Praha a Brno se oficiálně nenávidí asi stejně intenzivně, jako se dva sourozenci nenávidí o Vánocích, když jsou nuceni sedět u jednoho stolu. Nikdo přesně neví, kdy to začalo, proč to pokračuje a jestli to někdy skončí, ale jisté je jedno: žádný jiný městský konflikt v Česku nefunguje tak dokonale. Praha si o Brnu myslí, že je to přerostlá vesnice s dobrým marketingem, Brno si o Praze myslí, že je to drahé korporátní peklo plné lidí, kteří mají kalendář plný meetingů a duši prázdnou jako kancelář v Karlíně po šesté večer.
Praha má svoji vlasti „škatulku“
Na celé té rivalitě je nejzajímavější jedna věc, většina lidí vlastně ani neumí vysvětlit, proč přesně existuje. Přesto funguje už desítky let a pravděpodobně přežije i několik dalších generací. Je to zvláštní český folklor, něco mezi sportovním derby, internetovým memem a kulturním konfliktem. A čím víc se obě města modernizují a přibližují, tím víc mají jejich obyvatelé potřebu dokazovat, že jsou úplně jiná.
Praha má v české psychice zvláštní postavení. Není to jen hlavní město. Praha je pro velkou část republiky symbol všeho, co je zároveň obdivované i nesnášené. Sídlí tam vláda, velké firmy, média, influenceři, startupy, nejdražší byty i lidé, kteří používají slovo „networking“ bez ironie. V Praze se vydělávají největší peníze, konají největší koncerty, otevírají nejdražší restaurace a vznikají trendy, které zbytek republiky začne kopírovat přibližně o dva roky později.
Foto: Pixabay
Spousta lidí nedá na Prahu dopustit
Zároveň ale právě kvůli tomu působí na mnoho lidí jako město odtržené od reality. Pro člověka z menšího města je Praha často šok. Všichni někam spěchají, každý druhý člověk telefonuje anglicky, kafe stojí stejně jako menší oběd jinde v republice a člověk má pocit, že i pes v parku pracuje v marketingu.
Brno má vlastní identitu a ironii
Brno je v tomhle přesný opak. Ne snad proto, že by bylo malé nebo zaostalé, jak si část Pražáků pořád představuje, ale protože se nikdy nesnažilo působit jako světová metropole. A právě v tom spočívá jeho síla. Brno působí normálněji. Lidsky. Kompaktněji. Člověk tam nemá pocit, že musí neustále něco dokazovat. Centrum města není jen kulisa pro turisty a Airbnb apartmány, ale místo, kde lidé skutečně žijí. Kavárny nejsou plné lidí, kteří si fotí notebook vedle flat white (kávový nápoj, kdyby Pražák nevěděl), aby na LinkedInu mohli napsat, jak milují produktivní rána. V Brně si lidé prostě sednou na pivo nebo víno a existují.
To samozřejmě neznamená, že je Brno nějaký moravský ráj bez problémů. Jenže zatímco Praha svou identitu staví na velikosti, úspěchu a významu, Brno si vytvořilo identitu na ironii. Brňáci totiž velmi dobře vědí, jak je zbytek republiky vnímá, a místo aby proti tomu bojovali, začali to využívat. Celé město dnes funguje trochu jako internetový vtip, který přerostl do reality. V Praze lidé často chtějí působit důležitě. V Brně chtějí působit, že je jim úplně jedno, jestli jsou důležití. A paradoxně právě tím působí zajímavěji.
Brno jako mladší, otavný sourozenec
Existuje starý vtip, že Brňáci pořád řeší Prahu, zatímco Pražáci vůbec neřeší Brno. Jenže to už dávno není pravda. Praha Brno řeší neustále, jen jiným způsobem. Brno je pro Pražáky něco jako mladší sourozenec, kterému se člověk trochu směje, ale zároveň ho začíná lehce podezřívat, že možná žije spokojenější život. To je možná největší psychologický motor celé rivality. Praha je objektivně úspěšnější město téměř ve všech měřitelných parametrech. Má větší ekonomiku, větší platy, větší firmy, více turistů, více zahraničních investic i větší kulturní scénu. Jenže Brno má něco, co se měří mnohem hůř — atmosféru.
