, soláriem a barem. Jen elektronika – televize, videorekordér a další přístroje – byla odhadnuta na více než sto tisíc korun, obrazy na zdech na dalších skoro 230 000 korun. V jeho garáži stál Ford nebo Chrysler a Zelíkova manželka Cecílie se vozila v Renaultu. Vila samotná pak byla ohodnocena na jeden a půl milionu.

Foto: Wikimedia Commons/ Chrysler1601973 (Laurent Trole) CC BY-SA 3.0

Chrysler 160 – jeden z vozů, které zdobily Zelíkovu garáž. Zatímco běžný občan čekal na škodovku v pořadníku Mototechny i několik let, „bonový král“ si dopřával západní automobily bez čekání.

V baru u Zelíka se scházela pestrá společnost – od veksláků až po známé osobnosti sportu a bratislavské kultury. Hostil například i Stanislava Babinského, nechvalně proslulého „krále Oravy“, kterému dodával bony na nákup luxusních aut v Tuzexu. Své bohatství Zelík nijak neskrýval a na zvědavé otázky sousedů odpovídal báchorkami o dědictví po příbuzných v Americe nebo o neuvěřitelném štěstí ve sportce.

Vášnivý lovec medvědů

Kromě peněz a aut měl Zelík ještě jednu velkou vášeň: lov. Tato zábava byla v socialistickém Československu vyhrazena pouze pro stranické špičky, ale Zelík si ji dokázal koupit. Díky formálním zaměstnáním si mohl dovolit vyrážet na lov klidně uprostřed pracovního týdne a trávit v lesích i několik dní v kuse. Od Ministerstva lesního a polního hospodářství si dokonce dokázal zařídit i exkluzivní povolení k odstřelu chráněných medvědů, a to pod oficiální záminkou „nutnosti regulace jejich stavu na Slovensku“. Lovecké trofeje a medvědí kůže pak zdobily interiér jeho vily jako symboly jeho výsadního postavení.

Útěk ho stál horentní sumu

Bezstarostný život „bonového krále“ začal dostávat trhliny v roce 1981. Na základě anonymních udání občanů se o jeho nákladný životní styl začala zajímat Státní bezpečnost. Zelík dostal několik varování od svých informátorů na ministerstvu vnitra.

Když pochopil, že se stahuje smyčka, uprchl 4. listopadu 1982 z republiky na falešný pas v doprovodu tří Jugoslávců. Hranice překročili na přechodu Rusovce a pokračovali přes Maďarsko do Rakouska. Za tuto „službu“ měl Zelík údajně zaplatit 300 000 Kčs. Pro srovnání: průměrný měsíční plat tehdy činil přibližně 2 800 korun. Zelík zaplatil tolik, co běžný dělník vydělal za devět let.

Konec v nizozemském vězení

Po Zelíkově útěku provedla bezpečnost zátah na celou jeho síť a zajistila majetek v hodnotě 4,5 milionu korun. Následoval soudní proces. Celkem bylo v kauze „Zelík a spol.“ odsouzeno 25 lidí, přičemž samotný Zelík dostal v nepřítomnosti 15 let vězení.

Zelíkova manželka Cecílie zřejmě o chystaném útěku předem nevěděla. Krátce po jeho zmizení ji přistihla hlídka Veřejné bezpečnosti, jak se svým bratrem odváží z vily část zařízení. Tvrdila, že ho chce uchránit před zloději. Nepomohlo jí to – dům i vše v něm mezitím propadl státu a ona skončila před soudem za rozkrádání socialistického vlastnictví.

Jozef Zelík žil v emigraci nejprve v Rakousku, potom se přesunul do Španělska. Pak se po něm stopa ztrácí, do rodné vlasti se pravděpodobně nikdy nevrátil. Zemřel v roce 2005 za nevyjasněných okolností v nizozemském vězení.

Zdroje:

Adam Havlík: Vzestup a pád „bonového krále“ Jozefa Zelíka. Případová studie k dějinám hospodářské kriminality před rokem 1989. Securitas imperii 30 (2017), s. 224-243.

Adam Havlík: Veksláci v socialistickém Československu. Praha 2020. Univerzita Karlova. Disertační práce.

Miloš Krekovič: Novinár Martin Mózer: Nemám za úlohu obhajovať mafiánov.

Retro. Pořad České televize. Díl „Tuzex“.

Retro. Pořad České televize. Díl „Veksláci“.