Takovou zásadní větou je, že zpřístupňujete architekturu pro všechny. Open House Praha je údajně prvním českým festivalem, který je plně přístupný i lidem se zrakovým a sluchovým handicapem, je to pravda?
To se neodvažuji tvrdit, ale myslím si, že v tomto jsme takoví průkopníci i v Evropě. Protože když jsme se potkávali s našimi partnery v rámci té evropské sítě, tak ne všichni to znali, ne všichni tyto speciální prohlídky dělali.
Čtěte také
Když jsme s tím začínali, tak jsme intuitivně chtěli, aby na festival chodili hlavně třeba rodiče s dětmi, abychom si vychovali naše budoucí návštěvníky a dobrovolníky samozřejmě. Takže jsme se snažili už vlastně v těch prvních letech připravovat speciální programy pro děti a držíme se toho. Můžou přijít do naší stavitelské dílny i na speciální prohlídky, které jsou pro ně určené.
A pak jsme si říkali – je to hezká fráze, jsme pro všechny, ale skutečně jsme teda pro všechny? Jsme i pro lidi se sluchovým handicapem? Tak jsme zjistili, že o tom vůbec nic nevíme. Spojili jsme se s odborníky, s institucemi a nechali jsme si poradit, jakým způsobem bychom ty prohlídky mohli zpříjemnit a připravit tak, aby byly inkluzivní i pro lidi s nějakým sluchovým handicapem. Samozřejmě v prvním roce se ne všechno povedlo. Zjistili jsme, že to není jenom o tom zajistit například tlumočení do českého znakového jazyka, ale spousta lidí ten český znakový jazyk nezná, že třeba ohluchlo v pozdějším věku a potřebují nějaký spíš textový přepis.
A pak jsme si další rok řekli, že teď už jsme asi zvládli po těch dvou letech i ty prohlídky pro lidi se sluchovým postižením, tak co kdybychom se zamysleli nad tím, jak zpřístupnit město i pro lidi se zrakovým handicapem? A opět je to úplně jiný přístup. Lidé potřebují speciální pomůcky, připravujeme například 3D modely nebo speciální haptické mapy, kde si lidé osahají, hmatem prozkoumají i to okolí budovy a tu budovu samotnou.
Zase nás spoustu věcí překvapilo. Například, že lidé si užívají vyhlídky a nebojí se lézt na střechy, do sklepů a běžně nepřístupných míst. Takže každý rok zažíváme nějaké překvapení a je to skvělé, když se daří otevírat město skutečně všem. A rozhodně tam jsou ještě další věci, které by se daly zorganizovat.
Ta přístupnost podle mě tkví i v tom, že je festival vždy zdarma. Majitelé těch budov, které jsou v rámci Open House Praha otevřeny, se zapojují dobrovolně a bezplatně. Čím je přesvědčujete?
Tak v prvních letech jsme je museli přesvědčit k tomu, že mají nádherné prostory a měli by se jimi pochlubit, protože spousta lidí do nich nikdy neměla možnost vstoupit. Takže je to snazší třeba u projektů, které se staví ve městě a do kterých se investují velké peníze. Je logické, že chtějí ukázat ty aktuální trendy, ukázat ten projekt.
Architekti nám často také dobrovolnicky o víkendu provázejí v rámci speciálních prohlídek pro návštěvníky, což je skvělé, protože se návštěvníci právě dozví i ty myšlenky za tím, lépe tomu porozumí. A v posledních letech už je to tak, že některé budovy se nám hlásí samy, což je skvělé, protože ta značka už je silná. Ale také pořád jsou budovy, o které se snažíme léta letoucí a nedaří se to. Třeba jsou to objekty, které chátrají a zatím se neví, co s nimi do budoucna bude, takže je tam i to bezpečnostní riziko. Takže Praha je architektonicky tak pestrá a zajímavá, že je opravdu pořád z čeho vybírat.
Koncept festivalu Open House vznikl v roce 1992 v Londýně, jak se myšlenka dostala k nám? Co bylo v začátcích nejtěžší? Důležitou součástí festivalu jsou dobrovolníci, co všechno mají na starosti a jak se daří je shánět? Každý ročník má své téma, jaké je to letošní? Co neminout v rámci doprovodného programu? Kolik budov můžou lidé v Praze navštívit a jaká výročí metropoli čekají? Poslechněte si celý rozhovor.