A právě atmosféra je důvod, proč tolik lidí, kteří se přestěhují z Prahy do Brna, začne po čase mluvit skoro náboženským tónem. Najednou zjistí, že se dá chodit pěšky skoro všude. Že cesta přes město netrvá hodinu a půl. Že centrum není permanentně přeplněné turisty v sandálech. Že člověk nepotřebuje rezervaci týden dopředu na obyčejný brunch. Že se lidé pořád ještě znají jménem. Praha nabízí nekonečné možnosti, ale zároveň člověka postupně unavuje. Brno nabízí méně možností, ale mnohem méně vyčerpání.
Zbytek republiky Prahu nesnáší
Je fascinující sledovat, jak rozdílně obě města působí na lidskou psychiku. Praha člověka nutí být lepší, rychlejší, úspěšnější. Každý tam něco buduje. Kariéru, startup, osobní značku, networkingovou síť nebo minimálně podcast. V Praze má člověk neustále pocit, že někdo jiný je úspěšnější než on. Brno je v tomhle zvláštně osvobozující. Nepůsobí dojmem města, které vás neustále tlačí k výkonu. Možná právě proto tam tolik lidí vydrží psychicky déle.
Foto: Pixabay
Brno jako nejlepší místo k životu? Pro mnohé lidi rozhodně
Do celé rivality se navíc promítá i starý český problém centralizace. Praha je tak dominantní, že zbytek republiky vůči ní přirozeně vytváří odpor. A Brno, jako druhé největší město, se stalo symbolem toho odporu. Nejde jen o geografii. Je to kulturní střet dvou představ o životě, kdy Praha představuje ambici, rychlost, peníze a status. Brno představuje komunitu, pohodu, ironii a lehkou nedůvěru vůči lidem, kteří používají slovo „mindset“.
Závidí si navzájem
Zajímavé je, že obě města si zároveň navzájem závidí přesně to, co sama nemají. Brno Praze závidí význam, peníze a možnosti. Praha Brnu závidí lidskost, klid a schopnost nebrat samo sebe tak vážně. Pražák často tvrdí, že by v Brně nikdy nemohl žít, protože je malé. Pak tam ale přijede na víkend a začne podezřele rychle říkat věty typu „tyjo, tady je vlastně docela dobře“. Brňák zase rád říká, že Praha je katastrofa plná namyšlených lidí, ale zároveň tam jezdí za prací, koncerty i kariérou.
Internet celý ten konflikt proměnil v nekonečný zdroj memů. Dnes už je rivalita z velké části performativní. Lidé si z Prahy a Brna dělají srandu skoro automaticky, protože to patří k českému internetu stejně jako vtipy o Slovácích nebo nekonečné debaty o tom, jestli je lepší rohlík nebo houska. Brno se stalo městem šalin, věčného odkazu na orloj připomínající erotickou pomůcku a ironického patriotismu. Praha zase městem hipsterů, drahých nájmů a lidí, kteří mají potřebu říkat, ve které části města by „nikdy nebydleli“.
O čem ten konflikt tedy vlastně je?
Ve skutečnosti ale ten konflikt není ani tak o městech jako spíš o životním stylu. Každé z těch měst reprezentuje jinou představu úspěchu. Praha říká: buď nejlepší. Brno říká: hlavně se z toho neposrat. A možná právě proto tenhle souboj nikdy neskončí. Protože většina lidí v sobě má obě tyhle touhy zároveň. Touhu něco dokázat i touhu mít klid.
A tak budou Pražáci dál jezdit do Brna a překvapeně zjišťovat, že tam existují normální lidé, zatímco Brňáci budou dál jezdit do Prahy a nenápadně kontrolovat ceny bytů v Karlíně. Obě města se budou dál urážet, vysmívat si svoje stereotypy a tvářit se, že by nikdy nechtěla být tím druhým. Jenže právě v tom spočívá celé kouzlo jejich vztahu. Praha a Brno jsou jako dva lidé, kteří o sobě neustále tvrdí, že se nesnáší, ale zároveň by bez sebe byli strašně nudní.
Zdroje: autorský článek s využitím