Helena žije se svým partnerem Robertem, dvěma dětmi a několika zvířaty ve starém domě hned u zapomenuté venkovské trati obklopené lesy, poli a řekou. Když před lety stavení z roku 1920 kupovali, bylo ve velmi špatném stavu.
„Okna, dveře, komín i obložení – všechno bylo na odpis,“ vzpomíná Helena, jak původně drážní domek vypadal. Přesto v ruině viděli potenciál, který netkvěl v moderních parametrech, ale v charakteru stavby a jejím zasazení do krajiny. „Chtěli jsme dům vrátit do původního stavu a očistit ho od necitlivých modernizací z pozdějších let.“
Související
22 fotografiíProhlédnout si 22 fotografií
Rekonstrukce jako dlouhodobý proces
Proces rekonstrukce probíhal postupně a byl úzce propojený s každodenním životem rodiny. Helena vysvětluje, že zásadní roli sehrála skutečnost, že její partner je tesař: „Jelikož je můj partner tesař, dělal všechno sám.“
Všechny práce probíhaly svépomocí, a to i přesto, že rekonstrukce byla velmi náročná – kombinace péče o malé děti a extrémního počasí někdy znamenala opravdu těžké chvíle. „Bylo to skutečně velmi náročné, jako byste se snažili uklízet uprostřed hurikánu,“ vzpomíná Helena. Dům se tak nestal jednorázovým projektem s jasným termínem, ale spíše otevřeným procesem, který se postupně vyvíjel a přizpůsoboval potřebám rodiny a okolnímu prostředí.
Bez velkého rozpočtu proměnili starý dům v útulný a funkční domov.Foto: Helena Dahlová, se souhlasem
Majitelé se snažili udržet původní charakter domu, aniž by ustupovali moderním kompromisům. „V tomto ohledu téměř nikdy neděláme kompromisy. Pro nás má estetika přednost před funkcí,“ říká Helena.
Věci, které mají co říct
Vybavení domu je kapitolou samou o sobě. „Téměř vše jsme pořídili v aukcích, z druhé ruky nebo zdědili,“ uvádí Helena. Srdeční záležitostí je jídelní stůl po pratetě Märte. Nové kousky do domu nesmí, pokud nejsou funkčně nezbytné – týká se to v podstatě jen postelí a televize. Helena dnes svůj domov popisuje jako „měkký, hřejivý a bezpečný“.
Související
10 fotografiíProhlédnout si 10 fotografií
Dlouhá doba rekonstrukce měla i svou ekonomickou výhodu. Rodina se nemusela zadlužit. „Díky tomu, že jsme postupovali pomalu, jsme se obešli bez velkých půjček,“ pochvaluje si Helena. Šetřit se podle ní nevyplatí jen na konstrukčních zásazích, které ovlivňují stabilitu.
I když údržba starého dřevěného stavení nikdy nekončí, Helena nelituje. „Dává mi to pocit bezpečí. I když je ta každodenní práce někdy stereotypní a neustále je co opravovat, dává mi náš dům i po těch letech smysl.“ Její rada pro ty, kteří o podobném dobrodružství uvažují? „Udělejte to!“
Helena vidí dům jako kontinuální proces a jeho hodnota se podle ní projeví až v každodenním životě rodiny. „Lidé se vracejí ke starým domům a věcem, protože se v nich cítíte jako doma, bezpečně a útulně,“ dodává. Pro Heleninu rodinu je dům nejen stabilním zázemím, ale i zdrojem inspirace a propojení s historií místa. Její doporučení těm, kdo se chtějí vydat podobnou cestou, je jednoduché: „Udělejte to!“
Zdroj: autorský článek